Motokochání

Pondělí, 6. 7. 2015
Trygort – Lešniewo - Bartoszyce Miasto – Lidzbark Warminski – Orneta – Paslek – Jelonki – Elblag – Nowy Dwor Gdanski – Malbork - Gnojewo
Ujeto 255 km
Čas jízdy 07:11 – 18:29

Vstáváme velmi brzo, s rozedněním (naspaní jsme dost), bo chceme vypadnout co nejdříve, vzhledem k možnému vedru. Na dnešek sice meteo slibuje obrat v počasí, ale zatím je ještě hic jako včera.
Honza se ještě na chvilku vydá na fotoprocházku kolem usedlosti, já mezitím posnídám a udělám své obvyklé hygokolečko. Balení jde rychle, skoro není co, a tak lehce po sedmé opouštíme pohostinný statek. Zamáváním se rozloučíme s paní domu, která je venku na procházce s místním trhačem, a už se víří prach pod našimi koly na příjezdové polňačce.
Nejedeme dlouho, první „naučná“ zastávka nás čeká po pár kilometrech, těsně před jezerem Rydzowka a vesnicí Lešniewo.
Je zde totiž dvojice zdymadel (poslední před jezerem Mamry), a to Leśniewo Górne (Oberschleuse Fürstenau) a Leśniewo Dolne (Unterschleuse Fürstenau), první dokončené z 80ti a druhé z 20ti procent. Jsou jen pár set metrů od sebe, takže je dobrá možnost na prohlídku.
Nejprve ale zajedeme kousek stranou a vyšplháme se ke kanálu mezi oběma zdymadly. Podle strejdy Gůgla je kanál napuštěn jen po horní zdymadlo, a taky ano. Koryto je zbudováno v plném profilu, ale dno je pokryto nikoliv vodní hladinou, ale náletovými dřevinami. Nicméně, profil je plně patrný.
Pak se vrátíme na hlavní silnici, popojedeme kousek zpět a odstavíme stroje na parkovišti vedle usedlosti, která byla původně nejspíše určena pro obsluhu zdymadla. V již počínajícím vedru se vydáme po hraně náspu na prohlídku „dolního“ zdymadla. Je celé ponořeno ve stavební jámě, z níž vyčuhují pouze obvodové stěny a armování do návrhové výšky. A samozřejmě opět hafo náletů.
Pak se rozdělíme, Honza vyrazí na průzkum „horní“ komory, já se vrátím ke strojům, neb už u nich postává majitel pozemku, žádající si výpalné/parkovné. No, 2 PLN není nic, co by nás zlomilo vejpůl, a je zde uklizíno,lavičky a odpadkáče, takže proč ne.
Po zapravení výpalného se vydám i já na procházku podél kanálu, ale mám na to míň času než Honza, takže neobsáhnu vše. Jen mi tak při chůzi napadne, že kdyby všechny prostředky byly místo do Wolfschanze a Mamerek přesunuty sem, mohl být kanál daleko dříve hotov a ony prostředky tak smysluplně využity. No, ale takhle mozerně to občas ve světě chodí… škoda.
Po prohlídce se sejdeme u strojů, natáhneme na sebe vše co třeba a vyrazíme na přesunovou část dnešní etapy. Zdymadla měla rozhodně atmosféru, a každému kolemjedoucímu mohu zastavení zde jen doporučit.
Mastíme si to pořád směrem západním, obzor ale naznačuje, že to nebude bez potíží. Po hodině a půl pohodové jízdy před námi vyvstane šedivý mračoun, z něj posléze začíná drobně, leč vytrvale pršet. Naštěstí, jsme zrovna v poměrně civilizované části, a po pár stech metrech nacházíme uprostřed vesničky Babiak příhodnou autobusovou čekárnu, do které se uchýlíme.
