Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tři veteráni - den třetí

Pondělí, 19. června 2014

Hull - Allerston

Budím se jako normálně, po sedmé, a pouze vzdálený brumlot a lehké chvění naznačí, že tenhle barák s postýlkou se hejbe. Ovšem proti lůžkovému vlaku je o pár levelů vejš. Takže základní hygiena a vyrážím na snídani, ještě pár hodin pojedeme, není kam spěchat.

Ke snídani si dopřeju vaječnou omeletu se sýrem, plus velký hrnek čaje a tedy spokojenost. Potom procházka celou lodí, dopolední kávička na liduprázdném sundecku (včerejší číšník mne poznává a žertovně nabídne, prej jestli další pivánko...), no a když pořádně zaostřím, tak na levopředním boku už je patrná temná nitka pobřeží. Takže pomalu do kajuty uchystat se na debarkment.

Příjezd taky avízuje palubní rozhlas, takže se zvolna začnu trochu s předstihem pakovat. Abychom se balili všichni tři najednou, tak to nedovolí zákon o neprostupnosti hmoty. Nejhorší je závěrečné navlečení motohadrů, přeci jen, v lehkém letním odění je příjemněji. Pak se tedy natáhnu na svoji pelest, abych uvolnil místo pro kolegy. A skoro si ještě schrupnu :-).

Port oh HullPodle změny chodu vytušíme, že jsme v cíli. Kolegové ještě vyrazí na palubu to vše zdokumentovat, mně se nějak nechce a zůstanu v horizontální poloze. Koneckonců, přistáních v Anglii jsem si už užil mnohokrát, a pomalu mi začínají všednět.

Lehké drcnutí, a jsme tady. Hull, Spojené království, má druhá, ryze fiktivní vlast. Evropa kdesi za obzorem. Tak trochu jsem naměkko, ale jen chviličku, jsme přeci drsný mašinisti, že áno.....

Tak honem do podpalubí, začít konat. Ještě prohlídnu na závěr kajutu, zdali někdo něco tady nezanechal, co by mu mohlo scházet, zabouchnu a mizím směrem dolů.

Dusno a očekávání v podpalubíVysvobození motorky z řemení je dílem okamžiku, těch pár věcí je nabaleno též rychle. Ale je to jako na vojně, spěchá se, aby se čekalo a naopak. Takže teď a tady se čeká, než na nás, dvoukoláky, přijde řada. Jedeme ven jako poslední. Další čekání nás postihne na sjezdové rampě, než se uvolní místo u check-in boxíků. Navíc tu zřejmě provádí nějaký průzkum turistického ruchu, neboť občas někoho z fronty uniformovaný policista vyloví a po dohodě pošle k opodál stojícím anketním tazatelům. My je nezajímáme. Škoda, rád bych jim vnesl trochu závanu exotična do davu Západoevropanů :-). Jen nevím, jak by si popovídali s mými souputníky :-).

První plánováníPo kontrole se ještě na závěr domluvíme co a jak, upřesníme přesunovou osu, vyfotíme se no a je čas vyrazit na anglický asfalt.

Pro zaučení Jirky na levostranný provoz a rozcvičení nás, kteří máme s jízdou na „nesprávné“ straně již nějaké ty zkušenosti si domluvíme přesun po méně frekventované příbřežní silnici. Jen co vyjedeme z přístavu, tak stavíme u pumpy v městečku Hedon a doplníme si nádrže.

A pak už pohodově, přiměřenou rychlostí zamíříme napříč poloostrovem Spurn, Severní moře opět spatříme v přístávku Withernsea.

Pláž u zastávkyProtože už nám lehce kručí v útrobách, tak na výjezdu uhnu vpravo a zajedu na osamocený plácek, těsně u hrany dlouhé pískové pláže. Tam si rozbalíme každý svůj vezený catering a sice „na stojačku“, ale v pohodičce se nadlábneme.

Okreska B1242 nás táhne pěkně podél čáry pobřeží. Protože jsme si jako první cíl zvolili menhir v Rudstonu, tak za Skipsea uhneme do vnitrozemí. Couráme se lehce zvlněnou krajinou, všude samé zítky a živé ploty, oddělující jednotlivé louky, pole nebo pastviny. Všude všechno někomu patří :-).

Rustonský menhirV malém městečku (spíše větší vesnici) se chvilku motáme, než najdeme místečko, kam odstavit tři mašiny tak, aby to nebylo daleko k největšímu sólo stojícímu menhiru v Anglii

Ten byl „vytěžen“ v lomu cca deset mil odtud, dopraven sem a kolem roku 1600 před naším letopočtem vztyčen. Samozřejmě až později zde vyrostl normanský kostelík se hřbitůvkem, do něhož Normanský kostelíkbyl monolit „včleněn“:-).

Je popoledne, všude kolem pusto prázdno, takže celé to tady patří na chvilku jen a jen nám. Vydáme se každý sám a po svém na obhlídku, tyto památky chtějí spíše samotu a procházku v single módu. Courám si tak kolem, vychutnávám detaily a nechám na sebe působit prostou a o to víc autentickou atmosféru místa. Fajne....

Když se sejdeme u mašin, tak se jednohlasně shodneme, že duchovno, OK, nicméně kloní se k odpoledni a něco do volátka by neškodilo :-). Slíbím, že pojedu tak, abychom mohli zastavit u nějaké místní osvěžovky a dát si třeba mnou a Janou oblíbenou a vyzkoušenou „soup of the day“. Tuhle specialitku mají společnou s Rumuny, v obou případech řádná porce „přesnídávkové“ polévky s pečivem plnohodnotně nahradí oběd a řídí se po ní lehce, ne jako po vepřu-zelu s osmi....

Popolední kávičkaPříležitost se naskytne hned po chvilce. V malé zapadlé vísce „in the middle of nowhere“ na křižovatce koutkem oka zahlédnu malou čajovnu (Aunt Sal's Pantry), včleněnou do průčelí zemědělské usedlosti. Dva stolky vpředu ujasní, že je zřejmě otevříno – tak se otočíme, zaparkujeme a jdeme zkusit štěstí.

A nedá mi jinak, než že se musím pochválit, a to tak, že hodně :-). Líp jsme totiž zastavit nemohli. Malý krámek, všechno zboží zaručeně čerstvé, příjemná paní. Takže každý dáváme kávičku/čaj a něco na zakousnutí k tomu. Já jako příznivec spíše slaného nějakou zapečenou dobrůtku s párečky, kolegové volí sladké domácí místní koláčkové specialitky. A podle jejich výrazu velmi dobré. Nakonec podléhám i já a jako druhý chod si objednávám citronový cake. No a povím, parádička....

Takže velmi příjemně strávená půlhodinka je za námi, no a je čas pohnout. Pakliže sem někdy osud některého z vážených čtenářů zavane, tak zážitek nejen kulinární mohu zaručit....

K moři se dostaneme u přístavu Filey, odkud už je to do prvního postupného cíle letošní dovolené jen kousek.

Propleteme se městem, krabička mne neomylně přivede až k hradní bráně. Zaparkovat tady ale nelze, tam musíme asi sto metrů zpět a odstavit motorky pěkně ve stínu u kostela St Mary's Church.

Rozhodování, jak vyřešíme návštěvu hradu, rozetne Jirka s tím, že se mu nahoru moc nechce a rád počká ve stínu u motorek. OK, ne že bychom s tím nesouhlasili:-) a tak vyrážíme pěkně nalehko vzhůru do hradu.

Pohled z hradu na městoChvilku se rozhodujeme, zdali zaplatíme nemalé vstupné, pak ale naše dilema vyřeší nesmírně milá a řečná slečna kasová. Jakmile zjistí, že jsme innostranci, a navíc na delší dovolené, tak nám nabídne zajímavou věc. Obdobu našeho „Národního památkového ústavu“, tedy organizace, pečující o památky v majetku státu, zde znají pod názvem „English Heritage“, no a ta nabízí cizincům permanentky na určitý počet dnů. Během nich tak její držitel může navštívit tolik památek v její péči, kolik jich jen stihne. Zběžný pohled na mapu mi napoví, že pár jich rozhodně navštívíme, no a cena, 21 ₤ za devítidenní, tak ta se zdá dost výhodná. Zakoupíme tedy ony kartičky a pak již se můžeme vydat do hradního areálu.

Počasí jede na sto procent, sluníčko, občas mráček, teplo právě tak akurát, lehký vánek od moře. Tohle že je Anglie? Deštivá, mlhavá, zasmušilá?

Hrad ScarboroughDalší hodinku strávíme touláním se po rozlehlé zřícenině, vyšplháme na hradby i věž, navštívíme expozici v bývalém dělostřeleckém sídle no a nakonec i přepychové toalety (halt starší páni....). Z historie tohoto hradu mne nejvíce zaujme, že se Scarborough i hrad staly v prosinci 1914 cílem útoku dvou císařských bitevních křižníků. Ty vypálily přes pět set granátů hlavní ráže, poničily přístav a hrad, přičemž zahynulo osmdesát Britů.

Vrátíme se k mašinám, Jiřík v poklidu relaxuje na zídce ve stínu a pilně smskuje. Posílá nás na prohlídku vedlejšího kostela, prej je tam věc nevídaná, kavárnička hned za vchodem. Cože, kafírna ve svatostánku? Hmm, tak to musíme omrknout.

Kostelní občerstveníA opravdu, hned za vchodem je vlevo pultík, který obsluhuje zřejmě jeden z farníků. Čaj, káva, zákusky zřejmě homemade :-). No tak využijeme nabídku, a zároveň tím zcela určitě podpoříme zdejší farnost. Honza kávičku, já čajík, oba něco k tomu na zoubek. A mimochodem, je to docela zážitek. V klidu sedět v protestantském chrámu, usrkávat voňavý silný čaj, a přitom nasávat atmosféru a obdivovat gotickou architekturu zevnitř.

Ale nemůžeme zde sedět věčně, je třeba jet dále. Kousek odtud leží opět u pobřeží další pamětihodnost, jedno z největších a nejhezčích gotických opatství v Anglii, tedy přesněji, zřícenin téhož. Je to necelá čtyřicítka kilásků, tak šup na stroje a jedem.

Cesta do Whitby vede přes východní cíp národního parku North York Moors. Lysé, pouze vřesem a travinami pokryté vrcholky jsou něco, co v Evropě prakticky neznáme.

Hlavní silnice se pohodově kroutí, půlku stoupáme, druhou polovinu klesáme, ostré kontury zdí opatství na obzoru nás vedou.

Motorky odstavíme na parkovišti kousek od opatství. Jirka tentokráte jde takže přizamkneme vše na stroje a mažeme ve třech. Podle našeho doporučení si i Jirka zakoupí permici, a pomyslné brány opatství se před námi otevřou dokořán.

Jdeme se mrknout na opatstvíJe už podvečer, tedy lidí méně, ale to zážitku a prohlídce nevadí, spíše naopak. Rozdělíme se a každý si dáme svoji individuální prohlídku. Benediktíni, kteří to zde vybudovali, si dovedli vybrat malebné místečko. Daleké rozhledy, přístav kdesi dole, barevné vrcholky Moors na obzoru, to vše zalité měkkým, zvolna zapadajícím sluncem, parádička....

Whitby Abbey v celé své kráseAle i tady to má svůj konec, takže ke strojům a vyrážíme na dnešní poslední úsek. Míníme přejet Moors souběžně s muzeální North Yorkshire Moors Railway.

Bohužel na prohlídku některého z nádraží asi už čas nezbude, protože ještě musíme najít kemp a zakempovat. A na to potřebují staří páni minimálně dvě hodinky. Takže se hrneme hore kopcom, než se před námi otevře liduprázdná náhorní planina, pak už jedeme víceméně horizontálně. Prázdná a kvalitní silnice, tedy trochu přidáme. Ale jakmile natrefíme na parkoviště s vyhlídkou, samo stavíme a dáme kochačku.

Cestou národním parkem Yorkshire MoorsBez dalšího otálení se zvolna spustíme pod vrchovinu, do městečka Pickering. Trocha studia, a východně od něj, u obce Allerston, by měl být kempík. Takže se vydáme na průzkum. Opravdu, Honzova krabička nelhala, a na určeném místě se kemp nachází.

Podvečer, nikde nikdo, recepce zamčená. Ale sotva Pohled do srdce parkuslezeme a protáhneme se, už se z hloubi kempu vynoří paní správcová, a bez problémů nás ubytuje a dokonce s námi odkráčí na místo pro stany, prej abychom si vybrali. Je skoro prázdno, takže zabereme ten normovaný plac, který nám nejvíce vyhovuje. A aby byla spokojenost stoprocentní, dokonce mi otevře kempovní krámek a já mohu zakoupit něco pikslí chladného místního pivánka.

Jedno dáme hned, shodíme hadry a dáme se do budování tábora. To už se nese v poklidu. Není kam spěchat, ale i tak za chvilku naše příbytky stojí – můj v ostré premiéře :-). Naházím těch pár věcí dovnitř, a je čas na další plechovku. Pak zjistím, co ještě vezu ve špajzu. Nemám ani moc hlad, takže dám studenou večeři, koneckonců hlavně že pivko je.

Večerní cateringJeště pomůžu Honzovi trochu s motorkou (nějak mu fouká z těsnění pod hlavou) a pak už jen v postupujícím soumraku tlacháme, popíjíme co každému libo, probereme kamže zítra, odbydeme si hygienu a zvolna zalezeme každý do svého....

 

Náhledy fotografií ze složky Den třetí

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář