Motokochání

Neděle, 5. 7. 2015
Trygort – Mamerki - Trygort
Ujeto 31,6 km
Čas jízdy 09:40 – 14:15

Ráno vstáváme už do značně rozpařeného jitra. Rosničkáři měli pravdu, dneska by vedro mělo kulminovat. Při snídani padne kacířská myšlénka – co takhle hodit bobek na další putování, (stejně jsme lehce před plánem) a místo toho jen nalehko vyject na Mamerki, v klidu si je prohlédnout, a zbytek dne dát relax. Koneckonců, zatím jsme furt jen jeli…. A po třech, čtyřech dnech by se mělo spočinout. No, po zvážení všeho a hlavně vedra venku, si tento náhradní plán výprava jednomyslně odsouhlasila. Takže skočím dolů a zaplatím ještě jednu noc, no problemo.
Protože v Mamerkách otevírají až v deset, nehoníme se, v poklidu posnídáme, potom lehký relax a před desátou pěkně nalehko, jen v triku, bez bund a kalhot, se pozvolna vydáme včerejší cestou do Mamerek.
Jedeme hezky pomaličku, přeci jenom, jízda „skoro nahej“ mi osobně připadá nepatřičná a necítím se v tomhle outfitu dobře. Takže padesát, šedesát, pečlivě koukat za každý roh a sledovat cvrkot. Ten je naštěstí minimální, asi kdo nemusí do vedřin, tak do nich dobrovolně nevjede.
V Mamerkách naštěstí zaparkujeme ve stínu, navíc lehký vánek, tudíž se člověk nepotí až tak příšerně. Kolik je stupňů nevím, na GS jsem doposud nenamontoval teploměr. Teď by se sakra hodil.
Pěkně nalehko si prolezeme dva bunkry spojené podzemním průchodem a kabelovým kanálem. Zde byly operační místnosti OKH (vrchní velitelství německé branné moci), kubatura sálů tomu odpovídá. Vystavuje se zde jednak tehdejší výstroj wehrmachtu – tedy hlavně uniformy, předměty denní potřeby tehdejších vojáků a vybavení jejich obytných prostorů. Dále jsou zde k vidění samozřejmě zbraně, jak restaurované, tak i v nálezovém stavu, spojovací a jiná technika a tak dál. Na panelech je uvedena historie místa, a na monitorech běží sekvence dějin druhé světové války, i se vztahem k tomuto regionu.
Když si to tady vše prošmejdíme, vylezeme do venkovní horůčavy a vydáme se kus dál po původní cestě až k velkému úkrytu pro pracovníky štábu. Zde je umístěna druhá část expozice.
Mám z ní trochu rozpačitý pocit. Na jedné straně je zde bezesporu zajímavá sekce, dokumentující historii a topologii budovaného Mazurského kanálu. Ten měl spojit zdejší jezerní soustavu (tedy hlavně jedno z největších jezer Mamry) s řekou Pregel, ústící u Královce/Königsbergu/Kaliningradu do Baltu.
Kanál (konkrétně spojnice mezi jednotlivými jezery) se začal budovat v osmnáctém století, spojnice s Baltem (převýšení 111 metrů) se stavěla v létech první války a pak za knírkatého Ády. Kanál a zdymadla byla dimenzována na plavbu nejrozšířenějších nacistických ponorek té doby, tedy typu VIIc
Záměrem totiž bylo zbudovat na jezeře Mamry opravárenskou základnu daleko mimo dosah bombardérů RAF, jediného protivníka, který by byl schopen „obtěžovat“ poklid základny v zázemí.
Historie, časový harmonogram stavby, plány i fotky současného stavu  jsou tu přehledně prezentovány na mnoha panelech, a alespoň pro mne je to bezesporu přínos.
Ne už tak to, co je umístěno o patro níže. Provozovatelé areálu, zcela jistě vedeni snahou sem přilákat co nejvíce návštěvníků, zde vytvořili něco jako nepodařený německý válečný Disneyland.
Zámysl č. 1 – představit německou ponorku VIIc. OK, to by se ještě dalo pochopit. Stavba „makety 1:1“ je ale diletantsky odfláknutá, tedy pro mne, jenž měl už tu možnost se do vnitřku pár ponorek dostat. To, co je zde prezentováno, nemá se skutečností vůbec nic společného. Nebudu zde vyjmenovávat vše, čeho jsem si povšiml, tak snad jen dvě věci. Torpéda i jejich odpalovací trubice jsou tak v měřítku 1:2, ve skutečnosti byly mnohem mohutnější. Jednotlivé vnitřní prostory jsou jednak až příliš prostorné a nezaplněné oproti realitě, navíc pro iluzi „technologického vybavení“ bylo použito vše, co se místním svářečům dostalo do ruky. V jedné kabině jsem dokonce objevil klasickou expanzní nádobu, shodnou s tou, co mám doma v kotelně…..
Takže – neznalý návštěvník nic nepozná, alespoň minimálně poučený laik už ano.
Zámysl č. 2 – představit německé tajné zbraně. Tady už přímá vazba na Mamerki vůbec není, ani skutečné a samo ani fiktivní „wunderwaffen“ se tu ani nekonstruovaly, ani nevyráběly, ba ani nezkoušely. V expozici se zcela nepochopitelně míchají skutečné projekty, které překročily práh konstrukčních kanceláří a byly buďto bojově nasazeny (V-2/A-4) či alespoň dospěly do fáze stavby a zkoušení prototypů (Horten Ho-229), s fantasmagorickými „pseudostudiemi“ létajících aparátů „Die Glocke“ a „Haunebu“
Prostě a jednoduše, tohle nemá s autentickým muzejnictvím už ale vůbec nic společného – jen dryácký lapák na prostodušší návštěvníky. No, pro lepší kšeft se udělá leccos :-).
Prohlídku chceme zakončit výstupem na zbrusu novou rozhlednu, postavenou hned vedle bunkru. Bohužel, nejde to, bo ještě nemají zkolaudovanou stavbu a dokončené přístupové schodiště. Mohl to být zajímavý pohled na celý areál bunkrů, utopený v moři zeleně.
Na třetí prohlídkový okruh musíme trochu popojít k silnici, pár set metrů po ní a odbočit do protějšího lesa. Opět kontrola zaplacených lístků, pak nám obsluha nabídne za 1 PLN LED baterku na prohlídku vnitřků. Zdejší stavby byly jednak zodolněné úkryty pro technologie (kobky trafostanic atd) a pak takřka identické úkryty pro nejvyšší důstojníky, opět v intaktním stavu. Paradoxem je, že mohutné betonové krychle ukrývají pouze tři, čtyři menší místnosti, spojovací chodby a místnůstky pro příslušenství, jakož i výklenky se střílnami pro obranu vstupního traktu. Stěny mají tloušťku několik metrů železobetonu, střecha podle mého odhadu je cca šest metrů silná. Poměrně předimenzované na to, že v době výstavby byla nejtěžší puma britské RAF tisíciliberka – a ta by při přímém zásahu nanejvýše odloupla krycí vrstvu, o proniknutí dovnitř nelze uvažovat.
Na poslední bunkr se dokonce Honza vydá po zabetonovaných ocelových žebřinách, i když samozřejmě nápis před touto aktivitou varuje :-). Nahoře na ploché „střeše“ není ale vůbec nic. Já si šplhání odpustím, tohle pro mne není.
Pomalu se vrátíme k mašinám. Je lehce po druhé a tak – co s načatým dnem. Honza si vzpomene, že o pár kilometrů dále směrem na Gižycko jsme včera minuli nějakou smažalnu ryb, a tak se tam vydáme.
Měl pravdu, po několika minutách jízdy se na kraji osady objeví zbrusu nový dřevěný srub s pár stoly a lavicemi. Skoro nikdo tady není, takže si pohodlně vybereme místo a jdem si k okénku objednat. Z ryb, uvedených na tabuli, poznám leda tak „pstraga“, zbytek je pro mne španělskou vesnicí. Bohužel, je to tady jen polsky a německy, v obou jazycích prostě rybářskou terminologii neznám. Přívětivá dámská obsluha nám neustále doporučuje „zandera“. Nevím, co to je, až se do hovoru vmísí zřejmě pan majitel a gestikulací naznačuje, že ryba je to pichlavá jako ježek. No jó, candát :-). O tom je známo, že chutná velmi dobře, a tak dáme na doporučení a objednáme dvě porce, plus dva půllitry „kohoutkové“ s citronem. To nejlepší v současném hicu….
Měla pravdu, obsluha. Candát na másle, se salátem a chlebem, zatím kulinářská jednička letošní dovolené. Lehké, chutné, tak je to správně.
Jak tak relaxujeme, v podniku se zastaví pár středního věku na kolech, kupodivu Češi. Dají si dohromady jedno pivko. Trochu pokecáme, samo odkud a kam, a dojde řeč i na to jedno, proč že. Uvedou, že je to z obavy před místní policií. Ta provádí velice intenzivní kontrolu cyklistů na alkohol, a pokuty jsou podle nich značné, dokonce prý takto to schytal i někdo z jejich party.
Nikam nespěcháme, takže po obědě ještě dezert ve formě jakéhosi lokálního moučníku plus velmi dobrá kávička. A pak už nezbývá, než zaplatit a zmizet.
Asi na půlce cesty zpět na Wegorzewo zastavíme na focení u rozsáhlého močálu, prorostlého lesem. Zajímavý přírodní úkaz, všiml jsem si podobných lokalit už včera, několik jsme jich už minuli.
Vedro je třeskuté, a nedá práci se shodnout, že na vejletění už pečeme, zastavíme se ve Wegorzewu
kde zakoupíme patřičný „palebný průměr“ pro zbytek dne a večer (6 per person) a vrátíme se zpět do našeho dočasného „domova“.
Naplníme lednici, a zalezeme do stínu, každej po svým. Honza se jde natáhnout (za chvilku už slyším pravidelné pochrupování), já si vlezu do společenské s noťasem, připojím se na zdejší wifinu a vrhnu se na brouzdání. Čas příjemně ubíhá, s pivkem pěkně na dosah se nakonec vrhnu na psaní tohoto cestopisu. Taky jedno prvenství – poprvé píšu cestopis víceméně online :-). Nakonec si ještě stáhnu fotky svoje i Honzovy. Tím fajn uteče čas do večeře, kdy slunce už naštěstí zaleze za stromy a už je trochu líp. Dokonce jde i vylézt ven na dvůr…
Po večeři ještě poklábosíme, navíc i trochu s našimi sousedy (zajímavý pár, Švéd a Polka narozená ve Švédsku, s dvěma malejma holkama), naplánujeme zítřek a zalezeme.