Motokochání

Sobota, 28. června 2014

Ravenglass – Haltwhistle, 188 km, 9.57 – 18.57

Dnes tedy zvedáme kotvy a popojedeme o kousek dál. Ravenglass a kus západního pobřeží jsme si očuchali, a čas nepostojí. Cíl je jasný, Hadriánův val.

První úkolem je nalézt pumpu. Moc jich tady na severu Anglie není a našinec si jen může nechat zdát o nejhustší čerpací síti, kterou máme u nás doma. Copak já a Honza, my ještě disponujeme circa půlkou puten a naše spotřeba není až tak apokalyptická. Jiřího Guzzi však při tomto stylu jízdy a v kombinaci s přeci jen menší nádrží prostě musí častěji k životadárným stojanům.

Takže popojedeme kousek směrem na sever podél čáry přílivu, natankujeme a vrátíme se zpět, abychom se ponořili do údolí říčky Esk, které jsme včera pokořili ve vlaku taženém ohnivým ořem.

Klasickým single trackem se dostaneme ke konečné a osadě Boot, kterou již známe ze včerejška. Dnes jedeme dál, nestavíme, a spějeme vstříc ostře se rýsujícím skalnatým siluetám na severním obzoru.

Hned v závěru prvního údolí nás překvapí celkem neobvyklá a hlavně nečekaná věc. Víceméně se pořád pohybujeme ve výškách tak do sto metrů, ač tedy krajina kolem je podobná naší středoevropské tak s výškou o jeden řád vyšší. Inu, paradox ostrovní morfologie. Už to znám, ale pro nově příchozího tohle je neobvyklostí.

Na konci údolí se single track začne dramaticky kroutit, a co víc, značka informuje, že dále bude stoupání přes třicítku (teta Wiki uvádí 33, tedy na třech metrech se vystoupá o metr). Hmm, známy Katschberg v Alpách má svých sedmadvacet a vychloubá se s tím kde může. Ale značka nelže, kombinace stoupání a zatáček ne za roh, ale kolem zápěstí je spolu s minimální šířkou tak na jeden osobák celkem vražedná. I já musím Káčko sklepat na jedničku, naštěstí ta zvládne vše bez spojkování, a víceméně bez rušivých okamžiků se hrabu vzhůru. Stoupá se tak tři stovky metrů, než je sedlo průsmyku Hardknott Pass a můžu v jednom ze zálivů zastavit a vyčkat spolucestovatelů. Kolem je ryzí alpská příroda jako třeba na Gavii, a to jsme ve čtyřech stovkách metrů nad mořem.... tedy v našich končinách někde kousek za Prahou v Posázaví :-). Docela štěstí, že nic nejelo naproti. Jakékoliv míjení by bylo dosti adventurní, na této minisilničce, navíc dost hrbaté.

Kolegové po chvilce dorazí, tak jsme to zvládli beze ztráty příslovečného kvítku, a můžeme si vychutnat drsné okolí, tolik odlišné od pohodové pobřežní atmosféry necelou dvacítku kilásků odsud. Naše počumování na chvilku přeruší temné bafání, že by nějaký starší motocykl? Ale omyl, po chvilce můžeme sledovat starý meziválečný klasický roadster (dvousic), jak se škrábe k nám protější rampou. Osazenstvo je starší párek stylově oblečený, jako bychom se na chvilku přenesli do pozdních třicátých nebo čtyřicátých. Hezký okamžik.

Je zajímavé, že cestu přes průsmyk vybudovali už Římané, a sloužila až do druhé světové války, kdy ji rozjezdili britští tankáni, kteří tady měli svůj cvičák. Po válce byla cesta s minimálními parametry obnovena, částečně v trasování původní římské silnice.

Prudkým klesáním (tak na dvojku) sjedeme mnoha krkolomnými zatáčkami na dno údolí říčky Duddon a hned se začneme protějším svahem drápat do průsmyku Wrynose Pass. I když je velmi podobný tomu předchozímu, tak jeho maximálních parametrů nedosahuje, i když jen o kousíček. Příroda kolem je ale opět impozantní, a stejně jako minule i tady je minimum lidí. Takže paráda!

Při sjezdu se před námi otevře širší údolí a první jezera Lake Districtu, víceméně se vracíme do míst, které jsme „lízli“ předevčírem. Protože máme dobrý čas a počasí přeje, tak si dáme menší smyčku severním směrem přes údolí Great Langdale, což má být jedna z místních zapadlých a méně navštěvovaných lokalit. Chvilku zastavíme v sedle, kde je u ovčího gridu menší parking a rozcestí turistických stezek. Za dobu naší zastávky projedou dvě auta, tedy opravdu minimum. Pěšáků prošlo asi deset :-).

Sjedeme na dno a podél bystřiny Brathay pokračujeme dále na východ a poté na sever. Trochu té „civilizace“ okusíme u jezera Grasmere a stejnojmenné vesnice. Odtud už trochu rychleji a po hlavní silnici jedeme přímo na sever, mineme jezero Thirlmere a přes náhorní planinu se spustíme do místního centra, Keswicku.

Naším cílem je jezero Derwent, vodopády a nějaký skalní útvar na jeho jižním okraji. Jezero je, zdá se, dosti turisticky frekventovanou lokalitou, lidí i aut trochu přes míru, obzvláště když máme za sebou posledních pár dnů. Takže prozatím vodopády Lodore Falls mineme (parkoviště je zaplněno a stojí zde i několik busů) a jedeme dál, až k inzerovanému POI, skále Bowder Stone.

Dvoutisícitunový „skoroviklan“ není místního původu, nýbrž jej sem zanesl ledovec až ze Skotska. Pro geology asi špek jako Brno, pro nás ostatní, neznalé geomorfologie, je i tak zajímavý a neobvyklý kousek šutru :-).

Bohužel se k němu musí pěšky (necelý kilometřík) od parkingu. Takže co jde, necháme na motorkách, halt si trochu protáhneme kosti. To rozhodně neuškodí.

Chvilka stoupání kolem opuštěného lomu se zvláštně nazelenalou horninou, pak lehké klesání a jsme u kamínku. Zde se zrovna činí skupinka freelezců, snažících se uchytit na převislé stěně. Že myslí na vše je vidět z toho, že pravděpodobné dopadiště odpadlých climberů pokryli donesenými pěnovými matracemi. Jo, asi zkušenost. No a co tady jsme, tak nikomu se nepodařilo udržet se byť jen pár sekund ve visu.... halt netopejři to uměj líp.

Prohlédneme si bezesporu zajímavý kousek (vyjímal by se hezky na leckterém zahradním alpinu :-)))))))), škoda jen, že to tady ruší lezouni. Ale což, nemáme na to zde patent jen my. Takže opět šourem, už pohodlněji, k motorkám.

Po poradě definitivně vypustíme vodopády, protože se dá očekávat jak další pěšopřesun, tak i houfce tůristů - inu sobota. Místo toho vyhledáme nedaleký neolitický kamenný kruh (mám jej v POI) a vyrazíme.

Nějak se tak schumelí :-), že minu odbočku přímo v Keswicku (nojo, i náčelník činí chybná rozhodnutí, ale stydí se u toho) a tak musíme najet na hlavní a vrátit se k místu první odbočkou. Trochu zajížďka, ale ani nestojí za zmínku.

Kamenný kruh Castlerigg leží na náhorní planině nad městem, obklopené řetězem vrcholků na celém obzoru. Ti, kteří jej před pěti tisíci léty stavěli, si rozhodně dovedli vybrat působivé a scénické místečko.

Účel kruhu byl, jako u podobných staveb v západní Evropě, kalendářní, určený k sledování slunovratů a dalších astronomických dat, samo z pohledu tehdejšího člověka – tedy nutné pro jak pro agrotechnické lhůty, tak i pro tehdejší společnost důležité dny. Ujištění, že se životadárné Slunce opět vrací, bylo tím nejsledovanějším datem celého roku. Koneckonců, naše dnešní Vánoce jsou toho živoucím důkazem :-).

Motorky odstavíme na okresce a věnujeme se prohlídce. Tůristi zde sice jsou, ale zdaleka ne v takové míře, aby obtěžovali. Jen při focení se halt člověk musí trochu obrnit a počkat si, až všeteční šmejdilové se svejma plackama, co se tváří jako fotoaparáty, dokončí svoji misi a zmizí za dalším turistickým tahákem. Pak si (alespoň na chvilku) lze vychutnat kamenný kruh s malebným okolím v pohodě. Rozhodně dnešní zážitek No. 1.

Prohlídku zakončíme konzumací dobré zmrzlinky na parkovišti a je čas se odsunout dále. Čas nečeká, a dnešní cíl, Hadriánův val, není za rohem.

A66 nás vyvede z Lake Districtu, mineme Penrith a míříme dál na severovýchod po okreskách. Je to sice pomalejší varianta, ale člověk si alespoň trochu užije a zajezdí. Zase až tak nespěcháme:-).

Cesta zvolna stoupá, táhlé zatáčky kvalitní široké silnice (žádný single track) nás vyvedou do širokého sedla. Po pravé ruce je něco jako osvěžovna, takže evidentně ten pravý čas na odpolední kafe/čaj. Přijedeme blíž, a ejhle, zdá se, že jsme natrefili na nějaký místní derivát našich Buchláků. Parkoviště samá motorka a motorkáři, další neustále sviští hore/dole, navíc když vlastně dneska je sobota :-). Takže odstavíme mašiny trochu stranou u skupinky youngtimerů let šedesátých a sedmdesátých, i válečný stroj se zde vyskytuje. A docela protahuje studený lezavý větřík, po prohlídce celkem rádi zmizíme dovnitř.

Zdejší kafírna je sámoška, tudíž za chvilku už sedíme a každý si pochutnává na tom, co mu libo. Skupinově nás oslovil nějaký místní oříškový dortík….. Když občerstvíme ztuhlá těla, vylezeme ven, prohlédneme si ony už starší gentlemany, sedlající výše zmíněné stroje, na jejich odjezdu, pak chvilku pozoruji jakousi šílenou přestavbu Golďase na něco ještě většího, no a je čas razit dále.

Dneska jsme ještě neměli mašinky :-), tak se to musí napravit :-) Při cestě máme městečko Alston a v něm South Tynedale Railway. Úzkokolejka, část bývalé trati Alston – Haltwhistle, dnes (jak jinak) turistická železnice. Angličani tyhle nostalgické tratě milují a dle osobních zkušeností, i hodně využívají. Soupravy, byť o všedních dnech, jsou dost vytížené. Možná více, než některé naše lokálky, vozící především luft a vlakové čety.

Motorky odstavíme u nádraží a máme kliku, za deset minut přijíždí poslední dnešní spoj, který zde končí. Tak si vychutnáme objetí soupravy a její zatažení do vedlejšího depa.

Alston využijeme ještě k natankování a lehkému nákupu v krámku u pumpy. Musíme zde chvilku posečkat, neb lehce prší. Počkat chvilku můžeme, čas není až tak akutní.

Krátká přeháňka odtáhne a po lehce namoklé silnici razíme dále. A689 nás chvilku vede na sever, než z ní odbočíme na místní silničky. Krabička nás vede typickou neosídlenou náhorní plání, někde před Haltwhistle má být podle ní nějaký kemp. Ten posléze nacházíme na odbočce, ale k naší smůle, je určen jen pro karavanisty. Stanaře zde podle vyvěšené cedule jednoznačně nechtějí, navíc k ukecávání není příležitost, recepce je uzavřena. Tady bych plýtval svým vyjednávačským talentem :-), sebereme se a míříme dál na Haltwhistle, snad se tam něco najde.

Navíc, docela nás děsí počasí, od západu se na nás sune tmavomodrá ponurá stěna. Dostihne nás na obchvatu městečka. Zastavíme, Honza podráždí svoji krabku a ejhle, asi tři míle odsud je BaB někde na farmě. Tak jedém!

V počínajícím cuháku míříme na farmu, těsně před ní předjedeme skupinku cykloturistů. Je mi jich v duchu líto, asi směřují tam co my a halt naše bajky jsou rychlejší. Možná jim vyfoukneme postýlky....

Opak je pravdou :-( vyhrávají cyklisti. Měli totiž zdejší BaB předjednaný telefonicky, a pro obě grupy zde není místo. Za kratší konec špagátu popotahujeme my..... Majitel ale není sketa, a snaží se telefonicky vyjednat pro nás nějaký obdobný ložírunk někde v okolí. Za okny je temně šedivo a leje. Nakonec nám dává kontakt, na opačném konci městečka, no a nám nezbyde než usednout na mokré stroje a přesunout se tam.

Haltwhistle je v dešti vylidněné, nikde nikdo. Z města se vydáme svahem na sever, a s jedním dotazem se nám podaří adresu lokalizovat. Hmmm, dosti honosný house, ale uvidíme.

Vítá nás příjemná paní domácí (asi tak náš řezný ročník), provede mně jako kvartýrmajstra, cena je akceptovatelná, venku neustále prší, není co řešit přesně podle naší počáteční dohody (sucho=stan, mokro=střecha). Bereme.... 35 poundů je sice trochu nad průměr, ale žijeme jen jednou na rozdíl od 007, který žije dvakráte :-) že ano.

Po pravdě, cena odpovídá poskytnutému. Dlouho jsem nebydlel takhle hezky. Ložnice jako víno, a celé jedno křídlo bývalé farmy je nám k dispozici. Takže nejprve odstavíme naše věrné mašiny v dřívějších koňských stáních, pak odvláčíme nutné do patra (Jiřík jako senior obsadí single room, my s Honzou společný čeledník) a hned nato šup do sprchy. Bodne!

Poté nastane něco jako nirvána. Rozložíme se v luxusní jídelně, konzervy, plechové pivo atd se opravdu malebně vyjímají na mohutné a načinčané tabuli. Motorkáři, znáte to.... nic jim není svato :-). Využiju zdejší wifi a podívám se trochu po virtuálním světě. Zpráva domů, že jsme OK je to první, pak počasový web. Tohle je to, co nás nejvíce zajímá.

Zbytek večera proklábosíme o všem a ničem, nastíníme zítřejší varianty, pár pivek a stopečka šláftruňku nás spolehlivě v patřičnou hodinu odešle do náruče Morfeovy. Ve vonících peřinách mi to jde, jedna radost. Na parapet stále lehce bubnuje noční deštík….