Motokochání

Úterý, 1. července 2014

Sandyhills - Beattock, 247 km, 9:48 – 18:07

Také dnes (jako včera) se probouzíme do krásného rána. Honza věren svému fotopudu už někde brouzdá podél waterline, my přízemní tvorové se věnujeme ranním každodennostem, tedy péčí o mírně zvetšelé tělesné schránky a o jejich uvedení do jakž takž provozního stavu.

Ke snídani využijeme pohodlí sezení na předsíňce nepoužívané chatky. Při tom skákání kolem zjišťuju, že za jednu betlu v chatce (podmínkou je vlastní spacák) bychom zaplatili stejně jako za stan a osobu. Hmmm, ponaučení pro příště, mohli jsme mít spaní bez stavění příbytků. Naštěstí nepršelo, to bych byl po tomto zjištění zpruzelej víc.

Lehce před desátou se loučíme s hezkým kempíkem (i když popravdě, letos zatím nehezkých nebylo), necháme odmávnout závoru, odevzdáme čipy a mizíme na silnici.

Uděláme smyčku kolem ústí řeky Urr neboť na jejím druhém (pravém) břehu se nachází náš dnešní první POI. Musíme se k němu chvilku plácat značně zapadlou a podle toho i hrbatou singlovkou, ale ta trocha námahy stojí za to.

V mírném svahu nad řekou se zde „hrdě“ k nebi vypíná ani ne tak hrad, jako spíše po našem tvrz. Evidentně sídlo nějakého nepříliš bohatého nižšího šlechtice (rod Cairnsů tady kolem úředničil, vybíral cla, stavěl fortifikace a pod). Hlavní a víceméně jediná budova, věž, plnila současně i roli obrannou, poskytujíc útočiště nemnoha obyvatel menšího dvorce, obklopujícího věž. Je s podivem, že rodina pána bydlela pouze v jednom, nejvyšším, patře, pod nimi přebývalo služebnictvo. Takže, šlechticova famílije žila tak ve velikosti našeho panelákového 1+1, zajímavo...

Samozřejmě vyšplháme až nahoru na ochoz, porozhlédneme se kolem a snažíme si představit, jakže se asi tady ve vrcholném středověku žilo.

Když se sem nahoru začne šplhat nějaká místní rodinka, tak vyklidíme pozice (halt místa málo) a vrátíme se zpět na pevnou zem, ke svým motorkám. Ještě upustím patřičný obolus do rázovité kamenné pokladničky a můžeme opustit tuhle malou, ale zajímavou připomínku středověké stavební školy.

Vrátíme se na hlavní a pokračujeme dále podél linie pobřeží až k zátoce Fleet Bay, kde má být další hradní zřícenina, Cardoness.

Zabrzdíme na malém parkovišťátku pod hradem. Skoukneme jej, a protože je to opět hrad typu „tower house“ jako předchozí, tak se spokojíme s obhlídkou zvenčí. Přeci jen, čas neposečká a máme toho ještě před sebou hodně.

Jak se tak posouváme severozápadním směrem, při zastávce Honza vyčuchá ze své krabičky, že kousek od hlavní silnice jsou dvě neolitické hrobky. Je to zase trochu něco jiného než rozkotané hrady a opatství, takže za zajížďku a zastávku nic nedáme.

Zapadlá a neudržovaná singlovka nás vytáhne ze zalesněného údolí na holé svahy, po pár kilometrech je konečná, parkoviště, a dál je možno je po svých neb „private road“ k nedaleké usedlosti. Takže v prosluněném dopoledni odstavíme stroje, odložíme si (široko daleko není nikdo, kdo by mohl krást) a kratinká procházka k první z kamenných hrobek nám po delší jízdě jen a jen prospěje.

Je to tady hezkej kousek Skotska. Civilizace v nedohlednu, její znaky nepatrné, prakticky žádné. Drsná tráva nekonečných pastvin, nikde nikdo, no a bonus tahle několik tisíciletí stará kamenná stavba. Atmosféru to tady má, je co je pravda.

Vychutnáme si „ducha místa“, a pak jdeme posoudit, zdali působí i na podobné druhé hrobce o pár set metrů opodál. Ani zde nejsem zklamán (nevím jak kolegové :-)), rozhodně se zajížďka do zdejší zapadlé, ale poetické a půvabné lokality vyplatila. Dobře to Honza našel!

Stejnou cestou se vrátíme zpátky na příbřežní komunikaci a pokračujeme dál v započatém směru pohybu. Na konci zátoky Orchardton Bay se definitivně loučíme se západním skotským pobřežím. Náš další postupný cíl je totiž Galloway Forest National Park, rozsáhlá, částečně zalesněná oblast táhnoucí se od pobřeží hluboko do vnitrozemí.

Míníme jej přejet od jihu na sever, neb tam někde nahoře by mělo být muzeum skotských průmyslových železnic, tedy něco pro blázny praštěné kolejnicí (já a Jiří, nevím jak je na tom Honza).

U Newton Stewartu záměrně nepoužijeme hlavní na sever, ale použijeme souběžnou singlovku po druhém břehu říčky Creek. Nikam nespěcháme, tak proto:-).

Za osadou Bargrennan se nám po levé straně zjeví příjemný hotýlek House o‘Hill, a protože je již čas na pomalu tradiční popolední polévku a čaj, necháme se oslovit místem a usadíme se hezky venku. Počasí s námi trochu laškuje, svítí slunko, ale občas na obzoru zadefilují temné mračouny, které jako by „vezly vodu“. Hotýlek potvrdí správnost výběru, opět si pochutnáme, takže pověsti o již tradičně mizerné anglické kuchyni se nezakládají podle našeho pozorování na pravdě.

Pak nás již čeká delší jízda po singlovce skotskou vrchovinou, nikde nikdo a nic, jen příroda a my. Projedeme celý park, na jeho okraji ve Straltonu uhneme vpravo a dostaneme se na hlavní A713. Po ní kousek k severu a jsme na místě, Dunaskin poblíž Waterside

Zakotvíme před hlavní bránou, ale ouha. Mrtvo, prázdno, zamčeno. Očumujeme kolem, ale do oplocených prostor nepronikneme, navíc když tu nápisy varují před kamerama. Po chvilce vyjíždí ven nějaký chlapík v zašmírovaných montérkách, a na dotaz nám sdělí, že otevřeno je jen o některých víkendech, a právě teď je zavřeno :-(. No co se dá dělat, není každý den svátek, a někdy se halt musí odejít s prázdnou. Tudíž tak učiníme…

Pro další musíme, chtě nechtě, nabrat pomalu ale jistě směr východní pobřeží, neb za dva dny v tento čas bychom měli stát na odbavovacím molu v Newcastlu a čekat na svoji loď. Takže uděláme čelem vzad a posuneme se trochu po A713 na jih, než uhneme východním směrem.

Proti pohodovému přesunu se ale postaví zdejší bůh Termoska.

Vpravo od naší cesty se nad kopci Galloway rýsuje řádný mračoun a šedý závoj pod ním indikuje plavajze. A vzhledem k tomu, že fouká ze západu, naše kursy jsou kolizní a teď jde jen o to, jak je (či bude) kdo rychlý.

Zkusím popohnat koníky, ale asi po desítce kilometrů mi začíná být jasno, že výsledek bude hodně na hraně, za další desítku pak se jako reálnou jeví nutnost zalézt do šprcek. Patřičné přístřeší se k tomu v pustém Skotsku hledá blbě, kdeže je pohostinná střední Evropa se spoustou autobusových zastávek, pump a mostů:-(. A taky jo, plavák nás dostihne na opuštěné náhorní planině, a donutí nás nedůstojně poskakovat při navlékání oněch nenáviděných propriet. Temná stránka motorkárny… no ale všechno končí, my jsme v igelitu a můžeš si pršet, skotskej dešti. Navíc, jak vidno, není tohle souvislá fronta, ale jenom nějaké to jadérko, které přijde, spadne a odejde.

V dešti odbočíme z hlavní vlevo na B729 a jedeme na Kirkland a Thornhill. Tady na chvilku použijeme A73 na jih, ale opět zahneme vlevo na singlovku do kopců. Zvolna přestává pršet, do toho zasvítí prudké slunce a tak je nutno zastavit, abychom nepřišli k tepelnému šoku a přehřátí :-). Svlékání absolvujeme na parkovišti před malým venkovským kostelíkem, ale co, není neděle dopoledne….

Pak už v pohodě míříme dál, počasí se tak nějak divno, fouká silný vítr, občas slunce, občas zataženo, sem tam pár kapek, nojo, koneckonců co bychom asi tam, chtěli.

Je už pokročilé odpoledne, tak co s tím uděláme. Průzkumem map a krabiček zjistíme, že v Beattocku, který máme při cestě, by mě být kempík, tak se rozhodneme jet do něj, než zase přijde nějaký ten plavajz.

Kemp najdeme lehce, dobře značen a nepřehlédnutelný.

Místo pro stany je, pak mne ale při pohledu na oblohu, neslibující zrovínka moc přívětivé chování, napadne zeptat se, zdali by náhodou nebylo něco pod střechou. Odpovědí je, že mají pár volných mobilhomů, tak prý jestli se nechceme jít je omrknout a pak se rozhodnout. Kolegové to nechají na mně, a tak jdu s paní recepční na obhlídku. Omlouvá se, že už jsou jejich homy použité a ne nové, prý uvidím.

No popravdě, podle jejího vyjádření jsem čekal nějaké polotrosky, ale byl nám nabídnut zcela normální plně zařízený mobilák se dvěma ložnicemi, dvěma WC, sprchou, kuchyňkou a salonem. A když jsem se zeptal na cenu – 10 £ za hlavu a noc, tak to nebylo co řešit. Za tuhle cenu jsme se leckde neubytovali v módu chlap-moto-stan. Bereme všema deseti! Oddusám to zpět zaplatit do recepce, pak přejedeme s mašinami k bydlíku, a jmeme se ubytování. Je to brnkačka, těch pár propriet netrvá ani okamžik. Jiří zabírá ložnici pro rodiče, já pro potomky a Honza si ustele na pohovce v salonu, zcela podle subordinace. Tak to má bejt :-).

Dalším bodem je využití plně zařízené kuchyně k přípravě večeře, každý co libo a co veze (krám u recepce je již zavřen), dokonce v lednici objevíme dvě zapomenutá vajíčka, kterých se ujme Honza, nejhladovější.

No a jaký by to byl konec večera, bez místního pivka? To si dopřejeme v místním, trochu příliš moderním a studeným na můj vkus. Ale co, stejně posedíme venku, déšť zatím nehrozí a je tak akurát. Pár Belhavenů Best padne, a lehce po desáté zapadneme do pohodlí mobiláku.