Motokochání

Čtvrtek, 3. července 2014

Beadnell – Newcastle upon Tyne, Port, 205 km, 10:01 – 15:21

Snídaně jest avizována na osmou, takže si trochu přichrupneme. Úrovni hotelu předložená krmě odpovídá, takže cpeme do volátek jen což. Jak se zdá, celý hotel obsadila jakási parta „seniorů na zájezdě“, pro něž jsme něco jako lehcí exoti, mluvící navíc nesrozumitelnou a neslyšenou hatmatilkou. Ale nejíme rukama a neutíráme si nosy do ubrusů, nesmrkáme do dlaní a nemáme špínu za nehtama, takže zřejmě dobrý :-).

Dnes toho nemáme až tak moc před sebou (i s nutnou a nezbytnou rezervou), takže se moc nehoníme. Přesně v deset zavrčí naše stroje a my se vydáme v našich včerejších stopách ke hradu Bamburgh.

Nejprve kormidluji k placenému parkingu, ale jeho hlídač mne posílá dál k přístupové cestě, kde prý je parking pro motorky. A taky jo, u zdi je pro nás vyhrazen plac. Bezplatný a navíc ve stínu – no to je skoro luxus. Včerejší hnus je totiž pryč, fronta zřejmě přešla, a tak je dneska slunné, zářivě jiskřivé dopoledne. Akurát by pár stupňů mohlo býti méně :-).

Jirka věren své cestovatelské filozofii ihned nabídne své „hlídací“ služby, do hradu se mu courat evidentně nechce. Pro nás zbylé líp, necháme vše naházeno na motorkách a pěkně nalehko, jen s foťáky, se vydáme na prohlídku.

Hrad dodnes slouží od roku 1894 jako sídlo rodu Armstrongů (průmyslníci a zbrojaři, zakladatelé koncernu Vickers-Armstrong), a je přímo ukázkovým příkladem, jak skloubit své vlastní bydlení a zájem turistické veřejnosti o památku tohoto významu a velikosti. Na celém areálu není vidět sebemenší známka podúdržby, neřku-li zchátralosti. Co jsem mohl vidět, tak kromě klasických kustodů se po hradě pohybuje tak pět pracovníků údržby. Zřejmě si na to vše hrad vydělá sám, nebo část peněz přichází z navázaných ekonomických aktivit. Když to tak pozoruju, tak mi jen může bejt líto až k vzteku, když si vzpomenu na ty desítky či stovky ruin nebo polozřícenin různých historických sídel, které po sobě zanechal náš zkurvený bolševický režim. Kdyby neznárodnil každého až po posledního prťáka a pekaře, mohly všechny ty ruiny mít svého letitého vlastníka, a ten by se o ně dozajista staral. Je jasné, že tohle neplatí stoprocentně, ale pro velkou většinu určitě. No, zase jsem trochu odbočil a zvýšil si na chvilku tlak….

Bamburgh je monstrózní záležitost, je vidět, že neklidné pohraničí si žádalo řádně a velkoryse opevněné sídlo. Z jedné strany příkrá skála, z té druhé moře, výborné místo. Prolezeme jej, kam až to jde, zavítáme i do interiérů. Uchvátí mne hlavní sál, a zajímavé jsou i místnosti původního hospodářského zázemí. No prostě, dvě hodinky uběhnou, ani nevím jak. Ale musí se končit, trajekt nečeká….

Do Newcastlu to vezmu již po hlavní, kolem už je jen jeden POI a navíc, nevím jak na tom bude příjezd do města, jestli třeba nějaké zácpy a tak. To se naštěstí neukázalo jako správný předpoklad, přímo až k přístavišti vede čtyřproudovka s roundabouty, žádná svízel. Lehce po druhé tedy brzdíme před odbavovacím prostorem na skoro liduprázdném prostranství.

Dobu do otevření terminálu (14:30) si zkrátíme lehkou konzumací, pokukováním po spolucestujících a rozhovorem s českým párem, vracejícím se se svým autem z toulek po Skotsku. Motorkářů je nás jen pár, povětšině Němci, za zmínku stojí manželský pár tak přibližně v Honzových létech, přibručivší si na žlutočerné klasice R80GS. Dal jsem s nimi řeč, a prej že tohle GS je ideální na cestování po ostrovech i jinde. Jo, souhlas, po ostrovech si jízdu na GS dovedu představit, tady se moc rychle nejezdí. Zato případný dálniční vopruz přes Evropu, to by byl očistec. V jeho světle se maďarská dálniční jednodenní kalvárie Makó – Prešburk - Praha, naordinovaná kdysi Jindřichem při návratu z Vyšných Vlkodlak, jeví jako nevinná projížďka rozkvetlými loukami (mimochodem, od té doby se na GS vyhýbám dálnicím jako upír poli s česnekem). Odbavení prošlo OK, avšak naloďování v režii DFDS na loď PRINCESS SEAWAYS, (její stručná historie zde) je trochu odlišné od doposud zažitých. Motocykly tu totiž „loading officer“ vyplňuje zřejmě místa, kam už by se auto nebo dodávka nevešla, a proto je vyvolává po jednom nebo dvou. A tak to vyšlo, že já parkuju ještě se dvěma motocykly na jedné palubě a mí kolegové o patro výše. To však nevadí, číslo kabiny známe, a tam se určitě potkáme :-).

Připoutání slona k palubě je dílem okamžiku. Pak pomůžu vedle stojící Němce uvázat její strojek taktéž, chudák kouká na kurty a podlahu zmatená jako včela na jaře. Očekávala, že přikvačí švarný lodník a udělá to za ni. U DFDS ale na to mají jiný názor, připoutej si sám a poneseš si za případné škody taky sám zodpovědnost :-). Když halt není švarný námořka, ke cti přijde obtloustlý a olysalý Čecháček – inu z nouze čert i mouchy lapá… Tak jsem její motorku taky přivázal podle nejlepšího vědomí a svědomí, pak jen si sebrat těch pár švestek a hybaj z car decku nahoru. Ani jsem si od té dámy nevzal číslo kajuty, stejně nebyla můj typ :-).

Lodní kabinu najdu hnedle, otevřu si kartou a jen si trochu odložím, už jsou taky kolegáčci. Trocha zmatku při zařizování se v malé kajutě, rychlá sprcha a co nejdřív ven, na vzduch, na sundeck, dřív, než se pohneme z přístavu. Odjezd je v pět, takže čas tak akurát.

S pivkem po ruce sledujeme odrážení manévr a pomalý průjezd ústím řeky Tyne. Mineme poslední metry vlnolamu, poslední maják, loď se vytočí do směru, dýzly zaberou a pak jen můžeme sledovat, tak nám přístav pomalu mizí za obzorem ve zvolna zapadajícím slunci. Sedne na mne trochu chandra, zdali tohle není má poslední cesta na motorce na Ostrovy, tak nějak mne trochu pálí oči…. ale to bude určitě od slaného povětří. Ale není nic, co by nespravilo pár loků pořádného piva, kus života je ještě vpředu a tak hlavu vzhůru, ještě (doufejme) nekončím!

Sedíme tak na sundecku, vedeme tlachy, popíjíme a podvečer se pomalu mění ve večer – i když na světle to znát není. Přeci jen jsme dost na severu.

Náhodou se dáme (tedy spíše dám…) do řeči s německým motocestovatelem, tak třicátníkem. Není zrovna v moc dobré náladě – vrací se totiž ze Skotska sám. Jeho přítelkyně, jedoucí na své motorce, měla totiž tam nahoře vážnou nehodu, a dosti polámaná je repatriována letecky do Německa. On musel zařídit vše kolem mašiny atd a teď se halt vrací. Hmm, takový závěr dovolené, ani nemyslet. Tak alespoň půlhoďky kecáme o motocestování, aby přišel trochu na jiné myšlenky.

Pomalu mne přepadá hlad, takže si dáme rozchod a jdu pátrat, čímže zaplním bachor. Nakonec moje volba padne na samoobslužný bufítek, kde se zaplatí paušál a u pultů si člověk nabírá co libo. A protože jsme na vodě, tak postupně spucnu dva talíře ryb a mořských plodů. Ani jsem neokusil vše, ale halt při motocestování se scvrkne žaludek, to je jasno.

Ještě zajdu „na jedno“ na již vyprázdněný sundeck, posledním pohledem se rozloučím s lehce se rýsujícím pobřežím východní Anglie na pravoboku, a pak již, nasycen a nabumbán, šup do pelechu. Kolegové ještě někde víří, usnu coby dup.