Motokochání

Ano, ti bělovlasí a bělovousí archaičtí kmeti, které každý zná ze sérií s Asterixem a Obelixem jako bezelstné, mírumilovné, kouzlící staříky, lehce mimo realitu vařící své mírně omamné nápoje, tedy prvoplánově sympatické charaktery. Hmmm, jsem přesvědčen o opaku.

Škodí, a adresně, letos na jaře škodí mně. Nevím, jak se domákli, že po předloňské nezdařené (protože díky zranění nezapočaté) dovolené v Bretani chci svůj zámysl letos zopakovat, ale domákli se to. Usoudili, že moje přítomnost na jimi obhospodařovaných posvátných územích by zřejmě rušila „jejich kruhy“ (tohle mě není jasný, proč že....) a jejich protiakce nepostrádala přímočarosti a důrazu.

Nejprve se mne pokusili eliminovat při návratu ze zahajovačky Jawa klubu Praha. Jemný hlinitý prach na silnici kolem Temelína mne sice vyslal po tečně mimo jízdní dráhu do škarpy, nicméně žádnou pevnou překážku jsem v ní nepotkal. Pokroucené GS jsem s mírnou obtíží odvezl po ose domů. Šlo do „lázní“ k spřátelenému servisu, no a já počal rehabilitovat. Naštěstí,nic zlomeného, pouze jsem byl celej tak nějak oválenej a obouchanej. Ale nic, co by měsíc rekonvalescence a motocyklové abstinence nespravil. Naštěstí, odjezd do Bretagne ještě daleko, termínově to odskákalo májové Polsko.

Bylo jim to málo, úder zřejmě nedopadl jak měl, a tak aktivovali „Plán B“. Po návratu z klubového výletu (podotýkám, týden před plánovaným a dohodnutým odjezdem do Bretagne v sestavě 4 motocyklů a 4 motorkářů věku již pokročilého) jsem ještě v motokaťatech a motobotách šel do sklepa, a co čert nechtěl – vlhké kameninové schody v kombinaci s nemotornýma motoškrpálama zapříčinily uklouznutí na druhém schodě, no a zbývajících deset jsem sjel po prdeli s levou nohou zkroucenou někam pod sebe.

Hned to nebolelo, ale přes noc mi hnáta naběhla, hematom formátu A4 pod levým kolenem bolel jak swiňa. Že bych k této „hlavní“ noze při nasedání/sesedání z mašiny, jakož i při jakékoliv manipulaci s přeci jen macatým a naloženým K, nemohl mít absolutní důvěru, mi bylo po pár dnech jasné. Navíc mne paní dochtor zahnala přes moji vůli k felčarstvu. Ti si mne chvilku přehazovali z chíry na sono a zpět, verdikt byl jasný a jednoznačný. Nebezpečí, hrozící z krevní sraženiny vtažené do krevního řečiště, podle ošetřujících tady bylo. V lepším případě bych byl na prkně hned, v tom horším bych mohl skončit jako ochrnutá nesvéprávná slintající troska, na obtíž svému okolí. A to bych věru nechtěl.

No prostě a jednoduše, na Bretagne musím pro letošek zapomenout. Případný odjezd by padnul do termínů propukajících prázdnin v Evropě a s tím souvisejícího turistického šílení na silnicích atd atd, což jsem si už navždy zakázal.

No a co místo toho? Slovo dalo slovo, a s kolegou Plasťákem jsme ukuli kroužek Polskem, s možným odskokem na oblast kolem řeky Peene. Takže dohodnuto, určen termín. Teď jen, co na to druidi....

Středa, 1.7.2015 

Praha, hlavní nádraží. Ujeto 9,2 km

Druidy zřejmě jejich protiakce uspokojila, tak dali pokoj a zřejmě se odebrali drásat posvátné jmelí, a nechali ubohého středoevropského motocyklistu na pokoji.

Ve středu ráno ještě nebylo nic :-). Tak nejdřív na nádraží, koupit lístky na autovlak Praha – Humenné.

Čím jsem starší, tím více oceňuju tuto službu ČD při cestách na východ. Samá pozitiva a sociální jistoty, záporů minimálně. Ušetří to čas z dovolené, odstraní nudu cestování po notoricky známých projetých trasách, a ve finále, po malé konzultaci s kalkukačkou, to vyjde i lehce do černých, maximálně jste v „černé nule“. Zápor je jen jediný – musíte s sebou tahat kurty na motorku, no a připoutání chce trochu zručnosti.

Pak šup do směnárny, pro zlotuwky. Tady trocha problém, uspěju až v druhé. Poté hupky do servisu, vyzvednout přezutá kola na GS. Letos poprvé po deseti létech opouštím tradiční TKC špunty od Continentalu, a zkusím otestovat silničnější gumky. Volba padne na Metzeler Tourance, tak uvidím.... Zkusit se má všechno...

Navečer namontuju kola, přehodím ještě repasovaný zadní tlumič a připevním alukufry. Balení se už nekoná, to proběhlo včera, tak jen naházení všeho toho do kufrů. A ještě zbývá čas na sprchu bo vedřina jako cyp, poslední domácí večeře a je čas vyrazit do přehřátých pražských ulic a spustit se na hlavák do naloďovacího prostoru.

Honza už je přítomen, ale času dost, právě se nakládají auta do popradského rychlíku, který jede hodinu před náma. Takže je čas vydechnout, srknout jedno pivko a uspokojit úředního šimla. Vedle nás stojí parta benešovských Jawistů (jedou do Košic), kteří osvěžení vzali trochu více od podlahy, nicméně jejich i naše navagónování proběhlo dobře.

My do Humenného máme výhodu, na vagóně jsme jen my dva jednostopáci a tři auta. Takže si nepřekážíme a kurtování je v pohodě. Navíc se spřátelíme s nádražákem, řídícím nakládku, a on nás vezme ještěrkou jednak do Billy pro pivko a druhak odveze naše rance k lůžkovému vozu.

Zde taky proběhne vše tak, jak má. Lůžkáč je socialistická klasika, na které se interiérově nezměnilo vůbec nic od dob, kdy jsem těmito vagóny jezdil služebně do matičky Rusi na stavby. Tedy dnes je vyhřáto až přehřáto, hodíme vše do kupé a vyběhneme na nástupiště, kde je přeci jen chladněji. Zde s pikslou v ruce čekáme na lavičce do odjezdu. Vše zatím klape, tak pohoda.

Ve 23.08 se patnáctivozový rychlík R443 Bohemia pomalu rozhejbe a odfrčí i s námi do tmy za hlavním městem.

Honza vydrží do Kolína, pak zalehne, a já ho následuju za Pardubice. Ale to už není dneska, ale zejtra.