Motokochání

Čtvrtek, 2. 7. 2015   

Humenné – SK/PL – Wolka Malkowa

Ujeto 211 km

Čas jízdy 11:11 – 18:15

Noc, jako u mne vždy, proběhne OK. Akurát jsem v podvědomí zaregistroval Bohumín, jinak jsem chrněl jako Budulínek až někam k Margecanům. V Košicích jsme vstali, bychom shlédli odpojení „košické“ části rychlíku. Jen co jsme se rozjeli, tak jsme dali skromnou snídani, kterou nabízí ČD, a pak jen koukali kolem, než vlak v půl jedenácté dosupěl do své konečné stanice.

Řádnou chvilku trvalo, než nás odšíbovali k sjezdové rampě. Vykládka bez problémů, to málo naházíme na stroje, Honza ještě v nedalekém hypáči koupí vodu a konečně jedeme po svejch:-).Hned na kraji města jsme díky Honzově pozornosti (pro tuto dovolenou je on vedoucí a já jeho číslo, neboli „kaczmarek“) unikli změření slovenskou policií – vzali hned ty za náma :-).

Pak už se pohodově suneme severovýchodním směrem. Neustále zvolna stoupáme, čím dá tím méně osídlenými jižními svahy hraničního karpatského hřebene, až se vydrápeme do sedla Laboreckého průsmyku nad slovenskou obcí Palota. Tady je už příjemně, tedy dáme první krátkou zastávečku, a první fotečky :-). A pak už ádyjé Slovensko, a vítejme v Polsku .... 
Při příjezdu na místo si vzpomínám, že jsme se tudy vraceli do Popradu v roce 2009. Kurník, to to utíká :-(.

Ale zpět do reality. Naším úmyslem je posouvat se přibližně podél hranice s Ukrajinou a posléze Bělorusí a při cestě navštívit a prohlédnout si nějaké ty POI, co jsme vyštrachali těsně před odjezdem.Prvním z nich naším směrem je dřevěný kostel v Bližném, mimochodem zapsaný do seznamu UNESCO. Tak tam naroutujeme a vyrážíme z hranice.

Tahle část cesty je fajná, podhůří hlavního hřebene karpatského oblouku je malebné. Přirovnal bych to k naší Českomoravské vrchovině nebo třeba Nízkému Jeseníku. Prostě kopečky, údolí, spousta zatáček a za každou je na co koukat. Akurát zde nejsou naše vesnice, ale obce s odlišnou architekturou a pojetím, ještě dost velké procento dřevěnic. Navíc k tomu kostely zhusta opět dřevěné, pravoslavné původem, i když transformované na římskokatolické díky přesunům obyvatelstva (jemně řečeno) po druhé světové válce. Tato bohem i jedenadvacátým stoletím trochu pominutá oblast se mi moc líbí, koneckonců, už několikráte jsme sem směřovali naše květnové výpady, a rozhodně zde nejsem naposledky.

Dokonce i cestou poznávám obec Komancza kde jsme kdysi dávno (šest let tomu nazad) nocovali a bujně oslavili první máj po polském způsobu.

Dnes jen prostě obec projedeme, a pokračujeme dále severním směrem. Oproti poslední návštěvě je znát pokrok ve kvalitě komunikací – staví se velmi čile, projedeme několik úseků kyvadlové dopravy. Silnice mění svůj charakter – buďto je super nová, nebo klasická polská drncačka, to pravé pro naše cendura. Na čopru nebo naháči, neřku-li sportu, to by byla jiná kávička, pěkně hořká…. Ale takhle na sem tam díru nehledíme, o to vícero času zbývá na počumování kolem. Jedeme tak akurát, ani ne pomalu, ale zase ne tak rychle, abychom si z Polska pamatovali jen asfaltovou nitku. Prostě kochačka, a je jedno, kam dnes dojedem, někam prostě dorazíme:-).

Pozvolna opouštíme hory, kopečky kolem nás se vyhlazují, ale pořád to není nudná placka, takže pohodička. Trochu toho silničního ruchu si užijeme na západním okraji Sanoku, který jen lehce lízneme. Chvilinku koketujeme s myšlenkou usídlit se zde na již vyzkoušeném a prověřeném místě (bohužel ještě není písemně zpracováno, a ani možná nebude, vzhledem k prožitému :-(), ale den je ještě mladý a je třeba popojet. Takže pro tentokráte Sanok vypouštíme.

Nicméně, stejně se sem jednou vrátím, ale nejspíše sám – objevil jsem doma paměti mého dědečka, který zde a Przemyšlu sloužil tři roky jako čerstvě vylíhnutý oficír CaK armády těsně před první válkou. Místa svého pobytu popsal přesně, takže s pomocí strejdy Googla si je budu lokalizovat a posléze se vydám po jeho stopách. Tak trochu mu to dlužím…. je to projekt na důchod….

Ze Sanoku se držíme „886“ky stále na severozápad, a po cca dvaceti kilometrech dojedeme do vsi Blizne. Po mírném výjezdu se nám po levé straně zjeví dnešní první postupný cíl, komplex dřevěného kostela a fary Všech svatých. Hned u silnice je napravo obří parkoviště s jasným účelem – hřbitov a zbrusu nový mohutný kostel. Inu, jak podotýká Honza, jsme v zemi, kde se může radnice hroutit k zemi, ale kostely budou vždy ve stavu Ia :-). 

Protože jsme trochu utaháni, a čas nás netlačí, tak nejprve odpočívám a hlídám já a Honza se vydá ke kostelíku, posléze si to prohodíme. Alespoň trochu vychladneme a vyvětráme se, přeci jen je docela hic a už máme něco ujeto.

