Motokochání

Středa, 21. června 2014

Hawes – Hawes, 143 km, 10:29 – 16:39

Při ranní činnosti se tak nějak nezávazně bavíme, kamže se posuneme dneska. Už si nepamatuju, kdo nadnesl tu hříšnou myšlenku, že je tady hezky, a proč tady nezůstat ještě jednu noc? Letmý pohled na mapu, no a napadne nás kolečko kolem Hawesu. Vidět po cestě bude co, tak proč ne? Počasí tentokráte jede na sto procent, a podle prognóz to vypadá, že by mohlo vydržet.

Nejprve se ale chce Honza opět ponořit do svého silostroje a pořádně prolézt a upravit to, co včera na cestě dal provizorně dohromady. Takže se zatím věnuju studiu mapy a plánování okružního vejletíku, předtím ale ještě zaskočím do recepce zapravit další noc. To se obejde bez zádrhelů, usadím se do křesýlka a ponořím se do papírů.

Krátce po jedenácté je Honza s definitivní úpravou hotov, takže naházíme těch pár věcí do motorek a pěkně nalehko vyrazíme na okružní vejlet.

Prvním POI hned kousek za Hawesem je skalnaté údolí s kaskádovými peřejemi Hardraw Scar, od něho kousek je pak nejvyšší vodopád v Anglii Hardraw Force. Takže po chvilce stoupání vedeni krabičkou s příslušnými souřadnicemi odbočíme na zapadlou cestu, mineme malý kempík a kousek za ním nám směrovka ukáže pěšinku do soutěsky. Tak si sem namačkáme motorky a mrkneme se na to...

Kaňon je to takový menší, anglicky nenápadný, člověk jedouc kolem by ho minul raz dva. Ale je tu hezky, projdeme si to tu po obou stranách. Na vegetaci je vidět, že nedávno tu bouřila voda na místech obvykle se nevyskytující, docela mi to tady připomíná návštěvu podobné soutěsky přede dvěma roky ve Walesu. Ta ale byla zakončena impozantní a opravdu nebezpečnou jeskyní, tady podobné nebezpečí nehrozí. Nicméně, uklouznout na mokrých a slizkých šutrech a zahučet do vody bych ani tady nechtěl....

Pěkné to tu je, obzvláště Honza jako fotoprofík si lebedí, že je zde mnoho fotogenických zákoutí a motivů. Ale musíme zase trochu popojet. Opustíme zarostlou soutěsku a úzká silnička nás pozvolna vynáší nad pásmo vegetace, tam, kde jsou domovem ovce, spásající mohutné trsy horských travin. V sedle průsmyku Buttertubs samozřejmě stavíme, jak jinak, i když jeho výška 526 m.n.m. je pro ostřílené borce alpských pasošů (jako je třeba Jirka:-))) pádným důvodem k pohrdlivému úsměšku. Nojo, na ostrovech platí jiné relace.

Ještě jednu zastávku dáme ve sjezdu do údolí řeky Swale, kde se nám otevře hezký panoramatický pohled. Navíc ve zdejším údolí něco cvičí armádní vrtulník Lynx, což je alespoň pro mne docela zajímavá podívaná.

Jakmile sjedeme na dno údolí, dáme se vpravo proti proudu řeky. Cesta je tady na mapě lemována zeleně, tedy „scenic route“ a opravdu, je tady na co se koukat. Kopečky kolem, sem tam farma, občas malá vesnička. Provoz víceméně žádný, takže paráda. Užíváme si to...

Abychom taky jen nekoukali ze sedel a za jízdy, tak stavím u jednoho z kamenných mostů přes řeku a jdeme se projít kousek kolem. Není spěch, a malé protažení spolu s vstřebáváním zdejšího kraje (nerušeným řízením motocyklu:-))) nám mám dojem prospěje.

Pokračujeme dál východním směrem, další zastávečku realizujeme o půlhodinku později. Na jedné pastvině totiž zrovna probíhá shánění ovčího stáda a jeho přesun na vedlejší plac. Pár „kovbojů“ (tedy, spíše sheepboyů) na čtyřkolkách plus asi či ovčácké borderkolie, no hlavně ti psíci jsou důvodem, proč zastavuji:-). Paní dochtor totiž tyhle psíky miluje (doma má menšího bráchu – shetlandkolii (sheltii) a tak se chci mrknout, jak funguje zde normální pracovní plemeno. A opravdu, tři kolie makají bezchybně – vleže očekávají ovčákovy povely, které jim dává různým pískáním. Když je třeba, vyrazí za ovcí, která míří kam nemá, a neprodleně ji zaženou do houfu. Ten pak neomylně nasměrují do proluky, a za chvilku je hotovo, ovce jsou tam, kde mají být, ovčáci si sbalí cajky a i s psíky zmizí za horizontem. No a my zmizíme odsud taky.

Pokračujeme dál až k hlavní silnici A6108, a po ní zamíříme na jih. V Leyburnu se na chvilku napojíme na svoji včerejší příjezdovou trasu a zamíříme do jižní části národního parku. Trasa nás vede údolím Coverdale až k jeho závěru. Silnička zde ztratí jeden svůj pruh a stane se z ní klasický „singletrack“. No, podle „hustoty“ provozu ten jeden pruh bohatě postačuje, místa na vyhnutí dvou osobáků se vždy najdou. Zajímalo by mne, jak to ale dělají, když se chtějí vyhnout dva busy. Možná že jim to jízdní řád nepovolí :-).

Národní park zde ukáže svoji pravou tvář. Osídlení zmizí, kolem nás jen holé svahy občas přerušené skalním ostrohem. No a samozřejmě ovce, ovce, ovce... Úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí z Evropy zvané Střední. Mně se tu líbí, kolegům zřejmě také, tak co chvilku zastavíme, vstřebáváme okolí a samo fotíme. Jak jinak:-).

Je po druhé, když se došouráme do malé vesničky Kettlewell, ležící na spojnici několika údolí. Evidentně východisko nebo konec turistických tras, všude spousty pěšáků s baťohy. Trochu nám už kručí v útrobách, tak se operativně rozhodneme zastavit a posílit těla. Toho se nám dostane v malé „čajovně“ hned vedle jediné pumpy a autoservisu. Nejprve tedy natankujeme a pak si vyhledáme místečko venku na zahrádce. A co si dáme? Klasika – čaj/kafe plus „soup of the day“ či místní párečky s hranolky, podle vůle každého soudruha.

Po třech čtvrtích hodiny opět usedneme na stroje a razíme na poslední dnešní etapu. První část cesty vede dnem údolí podél říčky Wharfe, v osadě Cray se mi nějak nepodaří dobře odbočit a tak se vydáme nesprávným směrem. Tak alespoň vystoupáme do sedla, kde na chvilku zastavíme, obhlédneme okolí a pěkně zase sjedeme dolů a dáme se tou druhou, správnou, cestou :-(.

Z pozdějšího pohledu je před námi nejhezčí dnešní úsek. Samota je stoprocentní, prostě nikde nikdo a civilizaci zastupují jen občasné kamenné zídky a „cattlegridy“ na úzké silničce. A jako dnes normálně, stavíme na výhledech, zajímavých místečkách. Nespěcháme, naše putování není o adrenalinu v zatáčkách, o broušení sliderů a podobných, na motowebech zhusta probíraných aktivitách. My, motorky a neporušená příroda. Toť vše, co stačí naším, věkem okoralým, entitám :-).

Ale všechno má svůj konec, i tahle dnešní pouť osamělými yorkshirskými údolími a kopci. Táhlý a extrémně dlouhý sjezd nás dovede do Hawesu, zkratkou se prosmýkneme do kempu a jsme „doma“.

S rozhodováním o dnešní večeře nemáme potíže – Honza si včera vyhlédl místní „fish and chips“ a prej že by chřadnul až by uchřadnul, kdyby si dneska nemohl anglickou kulinární perlu No.1 dopřát. A protože zbytek cesty s uchřadnutým Plasťákem by nestal za nic, tak halt se uvolíme jej doprovázet a sdílet s ním kulinářskou orgii.

Jak řekli, tak vykonali :-). Prodejna je typický zdejší „take-away“, tedy kup si to, odnes si to a zdlábni si to kde chceš:-). My jsme si své megaporce odsmýkali pouze přes silnici ke stolkům dneska naštěstí uzavřené kafírny.

Pochutnali jsme si, jen což, i když po pravdě, můj dovolenou lehce scvrklý žaludek měl s obří dávkou hranolků trochu hoňku. Dal jsem to, nakonec, inu bejt na ostrovech a nesníst „fiščipáka“ by byl hřích takřka smrtelný.

Jak jsme tak přeplnění až po hrdélka, tak se nám nějak nechce se ještě prolejvat pivem, a naopak, procházka se zdá býti optimálním řešením večera. Tak se pozvolna přesuneme do kempíku, kde teprve dojde na pár pivek a panáčka na dobrou noc. Zapůjčené sesličky se musí amortizovat, že ano?