Motokochání

Neděle, 18. června 2014

Deest - Europoort

Dneska se nikam nespěchá. Z nadýchaných peřin lezeme před osmou, neb na tuto hodinu jsem včera zajednal snídani.

V přízemní jídelně jsme sami, před námi perfektně připravená tabule. Ale tak nějak holandská. Vše je přesně a do detailu vybroušeno pro tři osoby, ani o chlup více, ani o chlup méně. Kolečka salámu, sejra, vajcata, cukříky, nikde ani o kousek více než je zaručeno uzavřeným smluvním vztahem:-).

Ale to jen tak na okraj, samozřejmě je to více než postačující a pro devadesát pět procent českého národa by se tahle snídaně mohla zváti bohatýrskou. Ale já bych si ještě něco navíc dal….. třeba pár krajíčků chleba.

Debužírujeme, Honzu zaujme konvice v tepelně-izolačním hábitu, takže fotí o sto péro. Ale vše má konec, tedy i dnešní snídaňová pohoda.

Balení v podání „bed and breakfast“ netrvá dlouho, během deseti minut už jsme v maštali a montujeme zavazadla na motorky. Pak jen si navléci hábity, rozloučit se s pohostinným noclehem a frčíme.

K moři to máme kolem stovky vzdušnou čarou, je půl jedenácté a u slané vody bychom měli být tak ve čtyři. Času tedy halabakuk, dohodneme se na couračce striktně mimo dálnice a hlavní silnice. Krabičce je zavelena nejkratší cesta a vyrážíme.

Neděle dopoledne, provoz minimální, spíše jenom kolaři. Počasí jede na sto procent, slunečno, teplota tak kolem dvacíti, lehká bríza od moře. Nirvána.

Řeklo by se, Holandsko, placatice nudná a nezáživná. No, placka to opravdu je, krabička zobrazuje nadmořskou výšku kolem desíti metrů, plus mínus. Nicméně i na placce je na co koukat. Sem tam větřák, krajina protkaná kanály s docela slušným provozem, upravené statky utopené v zeleni, díky „tempu 80“ je možné se kochat okolím bez nebezpečí nějaké krizovky.

Posouváme se na západ podél jižního břehu řeky Waal, silničky se neustále zužují, až se dostaneme na dohled národního parku Biesbosch, který zabírá část delty Waalu před Dordrechtem. Podle mapy by přes jedno z ramen delty, Nieuwe Merwede, měl vést přívoz, krabička ale s tím vehementně nesouhlasí a převoz odmítá. Tak jsem zvědav, jak tohle dilema mezi papírovou a elektronickou mapou dopadne. Silnice, i když ouzká, vypadá frekventovaně a občas i někdo jede z protisměru :-).

Nakonec se ukáže pravda na straně klasiky – přívoz existuje, jezdí, a právě teď je na druhé straně. Tak si alespoň chvilku oddychneme a vychladneme. Přeci jen, je po poledni a teplota poněkud stoupla.

Asi za dvacet minut prám (kompa) přirazí k naší straně řeky, pár aut a houfec kolařů se vylodí, no a my se nalodíme. Jak je to na těchto kompách obvyklé, jízdné vybírá lodník s brašničkou během přeplavby. Ta trvá asi deset minut, no a jelikož jsme na forhontě, je na nás, abychom zahájili vyloďování.

Pár kilásků a bohužel nás nemine větší město, prostě blížíme se k pobřeží a zástavba se zahušťuje. V Dordrechtu se hned napoprvé netrefím do odbočky, tak si halt dáme jeden minikroužek, než se zámysl napodruhé zdaří a můžeme překonat Oude Maas. Pak už razíme dál po jejím severním břehu.

Další zádrhel máme v Rotterdamu. Krabička mne díky volbě nejkratší trasy zažene skoro do centra, kde už to je jaksi na figu. Provoz, dost hajc, takže nakonec zrezignujeme na čundrání po kozích stezkách, nasetuju „co nejrychleji do Europoortu“ a jedéééém. Po dálničním přivaděči to odsejpá, navíc díky vyšší rychlosti se i vychladím, tedy opět nastoupí pohoda.

Dvacka kilometrů uteče jako nic (v tunelu pod řekou mi krabička dokonce ukáže -18 metrů nadmořské výšky), po pravé ruce se rozkládá Europoort, jeden z největších evropských přístavů. Ještě pár kliček a před námi je skoro prázdné parkoviště u bazénu P&O. Je lehce po druhé, a na evropské pevnině nám zbývá pouhých pár set metrů....

Terminál se otevírá až ve tři. Co s načatou hodinou vyřešíme užitkově – takový pozdější oběd vezených zásob je přesně to pravé ořechové. Akurát to stolování ve stoje, není tady široko daleko nic, na co by se dalo smysluplně dřepnout.

Přesně ve tři se dá těch pár aut a my do pohybu skrzevá check-in, formality proběhnou rychle a bez jakýchkoliv zádrhelů. Posbíráme všechny papíry a karty a visačky na motorky, a popojedeme k terminálu, kde je nám vyčkati pokynu k nalodění.