Máme kliku, hned naproti je místní hokynářství, obchod se vším, co třeba. Nám je třeba svačiny, což vyřešíme každý dvěma jogurtíky. Bohužel, krámek slouží současně jako nalejvárna pro místní opilce, kteří jsou zde již přítomni v množství větším než malém (podotýkám, je deset dopoledne). Jeden z nich nás bere jako příjemné vyrušení každodenního stereotypu zdejších vožungrů, a přikvačí se s námi bratřit.
Bych pravdu řekl, rozmluva s opilcem mi až tak nevadí, pakliže mám sám trochu pod kulichem :-). Ale když je člověk střízliv, lehce navlhlý a mající před sebou cestu dlouhou, nemá zrovínka chuť snižovat se v intelektuálním levelu k vejpitkovi, který tak akurát zvládá svojí šedou kůrou ukočírovat základní životní funkce. Maník je ale nevodbytnej, pořád něco mele o tom jak rubal „weglo“ (uhlí) na Ostravsku a Karvinsku, jakej je Walesa hajzl a jak to teď všechno stojí za kobylí exkrement. Pomalu mě začíná stoupat tlak a začínám přemejšlet, do které části těla jej čutnu okovanou motobotkou. Naštěstí jde kolem jakási místní občanka, a on se na ni zavěsí a hučí do ní jako do zpovědnice. Chvilku to trvá, než jej slovy nevázanými setřese (našinec by řekl – pošle jej do prdele). Poté ochmelka usoudí, že lépe mu bude u kámošů z mokré čtvrti a odpotácí se zpět přes silnici. Kdyby ho tak chtělo něco přeject, votrapu….. ale zrovna žádný šílený kamióňák nejede….
Po necelé hodince zvolna přestane pršet, na západním obzoru se trochu projasní, takže nahodíme bundy a vyrazíme. Mokrá silnice až tak nevadí, hlavně bič a pryč, než se vrátí hrdinný horňas :-).
Počasí nám víceméně přeje asi hoďku, než se před námi objeví mohutný šedivák a z něj opět začne prýštit voda. A jako na zavolanou je tu zase čekárna, tentokráte zbrusu nová, zřejmě před pár dny otevřená. Tak šup do ní.
Lehký přívalák trvá přes hodinu, než odtáhne kamsi na východ, a nás propustí zpět do provozu. Čas čekáním si krátíme masáží Honzovy krabičky. Překvapivě zjišťuje, že displeji pomáhá vlhko, takže se mu vrátí část ztracené funkčnosti. Také moje krabka vykazuje jistý nestandard, nereaguje vůbec na nic. Naštěstí, v tomhle případě pomůže „studený start“, a do konce dovolené žádná abnormálnost nenastane.
Lehce po jedné tedy vyrážíme dále. Naštěstí to k dalšímu POI není daleko, pár kilometrů po křížení s E77 jsme na místě. Silnice překračuje Elblažský kanál,
který spojuje pobřežní město Elblag s osmdesát kilometrů vzdálenou Ostrodou.
Lodní výtah nebo skluz (po polsky „pochylnia“) je unikátní specialitou zdejšího kanálu. Pro překonání rozdílu hladin moře a jezerní soustavy (99 metrů) zde není použita kaskáda klasických zdymadel (muselo by jich být hodně), ale soustava pěti kolejových vleků. Lodě zde přepravují speciální železniční vozy, tažené vždy dva proti sobě nekonečnou smyčkou lana (něco jako petřínská lanovka). Lano je poháněno mohutným vodním kolem přes soustavu ozubených převodů a kol. Princip je jednoduchý – lodě najedou do poloponořených vagónů, přivážou se, a obsluha poté otevře šoupě přívodu na vodní kolo. Jakmile vozy dospějí do koncových stanic, šoupě je zavřeno a pohádky je konec :-). K obsluze stačí dva muži, dozorce nalodění a strojník.
Stavba byla zahájena roku 1848, první úsek zprovozněn roku 1860 a kanál jako celek pak roku 1876.
