Motokochání

Sobota, 4. 7. 2015

Horoszki Duže - Trygort
Ujeto 317 km
Čas jízdy 08:23 – 18:04

Vzhledem k tomu, že jsme si objednali snídani na půl osmou (slečna se včera sice trochu kroutila, ale pak na pro ni nepříjemnou hodinu kejvla), lezeme z pelechů brzičko. Mně to nevadí, alespoň je svěžeji a trochu ujedeme v pohodě, než se pekelec rozpálí. A že má žhnout fest, slibují meteoweby.
Snídaně, ač ne formou švédských stolů (tato alternativa ještě do Polska zdá se nedorazila) je bohatá až až, skoro by se dala přirovnat k anglické sestřence. Alespoň se napucneme jen což, čímž nám odpadne starost o plnohodnotný oběd. Občerstvení ho zdá se opět zastane.
Pak jen sbalit obligátních pár švestek, proběhnout hygoškou a o půl deváté jsme venku, vážeme věci na mašiny, rozloučíme se s přívětivým místem i fajn obsluhou, a mizíme. Kdybych náhodou někdy ještě jel kolem (třeba v příštím životě), o přespání zde bych vážně přemýšlel jako o plnohodnotné variantě.
Díky časnějšímu startu se jede fajn, hic ještě nenastává a tak si jízdu, byť po rovině (krabička hlásí nadmořskou výšku něco nad sto metry, hodnota v Česku nevídaná) docela užívám.
Cirka po patnácti kilometrech se blížíme k městečku Sarnaki. Sakra, tohle už jsem někde četl nebo tak něco – a pak mi docvakne. Opět, jeden až neuvěřitelný příběh z druhé světové války. Takže odbočka – pacifisté, sluníčkáři a podobní mašíblové, přeskočte odstavec:-), tady to pro Vás nebude.
Každý zná, nebo se alespoň někdy doslechl, historii německých „odvetných“ (V jako Vergeltung) zbraní (Waffen). První sériově vyráběná a použitá raketa taktického doletu (cca 200 km), Von Braunova A-4 (V2) se zkušebně odpalovala z Peenemünde na Baltu. Poté, co jim to tam Harrisovy bombardéry trochu přerovnaly,
se Němci rozhodli své testovací odpaly přesunout do Polska (tedy Generálního Gouvernementu) poblíž Blizna. Jako dopadovou plochu si vybrali prakticky neosídlené povodí řeky Bug, no a sídlo vyhledávacího oddílu bylo právě v Sarnaki.
A s tímto místem je také spjata akce polských odbojářů. Ti samozřejmě sledovali germánské aktivity a po konzultaci s britským ústředím bylo rozhodnuto pokusit se nějaké ty zbytky A-4 najít a prozkoumat, což by anglickým analytikům velmi pomohlo. I stalo se, že jedna zkušební střela dopadla prakticky intaktně do bažiny na břehu Bugu, a Poláci z Armii Krajowej ji objevili dříve než Němci. Střelu zamaskovali, a až se situace uklidnila, vytáhli ji a ukryli. Po čase si pro ni z Itálie přiletěla Dakota, a po jistých peripetiích její podstatné části odvezla.
Tohle všechno pomohlo posunout spojenecké znalosti o neobvyklé a obávané zbrani o notný kousek dopředu. Konec odstavce :-)
Jakmile vjedeme na malé náměstíčko ve středu obce, upoutá moji pozornost zajímavá skulptura uprostřed. No jasně, ze země čouhá záď A-4 (V2) se čtyřmi charakteristickými stabilizátory, přesně v té samé pozici, jak je zachycena na dobových fotkách z břehu Bugu. Hmmm, velmi originální a s myšlenkou, ne žádný tuctový pomník :-). Bohužel, leader jen náměstíčko obkrouží a pokračuje dál, podle mýho to za zastavení a fotku stálo. No nic, jsem jen kaczmarek a ten musí držet hubu a krok a sledovat vedoucího…. tak snad někdy se tu zastavím, v dalším životě.
A pokračujem dál. „19“ nás vede na sever. Po chvilce překročíme Bug, řeku docela slušných parametrů, i když je letošní sucho. Taky má patřičná rozlivová pásma.
