Motokochání

Čtvrtek 9. 7. 2015

Miastko – Szczecinek – Podgaje – Jastrowie – Pila – Ujscie – Chodziez – Budzyn – Rogozno – Oborniki – Szamotuly – Priewy – NowyTomysl - Wolsztyn

Ujeto 284 km

Čas jízdy 07:55 – 15:23

Vstáváme celkem brzičko, neb počasí nejisto a spousta kilometrů před námi. V tomto penziónku se snídaně neservíruje (podle našeho pozorování a hypotetických úvah zde byl nejspíše dům prodejné lásky a madame penziónová šéfovala letce přítulných děv, takže snídaně se už tehdá nepodávaly...), tedy učiníme ranní hygošku, zabalíme cajky, naházíme je na motorky a hybaj vodsaď. Ne že by to tady byla hrůza, ale zatím je to nejméně úspěšný nocleh letošní dovolené. Ale něco a někdo musí být poslední, to je život.

„Snídani“ zrealizujeme o pár desítek kilometrů dále spolu s naplněním nádrží našich motorek u pumpy ORLEN v Marcelinu. Káva a horký pes, no, je to jako manželka a Trabant – uspokojí, ale nenadchne.... Hlavně že je v žaludku i nádrži nějaké to palivo pro hodiny následující.

Takže pořád k jihu. Počasí nic moc, zataženo, ostrý protivítr (má to i vliv na spotřebu mého GS – o půl litru více, plus mínus). Občas zahrozí nějaká ta voda shora, ale zatím to není na „oblečky“.

Situace se zhorší o pár kilometrů dál. Drobně, leč vytrvale začíná mžít, no a za Podgaje to vzdáme. Hodíme ručník do ringu, zakormidlujeme pod rozlehlou pumpu SHELL, bychom mohli v klidu zvážit situaci a podle ní se zachovat. Nejprve doplnit palivo, pak něco na zahřátí. Drobně, leč vytrvale prší dál, a nezdá se, že by tohle chtělo skončit. Tedy chtě nechtě, jdeme do nemoků, předtím ale ještě na záchodky (starší páni rozumí :-)).

Blíží se poledne, stále drobně prší, takže jedeme a nezastavujeme. Na kraji městečka Chodziez se za hřbitovem objeví po pravé straně velké parkoviště s restaurací, evidentně šoférskou. Docela to tady voní, takže rozhodnutí je dílem okamžiku. Zakormidlujeme ke kryté zahrádce, kde si u jednoho stolu rozložíme ten náš protidešťový bordýlek.

Nabídka u pultu je značná, jen oči přecházejí. A všechny, zdá se, budou mňamky. Láká mne „golonko“, ale představa další jízdy s přeplněným těřichem mne vrátí do reality. Jako obvykle skončíme u polévek, já zůstanu u tradičního „žurku“ a Honza jde do gulášovky. Obé se posléze ukáže jako výborná volba, a popravdě, velká miska hutné polévky s pečivem bohatě stačí zahnat hlad, zahřát a přitom nezmalátnět organismus jako tradiční porce „se šesti“ :-). Takže velmi příjemně strávená půlhodinka, pookřejeme, a můžeme vyrazit dále do jemného, „anglického“, deště.

Asi po hodině jízdy se západní obzor projasní, přestane pršet a dokonce vyleze i pupenec. Okraj studené fronty jako z učebnice meteorologie :-). Sice pořád fučí z protisměru, ale je už o hodně líp:-).

Protože je třeba dotankovat, zakormidlujeme za posledními domy městečka Otorowo k pumpě, jak jinak v Polsku, než ORLEN, že ? :-)

Doplníme putýnky, a pak se slastnou úlevou sundáme už zvolna se zapařující nemoky. Mezitím, co se ve svěžím větříku vysuší, se odměníme další dnešní kávou. Není z automatu, ale připravená hezkou dámskou obsluhou. A chutná, takže dobrůtka...

Něco přes hodinku pohodové jízdy za sucha a slunečna, a jsme na kraji Wolsztyna. Najít nádraží a přilehlé lokomotivní depo není zase takový problém, takže lehce po třetí parkujeme na dvoře depa hned vedle rotundy.

Lehce orazíme, a pak se vydám do kanceláře službukonajícího strojmistra, vyzvědět jak že na tom je naše žádost o nocleh.

Strojmistr, průvodce a „děvče pro vše“ v jednom, starší šlachovitý Polák obdařený knírem vpravdě „Wolodyjovského“ rozměru sice chvilku tápe, pak však objeví vzkaz od ředitele depa o našem ubytku (fajn, web funguje a je pravidelně kontrolován, pochvala....), vyštrachá klíče a jde mi předvést naše spaní.

Patro v hlavní budově kdysi sloužilo pro nocleh lokomotivních čet (strojvůdce a topič), kteří, až odněkud odjinud, zde skončili večerní jízdu a ráno zase pokračovali zpět do domovského depa. Tedy prostý pokojík, dvě postele, umývadlo, stůl, židle a skříň. Jednoduché, strohé, ale postačující, inu i my jsme taky jen takoví „průjezdní“, takže podobnost ani ne tak moc náhodná:-). Máme tu vše, co třeba, je zde čisto, tedy z mé strany spokojenost. Je mi ale jasné, že pro mnoho našich vrstevníků na motorkách by tohle nebylo. Už je vidím (a hlavně slyším), jak komentují s opovržlivě ohrnutým pyskem skutečnost, že umývárky a sociálky jsou společné a kdesi na konci chodby, stejně jako kuchyňka (podotýkám, že vše je v pořádku a čisté), dávajíc tak najevo, že tohle je dobrý pro nějaký plebs a nikoliv pro motorkáře jejich formátu :-). Nojono, má nás pánbů všelijaký....

Takže popojedeme s mašinama ke vchodu, zaparkujeme a těch pár cajků odvláčíme do patra do pokojíku, který jsme si vybrali.

Odstrojení do civilu (dnes sprcha jaksi není hned na pořadu :-)), no a co se zbytkem dne? První starostí je catering na večer. Zde samo nic není, takže zvolíme samozásobitelství. A protože včera „food and beverage“ obstarával Honza, dnes je řada na mně. Při příjezdu jsem u přejezdu koutkem oka zaregistroval jakýsi supermarket, takže popadnu tašku a vyrazím. Pěšky, velmi rád si protáhnu po celodenním sezení na motorce kostru.

Oops, supermarket sice je, ale taky je v likvidaci a tedy zavřený. Nojo, přeci se s bžundou nevrátím, takže se vydám po hlavní ulici směrem, kde vytuším střed. Na nějaký krám musím sakra narazit....

No, vezme to skoro kilometr po ulici Gajewskich, než dorazím na centrální křižovatku Wolsztyna. Hned u ní je Biedronka, tedy cíl pro dnešní večer :-). Nabídka je více než dostatečná, za deset minut mám vše, co mototurista potřebuje pro spokojený večer a ráno (klobáska, sýr, pečivo, konzervy rybek, jogurtík a samo dva „packy“ piva).

Na zpáteční cestě se to trochu pronese (batoh by bodnul), ale nic, co by mototuristu poslalo do kolen.

Obsadíme kuchyňku (jsme na patře dnes večer sami, nikdo jiný zde nepřespává, pouze o patro níž odpočívá topič, roztápějící lokomotivu na zítřejší ráno), takže se hezky rozložíme, otevřeme první rundu plechového piva a pěkně v pohodě baštíme, čím nás polský chrám konzumu obdařil. A spokojenost, ta se brzičko rozhostí v našich útrobách.

Venku se již počasí definitivně uklidnilo, zvolna zapadajícím sluncem prozářený večer nás vytáhne ven, na trochu pozdější prohlídku depa. A je co prohlížet – mé srdce příznivce „té pravé, železné, strojařiny", nekažené elektronickými kurvítky, tady plesá na plnou páru :-). Nejen lokomotivy a různé vagóny, ale i zázemí depa, rotunda, strojní dílny, vodárna a další a další, to vše sotva zběžně stačíme obejít, než se začne smrákat. Soumrak nás po chvíli zažene dovnitř, dohodneme se, že zítra dopoledne si to tady doprohlédneme, neboť k našim hranicím už to až tak daleko není.

Opět obsadíme kuchyňku, neboť je z ní krásný výhled přímo na depo. Přímo pod naším oknem stojí mohutná rychlíková pára, roztápěná na zítra. Z komína se vine kotouč dýmu z černého uhlí, občas si odfoukne parní pojišťovák, z placu k nám stoupá charakteristická směs odéru kouře, páry a mazacího oleje. Pro někoho smrad, pro jiné (i pro mne, blázna praštěného kolejnicí) nezaměnitelná vůně parní železnice, nerozlučně po staletí spjatá s železnou dráhou. Pečlivě udržovaná lokomotiva žije svým životem, v poklidu se připravuje na svůj zítřejší výkon. Fantastická, nezaměnitelná, chvíle – na myšlence, že parní lokomotiva se nejvíce v historii lidstva zasloužila o jeho pokrok, něco bude. A nelze nevzpomenout Antonína Dvořáka, který kdysi prohlásil, že by všechny své symfonie vyměnil za vynález lokomotivy.

Jojo, tohle jsou chvilky, které mne smiřují se životem....

Vše má ale svůj konec. Dopijeme všechny své piksly, mezitím topič dvakráte vyleze z baráku, prohrábne topeniště, přihodí několik lopat, na chvilku zvýší tah, a poté zaleze zpět do pelechu. No a to samé čeká nás, s tmou zaplujeme pod deky a dobrou.... Vzduch stále voní směsí kouře a páry.....