My jsme se dostali k pochylni Jelenie, která leží v nejvýhodnější poloze k navštívení. To se obrazí ve skutečnosti, že tu s námi je i autobus německých tůristů. Ti překáží, halasí, a víceméně degradují vjem, halt stinná stránka prázdninových putování.
Rozhodneme se pro tradiční mód – první vyráží na prohlídku asi půl kilometru vzdáleného skluzu Honza, já se zatím potloukám kolem nabalených mašin, studuji infotabule a s obavou sleduju západní obzor. Tam se formuje černá hradba, pojedou s vodou a bude jí hodně….
A taky jo, šedý závoj se blíží tryskem. Naštěstí, most přes kanál je široký a svah pod ním dlážděný, takže o úkryt je postaráno. Akurát musím popadnout helmy, rukavice a bundy a odtáhnout to k pilířům. Důchodci mě pobaveně sledují, pak si všimnou blížícího se nebezpečí, a co jim síly stačí, mizí v nedalekém busu.
Plavanec přichází mohutný, až ke mně dosahuje vodní tříšť, ale zase tak nic dramatického se neděje. Dokonce připlouvá jedna jachta, plavec halt má vodu zdola i shora. Jenom bych rád věděl, co a jak Honza?
(I on naštěstí našel úkryt – přímo ve strojovně, takže to měl i s prohlídkou :-) ).
Jak rychle přišlo, tak rychle odtáhlo, za bouřkovým pásem už se nasouvá azzuro a zdá se, že je po přechodu fronty. Takže ryze teoreticky by už dneska lejt nemělo.
Po Honzově návratu je řada na mně, pro přepravu ke skluzu ale volím motocykl, nedbaje lívance s dodatkovou tabulkou:-). Snad na mne obsluha nepovolá policii…
Nic se nestalo, nikomu jsem s motorkou nevadil, až na dozorce jsem nikoho nepotkal. A navíc, zrovna jsem natrefil na přepravu lodi shora dolů, takže si i fotoaparát přišel na své. Musím pochválit zdejší posádku, mají to tady v super stavu a pořádku. A je jen fajn, že technologie, které je právě teď sto padesát let, stále bezchybně funguje, a fungovat i bude…hlubokosklon před projektantem, staviteli, a koneckonců i před investorem.
Čas sice trochu postoupil, ale ještě něco stihneme. Krabička prozradí, že naším směrem leží Nowy Dwor Gdanski, kde má být koncová stanice funkční úzkokolejky.
Tak se tam vydáme.
Krajina už definitivně zplacatí, krabička hlásí, že se pohybujeme v pásmu 20 – 10 metrů nad mořem. S jedním tankováním na kraji Elblagu to k nádraží, ležícímu vedle normálněrozchodného, vezme necelou hodinku.
Máme smůlu, vlak odtud odjíždí brzy ráno k pobřeží, kde celý den pendluje na linkách ze Stegny Gdaňske podél břehu na západ i východ. Sem se vrací na noc až kolem osmé.
No na to čekat nebudeme, takže dáme alespoň kratší prohlídku statických exemplářů. Z těch nás zaujme speciální sněžný pluh (na otevřených pláních asi mělo jeho pořízení smysl), jinak je tu víceméně úzkokolejný standard.
Další POI je necelou dvacítku kilometrů jižně, nad Wislou stojící hrad řádu německých rytířů, Malbork. Jeden z nejznámějších a nejproslulejších polských hradů prostě nelze minout alespoň bez letmého zastavení, když už jsme tady :-).
Přesun ve slunečném a trochu větrném odpoledni netrvá dlouho (i když nás zdržuje nepochopitelně se loudající a patřičně smrdící bus), a brzdíme na břehu řeky, kde se na opačné straně koupe v odpoledním jasu gotický cihlový klenot. Pro Poláky je to něco jako náš Karlštejn, takže to tu podle toho vzhledem k příslovečné polské podnikavosti taky vypadá.