Kousek za mostem opustíme „19“ a dáme se vlevo po vedlejší „690“. Je zbrusu nová, zmate nás obrovitý zákaz vjezdu s tím, že o kus dál silnice končí. Nakonec to zkusíme, a vyrazíme po nové, koneckonců, auta z protisměru napoví. Značení se posléze ukázalo jako zmatečný relikt časů minulých, projeli jsme celou novou silnici beze ztráty kytičky, nikde žádná zádrhel – asi někdo pozapomněl sundat už nepotřebné značky :-).
Samozřejmě, za rekonstrukci můžou za ni EU fondy (to nám dá vědět patřičná cedule) a i v Polsku je vidět, že eurochechtáky přitahují „politické podnikatele“. V pustině, široko daleko žádné obydlí, je silnice lemována mnohakilometrovým, ocelovým, pečlivě svařeným a žlutě nabarveným, trubkovým zábradlím :-). Troufnu si tvrdit, že to zábradlí stálo skoro stejně jako vlastní vozovka. Jo, šikuly najde člověk všude, žádná naše specialitka.
Před obcí Ciechanowiec nová štráse končí, a hned uvnitř ní na nás čeká past. Silnici prostě chybí most, staví se nový. Že by Poláci vyznačili objížďku, no to ani nápad. Starej se, kierowče, sám. Naštěstí, zrovna vedle nás přistál místní motorkář, starší pán na Golďasu, ale tříkolovém. Zřejmě to není místní chudák, tahle přestavba přijde i ve Státech na značné chechtáky. Mává na nás, že nás provede – proč ne, napáskujeme se za něj a tradá.
Protáhne nás kolečkem, které posléze končí na opačném předpolí rekonstruovaného mostu. Na objížďce mineme skanzen, vidím ho po pravé ruce, ale vzhledem k době (je třeskutě horké poledne) a závazku dojet dneska k Mazurám, jej vynecháváme, poděkujeme alespoň mimicky polskému kolegovi, a míříme dál.
http://www.muzeumrolnictwa.pl/
Před vesničkou Drewnowo-Ziemaky uvidí leader vlevo klasický větřák německého typu, a hbitě k němu zabočí. Jako by kaczmarkovi četl myšlenky, tak y jsem se chtěl zastavit a větřák omrknout. A nakonec, stejně potřebujeme odfrknout a vyvětrat.
Naštěstí jsou v okolí vzrostlé stromy, odstavíme mašiny v jejich stínu a pak se věnujeme pěkně udržovanému mlýnu i sousedící klasické roubence, zřejmě sídlu mlynáře. Je sice zamčíno, ale kytky a vše další napovídá, že sem někdo chodí a o vše se stará. Koneckonců, do mlýna přístup je, takže nám nic nebrání v prohlídce. Hezké a fajné zastavení.
Vedro nás ale provází na naší další pouti. Dokud se jede, je to ještě snesitelné. Mám otevřeno vše, co otevřít na drésu kvůlivá větrání jde, takže víceméně OK. Ale když se zabrzdí, je ouvej.
Posouváme se stále na sever, v Lomži nás vyprudí asi dvoukilometrová kolona před světlama. Nedá se svítit, využijeme svého práva motocyklového nepsaného, a s opatrností se posuneme vpřed po dělící plné čáře bez ohledu na zdejší regule silničního provozu, jakož i místní policii nebo cože to tu „pomáhá a chrání“. Tudíž se zpotíme jen minimálně a pokračujeme výjezdem z města beze ztráty kytičky.
Je ale jasné, že to chce delší polední přestávku. Tu zrealizujeme na křižovatce „63“ a „61“ za Piatnicou, což je i jeden z našich POI. Deklarován dle webu jako vojenská památka, ve skutečnosti jsou to ale jen zemní valy a podzemní stavby pevnosti z devatenáctého století, tedy ne až tak zajímavá a zastavení hodná věc. Obzvláště v dnešních vedřinách, kdy se nechce moc slézat z motorky a raději jen ject.
Skoro hodinku strávíme ve stínu restplacu s motelem a pumpou, kávička a chladný nápoj mne opět vrátí do provozního stavu, navíc nejhorší, polední, hic pomalu pomíjí.
K Mazurským jezerům je to ještě štrák cesty, takže není zbytí, do sedel a šup pod odpolední slunce…
Asi po hodině jízdy po „63“ se krajina začíná lehce vlnit, po stranách mezi stromy probleskují vodní hladiny, ano, už jsme prakticky v první cílové oblasti naší letošní dovolené, Mazurských jezerech.
A hned je líp :-). Objedeme jižní část jezerní oblasti pěkně zprava, naším prvním cílem je Gižycko, ležící na severním břehu jezera Niegocin. Předtím ale ještě musíme dobrat palivo, což zrealizujeme na jedné vedrem rozpálené pumpě před městem.
Poté již poslechneme moji krabičku (Honzova Máňa si stále vede svou, upomíná na nedostatek paliva a naviguje k posledně úspěšně zadanému cíli, jenž jest ovšem nyní pár set kilometrů za námi), která nás vede k místnímu POI, což má být otočný most přes kanál. Otočný proto, že jako třeba v Holandsku či Belgii, chvilku auta, chvilku lodě:-).
Bohužel, přímo u něj nezaparkují ani dva štíhlé motocykly, jako ty naše :-), tedy musíme pár set metrů popojet do stinného lesíku, kde konečně zaparkujeme. Cvrkot je tu značný, zůstávám proto u mašin a Honza jde na obhlídku.
Asi po půlhodině se vrací, řkouc, že zase až taková atrakce to podle něj není. Protože čas nás začíná tlačit, a před námi je dnešní atrakce No. 1, tak na prohlídku zrezignuji (koneckonců, před pár léty jsme s Kalamitou takovýchto mostů v Nizozemí viděli bambillion), a vyrazíme k nedalekému Vlčímu hnízdu.
Cesta k němu je z těch hezčích, neustále se jede rozlehlými lesy, občas protknutými nějakou tou vodní hladinou, okresky mají kupodivu slušnou kvalitu, tedy pohoda a slunce v duši.
Zdejší atrakce Numero Uno je samozřejmě příkladně značena, takže ani nemusíme koukat do krabiček, stačí sledovat směrovky a jsme na místě. Uff, konečně si můžeme odložit alespoň něco z tíživých hadrů. Ty přizamkneme s helmama k mašinám a alespoň trochu na lehko vyrážíme na prohlídku areálu. Hned na jeho začátku se ale necháme zlákat občerstvovnou, a jelikož nemají pivo nealkoholické, volíme hned jedno normální, s volume 3,7. Už vidím čtenáře mravokárce, jak významně pozvedají obočí v ultimativním odsudku. Na to můžu říci jediné – budeme tu více než hodinu, a vzhledem k dehydrataci organizmů a vedřině panující si myslím, že proces odbourávání bude urychlen. A až naše motory zavrčí, budeme čistí jako sněhobílá roucha andělská.
Opravdu nám to trvá více jak hodinu, než obejdeme celý rozsáhlý areál nejdelší možnou trasou. Zprvu moc z prohlídky nemám, jsa přehřátý. Ale jak přeci jen ve stínu vzrostlých stromů vychládám, začínám si prohlídky užívat. S Honzou se brzy rozdělíme, bo nemá cenu se držet při sobě a stejně se u motorek sejdeme:-).
Prohlídku je nejlepší zrealizovat sám, bez průvodce, samozřejmě je nutné o tomto monstrózním místě něco nastudovat. Projít se kolem rozvalin, vnímat megadimenze něčeho, co mělo jen schovat pár grázlů před leteckým napadením. Podivit se nad skutečností, jak zde byly zcela neefektivně proinvestovány prostředky, suroviny a pracovní um, které mohly být užitečné jinde a jinak. Obdivovat svým způsobem dokonalost železobetonových objektů, jejich odolnost, a užasnout nad velikostí sil, které tyto objekty dovedly posléze obrátit v trosky. Podle podkladů bylo potřeba až osmi tun (dva náklaďáky či menší vagon) brizantní trhaviny na zničení těch větších bunkrů. Prostě přehlídka, čeho všeho (v dobrém či ve zlém) je lidstvo schopno. A samozřejmě, vzhledem k osobě nejhlavnější, ve jménu kohože a čehože tohle všechno tady je.
Jak se tak courám ve stínu, pozvolna, ale opravdu pozvolna, vychládám, a jsem čím dál více schopen vnímat ani ne tak reálie, jako atmosféru místa. Kdyby tady ještě bylo míň tůristů, bylo by lépe, ale prázdniny a víkend a tohle místo, to je vražedná kombinace.
S Honzou se zase setkáme u vstupu. Je k šesté, lidi to pomalu vyklízejí, no tak my taky. U motorek se zamyslíme nad mapou a kam to zapíchneme na ubytování. Nakonec naše rozhodnutí padne na městečko Wegorzewo poblíž jezera Mamry. Prostě pojedeme k němu a buďto se chytneme po cestě nebo až tam. Na to, aby tam nějaký „nocleg“ byl, je velké dost.
Kousek za Gierloží silnice prudce ztratí kvalitu, neb hladký asfalt přejde v kočičí hlavy, podle všeho ještě z dob, kdy se tudy proháněl ve svém poloterénním šestikolovém pancéřovém Mercedesu idol německých paní a dívek, knírkatý Dolfi. Poláci, zřejmě ve snaze uchovat silnici genius loci, na ni od té doby ani nemákli. A je to na ní znát :-(. Trojka je tak maximum, co i mé železné enduro snese, aniž by se rozpadlo na protony a elektrony a neutrony.
Naštěstí, všechno má svůj konec, i tahle děsuplná silnice. Po chvilce jízdy už zase po pěkném asfaltu si všimnu cedule na odbočení vpravo, nějaký zajazd agroturystyčny či který čert.
Asi dvoukilometrová prašňačka nás dovede do příjemného místečka, dnes ale zaplněného až po okraj různými ofrouty. Dost týpků je poněkud avantgarních, holé lebky, tetované bicepsy, maskáče všech armád co jich po zeměkouli běhá, hmmm, tak tady asi nám pšenka nepokvete. Ani se nezkoušíme ptát se, čelem vzad a bič a pryč vodsud.
Mineme další zdejší pamětihodnost, areál bunkrů vrchního velitelství německé branné moci, OKH. Dnes už ho nenavštívíme, ale zejtra bychom mohli.
Dostaneme se až k severnímu břehu jezera Mamry a kousek za ním začínají domky obce Trygort. Jeden z nich nabízí „Noclegi“, tak brzdíme a jdeme se zeptat. Starší Polák nejprve kýve, že noclegi možno, ale když zjistí, že jen na jednu noc, tak si najednou vzpomene, že mu má ještě někdo do sedmi dorazit a že je na cestě :-). Hmm, na to, abych Ti tuhle pohádku uvěřil, jsem už moc starej a zkušenej, to si vykládej nějakýmu jinýmu votroubkovi. Klasika – jedna noc je mu málo, kdybychom řekli nocí pár, to by hned místečko bylo.
OK, Tvoje volba. Mizíme bez zbytečného prodlužování. O pár set metrů je zase nějaká směrovka na „nocleg agroturystyčny“, tož to jedeme zkusit tam.
Asi dva kilometry písčité polňačky nás dovede do osamělého zemědělského dvorce, obklopeného háječkem. Nikde nikdo, až na zazvonění vyleze synátor paní majitelky, a že jo, klidně. 40 PLN za noc a osobu. Snídaně nedělají, ale k pokoji patří i kuchyňka a společenská hala. Berem! Alespoň je konec toho vedřince na mašině.
Tedy, ještě se řádně zpotíme při vybalování a odnosu věcí. Pak přemluvím Honzu, zdali by nezajel do Wegorzewa pro pitivo. Moc se mu nechce, ale nakonec to pro blaho kolektivu udělá. Já zatím prolítnu sprchou.
Přivezené pitivo nacpeme do mrazáku, ať se rychlejc zchladí, no a my také pozvolna vychládáme v počínajícím soumraku.
Malá večeře, spíše větší pozdní svačina, a hlavně pivo! Studené pivo, to je ono! Venkovní teploměr ještě před chvilkou ukazoval poctivých 39 nad Celsiusem.
Ve večerní pohodě semeleme vše, co se za den stalo, do compu si stáhnu své i Honzovy fotky. Z webu nepříliš radostná zpráva, že zítra má být horko ještě o fous větší. Takže co a jak bude zítra, uvidíme ráno… Dobrou noc.