Kostelík se mě docela líbí, je opečovávaný, všude čisto, ani smítka, halt Poláci si svá svatá místečka dovedou udržet ve vzorném cajku. Hezké to je tady, dřevěné kostely mám rád.

Protože naši trasu určují POI, dalším směrem dnešní cesty je severovýchod a cílem město Przeworsk, kde podle webů má být něco jako skanzen a i koncové nádraží úzkokolejky. Do cesty se nám nejprve dostane onen „skanzen“, ze kterého se vyklube muzeum v zámku a hlavně, rozlehlý zámecký park, který je, zdá se, hlavní atrakcí.

V muzeu je sice mimo jiné hasičská expozice, ale vzhledem k panujícímu hicu a ruchu se nám nechce nechávat zde mašiny a plouhat se do hloubi parku, bo jezdit na motorkách parkovými cestičkami, tož takoví barbaři prostě nejsme. Takže se zachováme podle Lubošova hesla „kam nedojedu na mašině, tam mne to nezajímá“, a vyrazíme za druhou místní atrakcí, kolejkou waskotorowou, čili po našem úzkokolejkou.

Trochu odbočím – území dnešního Polska (tedy dřívější Polsko, Prusko a rakousko-uherská Halič) je oblastí, kde se velmi dařilo úzkokolejkám hlavně díky daleko menším nákladům při stavbě i provozu. V dobách největšího rozmachu, tedy kolem první a druhé války, zde byly tisíce kilometrů tratí. Dodnes zde zůstaly jak pozůstatky, tak i tratě doposud provozované – povětšině ale jen turisticky.

Zdejší trať Przeworsk – Dynow vznikla před první světovou válkou hlavně pro dopravu jak vojenskou, tak i místní nákladní v důležité oblasti Haliče, na linii dotyku s tehdejší carskou říší, kde bylo lze čekat vojenský konflikt. Konec odbočky :-).  

Podle krabičky dojedeme k normálněrozchodnému nádraží, nikde nic, až si Honza všimne nenápadné budovy poblíž s malým přejezdem. Jo, to je vono, koneckonců se to dalo očekávat. Lokálková nádražíčka vždy sousedila s hlavními tahy, kvůli překládání nákladů a přestupu osob, samo….

Takže zakormidlujeme do stínu, odložíme vše co možno, a vyrážím na průzkum. Stanice zdá se funkční, výhybky namazané, kolejnice nezarezlé, ale nehne se tu ani noha. Jasně, je čtvrtek, a podle vývěsky za oknem zabedněné budovy se jezdí jen o víkendech. A bohužel depo je na druhé straně, v Dynowě :-(. Šlaka, no co se dá dělat… no stejně by bylo asi dneska zamčeno a nepřístupno.

Takže jen pár fotek a mizíme. Čas už se nachyluje, přijímáme tedy rozhodnutí, že vyjedeme z města, budeme se držet severního směru a jakmile natrefíme na nějaký ten „nocleg“, dnešní putování ukončíme.

Po levé ruce se nám zjeví nějaké jezero a u něj rybí restaurán. Tady by mohlo něco být, tak tam zakormidlujeme. Ano, baští se tady, nicméně „noclegi“ nejsou k dispozici. Chvilku se bavím se servírkou, prej asi o dva kilometry dál je pumpa a tam jsou „noclegi“, ale pouze prý „standardne“, spíše by radila popojet do další obce Sieniawa, kde je velmi dobrý hotel. Jo, vzpomínám, na kraji Przeworsku na něj byl bilboard, ale už podle něj to byl spíše „nadstandard“ :-). A popravdě, co my potřebujeme? Pelech, kde se umejt a vykakat, ráno stejně mizíme dál, tak co….

Poděkuju, a usedneme na stroje s tím, že halt se uvidí. Koneckonců, světlo bude ještě minimálně tři hodiny, to se dá ujíždět ještě dlouho.

Servírka pravdu děla, po dvou kilometrech je hned za obcí Wolka Malkowa vlevo pumpa, a na ní napsáno „HOTELik“. 

Takže dovnitř, otázka, jo mají, když nám nebude vadit společný pokoj a koupelna na chodbě, tak to bude mít každý za 30 PLN (tedy cca dvě stovky v českejch). Ok, bereme. Ještě co s mašinama? Prý no problem, je tu služba nonstop, je nám ukázáno kam si je máme postavit, aby na ně kamery viděly. Činíme tak, zaplatím a už se stěhujeme do patra. Pokoj sice prostý, ale nově vybavený, čistý, co více chtít a přát.  

Hadry dolů, šup do sprchy, převléknout na lehko a davaj dolů, k lednici plné různých piv. A již zasyčí to první, vždy nejlepší :-).

Zchlazeni zalezeme na pokoj a dáme se do večeře. Je ze zásob vlastních, ještě vezených z domova – sekaná a chleba, tedy u mne. K tomu samo další zdejší pivánko.

S počínajícím soumrakem vylezeme ven, obsadíme jednu z laviček opodál, doplňujeme dehydrovaná těla (přeci jen moc jsme toho po cestě nevypili) a musím si zvyknout, vždy se při zastavení napít, preventivně. V těchto vedrech nezbytnost, kolaps z dehydratace na motorce by nemusel dopadnout dobře.

Naštěstí, ledničky uvnitř jsou velké a funkční, takže pivánek padne na oltář rehydratace asi tak šest na osobu :-). Koneckonců, je čtvrtek a mé tělo je na čtvrtky už navyklé. Tak mu nebudu odporovat, to dá rozum.

Setmí se až tak před jedenáctou, takže pomalu zalezeme taky.