Dolehne na nás skutečnost, že jsme kromě jogurtů neměli nic v ústech, tedy nejvyšší čas něco polknout. Před hradem zvítězí hlad, sjedeme k řece, kde je ukotvená plovoucí restaurace U flisaka, zaparkujeme a šup na zahrádku.
Útroby zasytí chutná polévka a na to nealko Lech. Pak už je dobře, takže je čas na další bod programu. Honza popadne zrcadlovku a vyrazí na obhlídku hradu, já si vezmu k ruce atlas, mapu a zahloubám se do studia, kde složíme hlavu a kam to namíříme zítra. K tomu si objednám pořádnou kávičku, je skoro nutná, světla padají. V restauraci skoro nikdo není, takže nepřekážím, a fešná paní servírová středních let mne nechá beze zbytečného obtěžování, co že si ještě ráčím poručit :-).
Hodinka takto uplyne coby dup, Honza se vrací, slunce se pomalu ale jistě sklání k obzoru, no je čas vyhledat střechu nad hlavu.
Nejprve se pokusíme objevit chatku či tak něco ve zdejším kempu, ale ten je jen pro stany a wágny, tedy nic. Takže vyrazíme dál na západ, ono se něco najde.
To „něco“ přišlo po pár kilometrech za předměstím Malborku. Všude kolem bylo „Noclegů“ přecedulováno, ale tušíme nadnesený poměr cena/výkon (inu Malbork), takže nereflektujeme, míjíme a míříme na venkov. A sázka na to se vyplácí.
Cedule uprostřed „ničeho“ (před vsí Gnojewo) nabídla nocleh vlevo od hlavní. Vjedeme do rekreačního areálu kolem jezera (jestli přírodního nebo umělého, věru nevím) a zakormidlujeme k recepci.
Tam nikdo, ale otevříno, tedy nevím, jako kvartýrmajstr, co dál. Jeden dotaz v restauraci (úplně prázdné, číšník se evidentně nudí a jsem pro něj příjemným vytržením) a prý vyčkat, recepční přijde co nevidět.
Stalo se, volno je, dvoulůžkáč je, zalogujeme se a slečna nám ukáže kudy a kam. Útulek nalezneme v patře budovy zadního traktu. Pokojík OK, tedy rychle těch pár věcí nahoru, hadry dolů a do sprchy…. Poté už je fajne.
Po přechodu fronty je chladněji a svěžeji, duje svižný západní větřík, na obloze vymeteno. Ideální podmínky pro malou večerní procházku areálem. Dokonce zdoláme (a to prosím, „bez kyslíku“) zdejší rozhlednu, postavenou zřejmě na podzemním vodojemu, takže si mohu do svého pomyslného logbooku poznamenat další navštívenou rozhlednu, ne až tak nepodobnou před pár roky navštívené „nejmenší rozhledně Járy Cimrmana“ v malé osadě nad Semily.
Areál není moc starý, spíše ještě trochu voní novotou (podle webu 2012), a je zčásti zaměřen na hipoturistiku. Ale že by tu uprostřed sezóny bylo narváno, to tedy ne. Sem tam stojí osamocené auto – dokonce natrefíme na mladý pár ze Zlína, který sem přijel kvůli nějaké automobilové rallye. Jinak pusto prázdno, což je i v restauraci, kde ukončíme své putování.
Velmi ochotný a přátelský číšník donese první dvě točená z těch mnohých, co dnes zdoláme, a doporučí nějaká ta polská regionální jídla. Po chvilce jsou hotova a donesena (kuchař je asi taky rád, že si může sáhnout na sporák). Bylo nám doporučeno dobře, pošmákli jsme si oba, a poté již relax prostý, spojený s rehydratací organizmů. Ty sice nevyprahly jako dny minulé, ale přesto, žízeň je.
Lehce po desáté, ještě za svitu zapadajícího slunce (inu, jsme přeci jen trochu severněji) zalézáme do pelechů.