Tohle čekání prostě k cestě přes moře patří, a alespoň podle mého mínění je lepší hodinku či dvě bloumat na než dojíždět s vyplazeným jazykem, tepem kolem dvoustovky a hladinou adrenalínu značně nad provozní hodnotou. Takže se poflakujeme, pozorujeme okolí a pozvolna přijíždějící pasažéry. Velkou většinu z motocyklového davu tvoří Angláni, jasně, neděle večer, návraty z víkendů či dovolených. Skladba motorek je pestrá, dost převažují cruisery a z nich americký ingoty, no má nás pánbůh všelijaký. Ale je zde i partička na britské klasice, besárny a podobně ze sedmdesátých a osmdesátých let. To mně osobně konvenuje daleko více :-).

Po sedmé se začnou kolem vjezdu hemžit naloďovací důstojníci v zelených vestičkách, zpozorníme, neb dá se čekat pohyb. A taky jo, nicméně nejprve se pohnou osobáky, až po nich dojde řada na jednostopáky. A protože jsem první v řadě, zavedu celý peloton do útrob ocelové obludy.

Kotvení motorek není pro nás, zkušené bardy, žádný problém, trocha úsilí a mašiny jsou zafixovány. Teď jen pobrat věci nutné k přenocování, na nic nezapomenout (neboť po odražení už smolík), a hybaj z dusného podpalubí. Naše kajuta je asi o čtyři patra vejš. Není až tak problém ji najít, daleko obtížnější je nacpat se do výtahu. Všichni chtějí v jednom okamžiku nahoru... no nakonec se podaří a jsme na své palubě. Kartou si odemkneme naše doupě. Malé, strohé, ale má vše, co potřebujou tři chlapi na jednu noc. Tři sklopná lůžka, pár věšáků, sprchový kout kombinovaný důmyslně s WC (při kakání se lze pohodlně osprchovat...), akurát se tak nějak nepočítá s bordelem, který sem motocestovatelé dosápou.

Nějak se směstnáme, podle věku si rozebereme postele (Honza jako benjamínek halt vyfasuje bidélko) a pěkně za sebou vyzkoušíme, jak se tady sprchuje. Jde to, takže pěkně osvěženi a nalehko můžeme vyrazit na obhlídku našeho plavidla. Ještě jsme neodrazili, takže první naše zastávka je na sundecku u baru, a následné uhašení žízně pintičkou.

Prosluněným podvečerem se rozlehne zvýšené dunění dýzlů hluboko v nitru lodi, podlaha pod nohama se rozechvěje, neklamná známka toho, že brzy odrazíme. A taky jo, obzor se začíná natáčet, vyplouváme....

Půlhodinku se jen suneme hlavním kanálem k pobřežní linii, podle pohybu lodí kolem nás je jasné, že vzhledem k frekvenci a přílivu/odlivu je vyplouvání a vplouvání řízeno skupinově, v proudu lodí. Pro nás, suchozemce, zajímavá a neobvyklá podívaná, proto se jí věnujeme. Jak je ale vidno podle okolí, pro dost lidí je tohle normálka, a věnují se společenské zábavě a jak jinak, popíjení. Barmani tady mají žně :-).

Mineme majáky, ohraničující vjezd do kanálu, a ploché pobřeží se začne zvolna ztrácet ve večerním oparu. Před námi zvolna zapadající slunce a šedomodrá pláň Severního moře.

Počínající večer zahájíme několika pivánky v prosklené části sundecku, poté se rozprchneme za svými zájmy. Mne hlad zažene do samoobslužného restauránu, poté co obhlédnu jeho klasického kolegu a zjistiv ceny zde zvolím přeci jen příznivěji nastavenou samoobsluhu. Platí se paušál a sežer co můžeš, tedy si dvakráte dopřeju různých mořských potvor. Stejkem či kotletkou si mohu posloužit doma.

Už za tmy se opět najdeme, a Jiří zavelí, že by byl nesmírně smutný, kdybychom s ním nezašli do baru a nepřipili si na zdar naší výpravy poctivou skotskou. Ok, proč ne? Najdeme si jednu příhodně umístěnou kóji, no a odkráčím k pultíku pro žádané.

Cinkneme si, popřejeme zdaru, no a do druhé nohy. A do třetí.... sakryš, nějak to začíná nabírat grády. Ale co, noc je ještě mladá, takže posedíme a poklafeme. Pak si dáme rozchod, pánové někam zmizí do víru lodní noci, já osobně už cítím spíše chuť na narovnání kostry na pelesti, a navíc, netoužím po ranním bolehlavu. Takže šup do doupěte, vycídím klofáky a hup do pelechu. K usínání mi hrají svoji monotónní melodii lodní dýzly, tudíž se do nirvány propadnu rychle a natvrdo. Někdy v hloubi noci podvědomě zaregistruji příchod kolegů, pak již jen noc a moře.