Motokochání

Středa, 2. července 2014

Beattock - Beadnell, 205 km, 10:15 – 17:52

Ráno nás zastihne v pohodlí mobilního home. Naklušu do otevřeného krámku koupit si vajíčka a lančmít k snídani, a brzy se začne interiérem linout vůně pořádné snídaně ostrovního typu. Dáme si na ni záležet, žádný rohlík pozřený v klusu, pěkně v klidu a pohodě vše sloutat a zažít :-). Balit skoro není co, dnešní etapa není zase až tak „long“. Počasí není zrovna jásavě vyjasněné, je zataženo a dost to funí, nicméně vláha shůry se nekoná – tedy dobře je na světě....

Kolem desáté se vykopeme z mobiláku, v recepci vrátím klíč (ani si to po nás nikdo neprohlídl...) a razíme. Zcela účelově pohrdneme A708kou (i když je na mapě lemována zelenou pentličkou) a volíme místňačku B723, vedoucí souběžným údolím, a slibující klídek a lepší kochačku.

Zámysl se vyplňuje, jedeme desítky kilometrů totálně opuštěnou krajinou. Nebejt ovcí a sem tam farmy kdesi na úbočích, jenom bychom křižovali svahy a táhli se dlouhými údolími říček Tima a Ettrick beze známky života. Moc hezká partie, škoda že i ta musí skončit.

Ze Selkirku už jedeme po A699 do Kelsa, kde má být zase nějaké to opatství a hrad. Nejprve tedy zajedeme k vjezdu do hradu, ale je to podle nás spíše zámek, provádí se zde. Usoudíme, že zase až tak atraktivní není, abychom zde strávili přes dvě hodiny, co trvá prohlídka, takže jen okoukneme z vnějšku a hybaj k nedalekému opatství.

Tam se zamotáme v síti propletených jednosměrek a chvilku trvá, než se zase dáme dohromady. Prohlédneme si (už se trochu pro nás zevšedňující) tradiční trosky vypleněného opatství a razíme z Kelsa na východ.

Jedeme podél řeky Tweed, která tvoří jak přirozenou, tak i místy administrativní hranici mezi Skotskem a Anglií. Na tradiční polévkový obídek se zastavíme v pohraniční vesničce Cornhill on Tweed (na cedulích se chlubí, že je poslední anglickou obcí před Skotáky :-) ).

Nejprve se usadíme u venkovního stolu místního „koloniálu“ spojeného s pekárnou a jídelnou, ale po objednávce žádaného nás přeprška zahání dovnitř. Než ale do sebe nasuneme objednané a donesené, přeprška odtáhne kamsi k východu a my tak můžeme po suché silnici pokračovat dále.

Krabička prozradí, že v našem směru postupu je opět nějaký ten POI, a sice starý mlýn a úzkokolejka.

Dobrá tedy, přenechám vedení krabičce a jedeme. Ne moc dlouho, za chvilku odbočíme vlevo z hlavní a po krátké cestě místňačkami jsme na místě, na parkovišti nad mlýnem. Koncová stanice úzké je na druhé straně řeky.

Tam ale musíme šourem, bo původní, historický, most přes řeku Till už je jen pro pěší a pedálisty. Sice bychom jej na našich strojích přejet mohli, ale brání nám v tom vrozený stud, skromnost a snaha nezanechat zde špatné mínění o Češích :-). Takže na prohlídku pěkně po svých.

Máme štěstí, zrovínka přijíždí do stanice vlak. Užijeme si objetí soupravy a otáčení lokomotivy (připomínající trochu přerostlý funkční model) na točně, jak jinak než s ručním pohonem.

Tahle nejseverněji v Anglii umístěná parní železnice vznikla až roku 1989 jako soukromá iniciativa. V nedávné době ji postihla ničivá povodeň, která zatopila vozový park a odnesla si s sebou i kus trati, ale dnes opět funguje. Sice na miniaturním rozchodu 15 inčů (tedy 381 mm), ale vozí to lidi, navíc na vodu a uhlí. Však taky zdejší „pára“ byla odkoupena z dráhy v Ravenglassu, kterou jsme navštívili před pár dny :-).

Prohlédneme si ještě malou expozici v normálněrozchodném vagónu a jakmile vlak odjede na opačný konec u zámku Etal, vrátíme se na svůj břeh. Prohlídku mlýna vypustíme z časových důvodů, prolezeme jen expozici v přilehlém stavení. A pak je čas na další putování.

K Severnímu moři je to jen pár kilometrů, a zde nás čeká další, pro suchozemce značně atraktivní, POI. Holy Island je totiž něčím mezi poloostrovem a ostrovem. Jeho „status“ se mění čtyřikráte za den, a to v přímé souvislosti s přílivem/odlivem. Šíje, po které se lze na ostrov dopravit místní silničkou, leží totiž pod střední nadmořskou výškou 0 m.n.m., a rozdíl hladin v obou kulminacích je až šest metrů.

Motoristům udává aktuální situaci a zbývající čas do přílivu a uzavření cesty světelná tabule. Bohužel, nám dnešní timing moc nevychází, do pěti musíme z ostrova zmizet, nebo tady zůstaneme pěkně přes noc. A vzhledem k tomu, jaká je to tady atraktivita, tak by mohla být ta noc pěkně mastná :-(.

Jsou čtyři, když dojíždíme na parkoviště před vesnicí Lindisfarne. Dál už se nemůže, bo vesnice, opatství a hrad jsou dostupné pouze pěšákům. Chápu, auta by to tady zamořila a definitivně setřela kouzlo ostrova na konci světa (inu na normanský/bretaňský Mont St. Michel se taky musí pěšibusem), ale teď a tady je to pro nás vystavená stopka. Za hodinu to nestíháme ani náhodou, jo, kaju se, v tomhle momentě se projevila špatná příprava. Na webovkách obce samozřejmě je odkaz na aktuální tabulku dostupnosti, ale nějak mne nenapadlo si tohle zjistit a ověřit. Jinak bychom trochu přidali na přesunu... no nic, stalo se. Halt někdy příště, až zase pojedu kolem :-)

Takže se jen tak ometeme kolem, Honza se vydá kousek dál pro nějakou tu fotku, a lehce před pátou mažeme zpět na pevninu. Voda už je o dost blíž silnici, někde už se pomalu rozlévá po asfaltu....

Tím pádem je čas na ubytování, zamíříme na jih po pobřežní silničce, a při pomalé jízdě sleduju směrovky k ubytovacím možnostem. Po chvilce nás odbočka vpravo zavede ke kempu Waren. