Jdi na obsah Jdi na menu
 


Polsko kolem dokola 2015 - den třetí

3. 8. 2015

Pátek, 3. 7. 2015 

Wolka Malkowa – Horoszki Duže

Ujeto 332 km

Čas jízdy 11:11 – 18:15

t_img03_001.jpgRáno vstáváme časněji, neboť chceme využít toho, že hic ještě nenastal, ale brzičko přijde. Motorky jsou po noci v pořádku, tak je nabalíme. Honza snídat nemíní, já ale musím do žaludku něco dostat. Takže si necháme udělat dvě pressa a já si navíc poručím horkého psa. No pořádná snídaně to rozhodně není, ale alespoň něco. Pak již jen vrátíme klíče, rozloučíme se, jak se na slušné hochy patří, a vyrazíme. „835“ka nás dneska povede na sever až k prvnímu POI, co se nám tímto směrem naskýtá. Tím je asi o čtyřicet kilometrů severně ležící Bilgoraj Miasto, kde má býti „Zagroda Sitarska“, něco jako skanzen. Do města dorazíme v pohodě, co se mi ale nezdá, je, že nás krabička vede kamsi mezi echt socialistické paneláky z let sedmdesátých. Tady že má být nějaká ta perla lidového stavitelství? A světe div se, je :-).   

Usedlost, zašitou přímo do lůna sídliště, objevíme, až když do ní málem najedeme :-). Fajn, najdeme si místečko na motorky hezky ve stínu, chvilku odfoukneme (hic už počal), no a co dále?  Honza na prohlídku nejde, neboť se mu nějaksi zbláznila jeho navigační krabka, na dotyky displeje nereaguje a žije si svým vlastním, značně rázovitým, životem :-(. Takže se bude věnovat jí a vyrazím jen já. t_img03_011.jpg

Poctivě obejdu celou usedlost, vchod je samozřejmě na straně opačné. Areál je typický dvůr zdejšího drobného řemeslníka, síťaře (tedy toho, co vyráběl pro svou dobu typická kruhová dřevěná síta na prosévání mouky a všech dalších produktů té doby). Stavby jsou, jak jinak, celodřevěné, halt kámen a cihla byly jen pro šlechtu a měšťanstvo. Díky nízkému plůtku si mohu pohodlně prohlédnout exteriéry, na vnitřní část  zrezignuju, a vracím se ke strojům. Honza mezitím v krocení krabičky nepostoupil.

Za dalším POI musíme zamířit na východ, k ukrajinské hranici. V lokalitě Bondyrz má být podle polského turistického serveru jednak vojenské muzeum Armii Krajowej, a druhak soustava dřevěných vodních mlýnů na jakési říčce. Takže jedeme po „858“, než ve Zwierzynci uhneme vpravo na místní silničky. Zdá se, že jsme natrefili na místní vodáckou lokalitu, všude jsou půjčovny „kajaków“. No ale, když poprvé přejedeme říčku Wieprz, je mi nějako divno, cože to má být za atrakci…. Říčka, no s přimhouřením oka něco jako Lužnice za dlouhotrvajícího sucha, si to líně plyne nekonečnými lesy, tady se asi vodák napádluje. Koneckonců, placatý ráz krajiny asi adrenalínu v peřejích nepřeje. Polský vodák, težký život má….. No my ale taky. Místo vojenské expozice nacházíme kostelík s památníkem padlých Armii Krajowej, no a po mlýnech se taky slehla místní voda. Jeden jediný, který jsme minuli, byl přeměněn na stylovou restauraci. Jo a za armádní atrakci se tady nabízela projížďka veteránem z doby mé služby v ČSLA, OT-64 :-). Toho mně netřeba, užli jsem si to tenkráte dosyta…. Takže se vrátíme kousek zpět s dlouhým nosem a pokračujeme dál, severovýchodním směrem, na město Zamošč. V něm nás krabička navede přímo do centra, a díky příznivé náhodě zaparkujeme stroje přímo ve stínu cíle, Bastionu VII  

Ten zůstal jako jediný zachovalý a v původním stavu z celé bastionové pevnosti. U nás jsou jejich typickým představitelem Terezín nebo Josefov, či dochovalé části opevnění třeba Hradce Králové a Olomouce. 

Nejprve vyráží na prohlídku Honza, já zatím zvolna vychládám ve stínu mohutné stavby z režného zdiva.

t_img03_022.jpg

Pak přijde řada na mne. Proniknu dovnitř a rázem mně překvapí fakt, že větší část vnitřních prostor je využita jako prodejní plocha, zbytek pak je expozicí o historii pevnosti. Nejprve se lehce naprdnu tímhle „znesvěcením“, ale pak svůj prvotní unáhlený názor změním. Jasně, bylo by lepší, kdyby vnitřek byl celý expoziční, ale skutečnost je prostá. Na renovaci bastionu bylo třeba peněz, a kde je v postkomunistickém Polsku hned tak rychle vzít? A pořád je lepší mít památku opravenou, byť její část slouží komerci, než chátrající a jen mizivými prostředky udržovanou holostavbu. Koneckonců, stačí se mrknout na náš už citovaný Terezín. Zdaleka ne všechny prvky této skvělé ukázky pevnostního stavitelství jsou v tak dobrém stavu jako je zdejší bastion.  

t_img03_044.jpgKomerční status naštěstí nepronikl ven, celé vrchní prostranství bastionu je víceméně ve stavu původním. Samozřejmě, zemní valy, chránící děla zde umístěná, jsou pryč a jen malý segment ukazuje, jak to tenkrát vypadalo. Procházka podél horní hrany obvodové zdi je ale fajn. Naštěstí je lehce po poledni a tedy „turist-free“, mám to tu sám pro sebe.

t_img03_045.jpgPři výjezdu se chvilku zdržíme díky Honzově „přízemní akrobacii“ – při odjezdovém manévru nečekaně v zatáčce najede na obrubník a pozvolna odloží nabaleného Varana na levý bok. Naštěstí, škoda nulová, a než stačím slézt z mašiny a pomoci, už má motorku na kolech a můžeme pokračovat.

t_img03_061.jpgProtože je čas popolední, zastavujeme hned za městem u „zajazdu“, na doplnění živin a oddech. Ve vedru není moc hlad, tak se spokojíme s polévkou a pečivem, plus pití. Posedíme asi hodinku a razíme dál.

Pokračujeme pořád na sever podél „schengenské“ čáry. Krajina tady je sice rovina, ale ne až taková placka jako v Hungárii či v Polabí, naštěstí sem tam vlnka terénní a hlavně – mohutné lesní komplexy oživují kraj a dodávají trochu pocitů do jinak poměrně monotónní jízdy.

t_img03_064.jpgMineme Chelm a u Wlodawy se na pár stovek metrů přiblížíme k trojmezí Polsko – Ukrajina – Bělorusko, což je na první pohled patrné z ženijně-technického zabezpečení pohraničního pásma. Sice je trochu podobné té naší železné oponě, ale s opačným účelem. Naše bránilo především pohybu z vnitrozemí ven – staří pohraničníci tuhle pravdu ne moc libě nesou, že byli vlastně něco jako wachmajstři v lágru/táboru nucených prací, ale je to neoddiskutovatelný fakt. Stačí se podívat na dobové výkresy a je jasno - proti průniku zvenčí naše pohraniční zabezpečení moc nechránilo, a všechny drilované postupy byly zaměřeny především na pokrytí hranice při průniku zevnitř. Skutečnost se vokecat nedá….

Poté se od čáry trochu odkloníme a dalším postupným cílem je městečko Biala Podlaska, před ním v Brzezkách tankujeme.

Našim dnešním posledním postupným cílem je městečko Janow Podlaski, kde podle webů má být na náměstí část meziválečné benzínové pumpy.

t_img03_091.jpgA opravdu, hned vedle moderních stojanů tam jsou dva původní, z let dvacátých. Palivo se z nich ale už nevydává :-), i když podle webu se stojany používaly až do sedmdesátých let. Pěkná drobnůstka z počátků automobilizmu, který hlavně asi tady měl těžké a výrazné porodní bolesti…. I když, bylo tady dříve Východní Prusko, tak kdo ví…. 

Chvilku postojíme v chladivém stínu zdejšího svatostánku. Je před šestou a zvon svolává ovečky na večerní mši. Místní proudí dovnitř v docela velkém počtu, inu katolické Polsko, a ještě katoličtější venkov, navíc východní. Je to docela síla, pro nás nevěřící ďaury, pozorovat, kolik lidí si jde pro podvečerní zklidnění a zamyšlení. I když, po bližším a detailnějším pohledu – tři čtvrtiny proudu tvoří ženy jakéhokoliv věku, poměrně dost „-náctiletých“. Páni nikdy nejdou sami, ale jsou vždy spárováni s osobou pohlaví opačného, o půlkrok pozadu, a z jejich tváří a mimiky zdaleka nevyzařuje ono odhodlání a nadšení, jak by bylo lze očekávati :-). Prostě jsou tak nějak vlažnější :-) a společenský prvek převažuje nad tím náboženským. Jít do kostela je pravděpodobně i obecní nutnost, aby se člověk nedostal do řečí … 

No nic, raději odrazíme, abychom hlomozem našich strojů nerušili poklid obřadu. Stejně se na nás pár dam podívalo trochu úkosem, cože je to tady za případy.

A protože se čas nachyluje, ujeto už je dostatečně, tak je vyhlášena ubytovací pohotovost – od teď budeme stavět u každé anoncované a rozpoznatelné „noclegárny“, na kterou narazíme.

Netrvá to dlouho. „811“ nás protáhne lesním masívem, a po deseti kilometrech jízdy se na jeho konci zjeví po pravé straně „Zajazd Lesny“. Hlavní budova, pár bungalovů za ní, areálek, no tady bychom se chytit mohli.

t_img03_101.jpgJako kvartýrmajstr proniknu dovnitř, slečna za barem mi odpovídá, že jistě, ubytko je, 50.- PLN za osobu, a prej jestli chceme i snídani tak plus 25.- . Mkrnem se na pokoj, OK, cena dobrá, beru, a jdu to říct ven Honzovi.  Platíme, vyfasujeme klíč č. 1 (evidentně tady NENÍ narváno…) a šupky hupky se zabydlet, z hadrů pryč a honem do sprchy. Zasloužíme si to.

Už zkonsolidováni se posléze odebereme k cateringu. Všude pusto prázdno, nakonec zaujmeme místa venku. Po chvilce slečna přinese první pivka, paráda! Pak si objednáme něco z lokálních specialit a už jen při dalším čekáme, co se z toho vyvrbí.

t_img03_103.jpgDopadlo to výborně! Honzův výběr, zapečené brambory s místním sýrem a slaninou prý byly vynikající, stejně jako moje dušené „golonko“ (tuhle polskou specialitku si rozhodně nemíním nechat ujít) s bramborovými plackami a dušeným zelím vynikající chuti. Prostě catering na jedničku. Lehkou pižkou na kráse bylo to, že slečně došlo sudové pivo (poslední runda „ode dna“ byla opravdu hnusná) a tak jsme museli přejít na lahvové. Zase až tak nám to nevadilo, hlavně že to teklo, chutnalo a bylo studené….

Protože jsme víceméně jediní hosté, a slečna musí dojíždět dost daleko, tak s desátou po dohodě ukončíme sezení, zaplatíme, dáme si ještě jednu rundu jako šláftruňk a posléze zapadneme.

 

Náhledy fotografií ze složky Den třetí

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář