Motokochání

Sobota, 17. června 2014

Praha – Deest, 843 km, 8:05 – 19:40

Budím se sám, těsně před zvoněním. Ihned se vrhnu do kuchyně, a činím lukulskou snídani – tedy co nejvíce vajíček na špeku, plus silný anglický čaj. Nutno si zvykat :-). Ale haggis neservíruju...

Pět minut po osmé, naše mašiny jsou nachystány, poslední kontrola všeho, na co stařecká mysl vzpomene. Paní dochtor nám otevře vrata, motory zavrčí, zamávání na rozloučenou no a od teď je všechno na nás a na tom nad námi…

Za chvilku stavíme v Líbeznicích, Honza už čeká před svým útulkem, čajík jako přede dvěma léty nebude… ale co, dnes je to jen o pohybu vpřed, tak se do toho obujeme.

Našim dnešním revírem jsou dálnice, naše rychlost tak kolem stodvacítky. Rytmus se posléze ustálí na schématu devadesáti minut jízdy (což je tak cca sto padesát kilásků), poté první pumpa a tankování. Zámysl byl, že Jirka bude tankovat pokaždé (menší nádrž a větší žízeň italské dámy), my s většími putnami a menšími spotřebami ob jedno, ale nakonec to dopadá tak, že solidárně tankujeme všichni vždycky. Mně to nevadí, mám raději jistotu plné nádrže, neb hustota čerpaček v rajchu je značně nižší než v naší kotlince.

Tak se víceméně celý den posouváme na západ, jediným světlým bodem je tankování v městečku Breitenworbis, kousek za Nordahusenem, tedy ještě v bývalé „Ossi“. Jednak si zde naordinuju klasického germánského wursta za euráč a něco (šmákne, uzeninka po německu je jistota nade vše), druhak nám pobyt zpestří jakýsi místní sedlák, tankující zde svůj traktor. A není to jen tak něco všedního – Lanz Bulldog z třicátých let, dvoutaktní jednoválec, ve stavu lepším, než jej továrna vypustila do světa. Horizontální válec ční dopředu jako poprsí operní divy, traktor blafající na volnoběh (podle hrubého odhadu tak 300 ot/mni) se klepe jako ratlík v lednu. Ale strojek je seřízen jako hodinky, žádný falešný zvuk, a jakmile pan řidič dorazí, usedne a přidá, zdravý buchot stroje nám ještě dlouho zní v uších. Jojo, klasická strojařina bez elektronických kurvítek, to mně vždycky duši pohladí.

Ale nic, jedeme dál. Počasí maká na sto procent, takže na rozdíl od předloňska se protáhneme Porůřím jako nůž máslem, skoro průmyslové srdce rajchu ani nezaznamenáme.

Holandská hranice, poslední dnešní tankování. Po krátké diskuzi, kdeže dneska složíme staré kosti, vítězí zámysl dorazit do jisté holandské vesničky, která naší výpravě poskytla střechu nad hlavou již přede dvěma léty. OK, sice ji nemám v POI, ale moje fotopaměť ji v krabičce brzy lokalizuje, tak zadám cílový bod a ejhle, je to necelá stovka. V klidu a míru sobotního podvečera, ve svitu k obzoru se klonícího slunce, brnkačka. Káčko poslouchá (na rozdíl od minulé svíčkové anabáze), kosti slouží, prdel nebolí, tak těch posledních pár kilometrů liduprázdnými dálnicemi uteče jako voda mezi prsty.

Odhad mám dobrý, krabička nás dovádí přímo k bráně farmy. Jo, paměť ještě slouží, poznávám to tady už zdáli. Zakroužíme na nádvoří, a jsme na místě. Teď ještě jestli bude volno:-). http://www.uiversnest.nl/

Po chvilce z hospody vylezou majitelé, starší pár. Samozřejmě, vyjednávací proces je na mně (nebude tomu jinak po celou dovolenou, halt prokletí jazykoznalcovo). Krátký dotaz, OK, volno je. Navíc paní domácí si hned vzpomene, že před dvěma léty tady nějací motopoutníci z Česka byli, no a když si nás pořádně prohlédne, tak poznává. Honzu…. Trochu mne rozladí, tehdy i letos jsem za kecala já, a vono nic.. :-).

Dostáváme dva pokoje v hlavní budově (změna oproti minulé návštěvě), senior má svůj kutloušek a v druhém se ulebedím s Honzou, věkový rozdíl se prostě musí zohlednit :-). Rychle těch pár cajků vybalit, krátká a intenzivní sprcha a večer je před námi! Naše věrné stroječky nalézají své útočiště v bývalé maštali, jako minule.

A co má motocestovatel po celodenním nízkém průletu slunnou západní Evropou? Modří vědí… žízeň jako trám. Takže popadneme nutné a dolů, ke spásné pípě. Panu domácímu je to jasné, a hned se jme točit tři pivka. Tedy, pivka po nizozemsku, po našemu spíše pivní panáčky. Pečlivě je natočí, položí před nás na bar, no a my… šlup… Takže pečlivě natočí další rundu, no a my… šlup. Tak do třetice. Šlup… Trochu znejistí, podívá se na nás, myslíme-li to vážně. Pak mu dojde, že by tady mohl tímto nezáživným způsobem strávit zbytek večera, hodí obrazný ručník do ringu, dá mi prázdný účet a ukáže na pípu, ať si točíme sami a píšeme taky sami, a prchne kamsi do večerního šera za svou Nizozemkou.

Okay, usadíme se venku u stolu, rozbalíme vezený catering a ten, kdo dosrkne pivopanáčka první, má smůlu. Jde točit, jen mě tak napadne, co by se asi stalo, zakotvit zde parta typických českých mašinistů – o půlnoci hromada ožralků tluče gesichty o zem a na účtu deset čárek:-). Popravdě, většinou je výtoč na mně, jsem vyschlý jako datlovník na Sahaře. A tak debužírujeme, vyrovnáváme pitný režim, vedeme chytré řeči, večer se zvolna přechyluje do noci. Je mi fajn, moc fajn, pohodový večer a opět na cestě, s kámoši podobné krevní skupiny, a za západním obzorem ostrov, který jest mým druhým domovem. Jen ta paní dochtor, ta zde chybí ku absolutnímu štěstí. Nic není (a nebude) dokonalý…

Se soumrakem, se značným plotíkem na účtu a lehce navátou myslí migrujeme o patro výše, hygoška a propad do tmy zapomnění. Zejtra je taky den.