Motokochání

Pátek, 23. června 2014

Ravenglass, nic na motorce

Ráno je opět neobvykle (na severní Anglii) jasné a průzračné. Snídaňová klasika je podepřena několika čerstvými mňamkami z recepční prodejničky, no a co dál? Krátká porada vyústí v rozhodnutí, dát malou procházku na koncové nádraží, které jsem včera obkroužil. Poté se vrátit, zabalit a fahren...

Takže už pěkně v motorkářském se odloudáme na stanici, právě přijíždí první obratový vlak dnešního dne.

Užijeme si přepřahu a objetí soupravy lokomotivou. Zdejší točna nemá kapacitu na otočení celé lokomotivy, takže se musí otáčet stroj i tendr zvlášť. Pro fíru docela vopruz spojený s demontáží a následným spojením všech hadic páry, tlakového vzduchu a pod.... a to několikráte denně na obou koncích. Jezdit „uhlím napřed“ je tady asi těžký hřích:-).

Když tak pozorujeme zdejší provoz a prohlédneme si, kam až vlak jede, tak pozvolna v kolektivu uzraje myšlenka - co takhle se dnes na motorkárnu vykašlat (stejně je právě polovina dovolené), a místo toho si dopřát parní romantiky. Navrhnuto, odsouhlaseno:-) rychlé a impulzivní rozhodnutí, to povětšině funguje a přináší neočekávané zážitky (jen moje cestovatelská zkušenost. Jiní naopak věří v předem nastavený itík a fahrplán jako ve svatý grál – ale je to jen o přístupu, věc každého soudruha....).

Takže si vybereme soupravu, vedenou parní mašinou (jede lehce po poledni), zakoupím tickets, no a hybaj zpět do kempu. Tam prodloužím pobyt o jednu noc, převlékneme se do pochodového a vyrazíme.

Prvním cílem je Ravenglass, dříve frekventovaný přístav, dneska ospalá rybářská vesnička. Tvoří ji jen jedna ulice, lemovaná na sebe natěsnanými staveními. Ulice na konci ústí přímo do zálivu, vyústění kryjí obří pancéřová vrata, podle cedule uzavíraná v době maximálního přílivu spojeného s větrem, nahánějícím vody do ústí zálivu. Asi tady nejsou jen tak pro parádu a srandu místním králíkům. Důrazná, červeně lemovaná varování hovoří řečí jasnou a nesmlouvavou.

Projdeme se po obnaženém dně zálivu (opět kulminuje odliv) a pozvolna se odšouráme na stanici. Tam je čas na polední čaj s něčím malým, a pomalu se blíží odjezd na vejlet.

Souprava je přistavená, zaujmeme strategicky výhodná místa v otevřeném vagóně. Přesně v určenou hodinu fíra zapíská a mašina, ač v měřítku 1:3, překvapivě mocně zabere a za chviličku už si to svižně meteme vstříc skalnatým kopcům na obzoru. Trať je v maximálním pořádku, nehrká to a nezmítá, jako na zanedbané české lokálce, a tak je možno udržovat povolenou „dvacítku“. V mílích, samozřejmě, tedy po našem necelá čtyřicítka, takže pocit rychlosti v přeci jen menších vagónech a nízko nad zemí je znatelný.

Trať až na konec měří něco přes sedm mil, což se zastávkami a křižováním s protijedoucí soupravou zabere prakticky hodinku. Není kam spěchat, jede se na vejlet a kochání okolím. To je značně rozmanité, původní rozlehlá delta tří řek se promění ve stále se zužující údolí.

Ale vše má svůj konec, i tahle trať. Nemíníme se hned vracet, takže k návratu nám poslouží poslední dnešní spoj, vedený tentokráte dýzlovkou.

Vydáme se šourem po cestě dál do údolí Eskdale, kde nás má čekat sice archaický, ale prý plně funkční vodní mlýn. Tyhle záležitosti mám rád, vodní mlýny jsou převážně v hezké krajině a tak i estetika v drsném motocestovateli si může přijít na své.

Půlhodinka volné chůze, křižovatka s nezbytnou hospodou. Zahneme vlevo, ještě pár set metrů mezi osamělými kamennými domy a jsme na místě

Což o to, zvenčí je celý komplex mlýna a přidružených stavení malebný jen což. Autenticita a původnost není kašírovaná, je pravá :-), tady se nic zbytečného nestavělo snad sto let, proběhly jen nějaké ty nezbytné opravy a úpravy, jinak nic. Ale je tu jistý problémek :-). Je otevříno, ale nikde nikdo. Je nám trochu blbé vlézt jen tak nazdařbůh dovnitř, tak trochu obejdujeme a očicháváme okolí, co a jak. Pak si ale všimnu malé cedulky u vchodu. Ta praví, že návštěvník má klidně vejít, vhodit do pokladničky vstupné jaké chce, projít si vše co je k dispozici, no a když si chce něco koupit navíc, tak má zazvonit. Zajímavý a nevídaný přístup k turistickému ruchu :-) možný snad jen opravdu v anglosaském světě, kde se spoléhá na serióznost návštěvníka. Ani v nejhorečnatějším snění si nedovedu představit tento model implantovaný do naší, české, reality. Z mlýna by po pár dnech zbyly snad jen obvodové zdi.....

Dobrá, takže pronikáme dovnitř. Nejprve zastávka u kasičky, kde každý z nás upustí částku, na kterou si cení prohlídku. A pak už se dáme do exkurse. Nejprve prolezeme vnitřek, opravdu se zdá, že všechna tak složení a další stroje jsou funkční. Kolo se točí, transmise mlaskají, vše jen dřevo a kůže, železa opravdu jen minimálně. Kolorit dokresluje spousta dobových artefaktů, až to trochu připomíná vetešárnu :-). Úmysl majitele je ale jasný, všemi těmi drobnostmi podtrhnout atmosféru tak sto, stopadesáti let tomu nazad.

Druhá část prohlídky je venkovní. Náhony, vantroky, stavidla a podobně. Voda totiž neproudí jak je v našem kraji zvykem jedním náhonem z jednoho potoka, ale více pramenů, šinoucích se svahem dolů, je postupně regulováno a sváděno do koryta vodního kola. Takže opět zajímavá podívaná.

I ta ale má svůj konec, takže po asi hodince opouštíme zajímavý mlýn, no a je pomalu čas na návrat. Ale nemusíme spěchat, ještě se zastavíme na jedno místní pivko v nedalekém pubu. A nabízejí samá místní pivánka, žádné globálně rozlezlé produkty

Takže si jedno v pohodě vypijeme u venkovního stolku, trochu vstřebáme místní neuspěchané atmosféry, a nezbývá, než se odebrat na nádraží. Poslední spoj nečeká, a mašírovat sedm mil do Ravenglass by se nám věru nelíbílo.

S dýzlovkou v čele to sice není až taková echt parní romantika, ale počínající podvečer a zádumčivá atmosféra údolí Eskdale to plně vynahradí. Nikde nikdo, malebné scenérie kolem, skoro prázdná souprava se spouští do delty tří řek, a nevím jak společníkům, ale mně je fajn a hebko na duši.

No nic, dorazíme na konec, vystoupíme, za námi odstaví soupravu, zamknou nádraží, a co s načatým večerem? Ale i na tuto otázku již máme připravenu odpověď:-).

Už včera jsme se zamýšleli, že by nebylo až tak od věci navštívit nějakou zdejší rybářskou hospodu a okusit zdejší, zaručeně čerstvé a nemražené dary Irského moře. Včera jsme to brali jen jako námět k diskuzi a podnět do příštích dnů. Ale dnes jsme stále zde a tak nic nebrání, proměnit ideje v činy:-).

Jak řekli, tak udělali :-) Odsuneme se do hospody na břehu estuary, zaujmeme místo u jednoho z volných stolů a teď jde o to, dobře si vybrat. Bohužel, moje angličtina není až tak familierní s názvy všech možných mořských potvor, přeci jen, v naší suchozemské kotlině není až tak moc příležitostí sea názvosloví trénovat. Nakonec mi vyjde jako nejméně riskantní nabídka talíře tří druhů ryb, z nichž alespoň jednu jsem schopen stoprocentně identifikovat. Spolehnu se na to, že nic až tak špatnýho a nechutnýho nejsou schopni nabízet a podávat, takže se odevzdám do rukou zdejšího kuchtíka, stejně tak učiní i Jirka. Honza zavolí něco jiného. No a pak jen popíjíme z pintiček a očekáváme neodvratné:-).

Další půlhodinka je (tedy alespoň pro mne) něco jako koncertem na hubu. Volba byla optimální, a dobře připravené čerstvé ryby se hned tak neomrzí, natožpak u suchozemců jako jsme my. A tak si jen pochutnáváme, víceméně mlčíme, nikam nespěcháme, a je fajn. Tohle byl dobrý tah….

Po návratu do kempu s Honzou ještě usoudíme, že by to chtělo trochu procházky, a tak se vydáme naznačenou „footpath“ k další zdejší pamětihosnosti. Jsou jimi bývalé římské lázně, tedy spíše to, co z nich po dvou tisíciletích ještě zbylo. Asi po kilásku chůze zjistíme, že z budovy lázní zbylo něco obvodových zdí. Žádný výkřik, ale je nutno si uvědomit, že jsme u pouhé účelové budovy tehdejší společnosti, a mimo jiné, chtěl bych vidět, zdali by se nějaký dnešní náš plavčák těch let dožil i jenom jako zříceninka. Mám za to, že asi nikoliv :-).

Po obhlídce ještě usoudím, že na závěr večera se půjdu mrknout na pobřeží, zdali pořád funguje odliv. Opustím Honzu, podejdu současnou železniční trať a pěšinkou se dostanu do zátoky východně od Ravenglassu.

Večer už dost pokročil, soumrak zvolna klesá na ztichlou zátoku zbavenou vší vody, takže i já spočinu na chvilku na břehu a vychutnávám atmosféru liduprázdného pobřeží. Inu, kdy se takováto pohoda naskytne vnitrozemskému drnovi?

Ale čas nepostojí, tak musím zmizet než se zatmí ouplně. Pěkně pomaličku, s pohodou v duši, se šinu k dočasnému příbytku. Hezkej den s perfektním zakončením, vůbec nelituju že dneska naše motory nezavrčely.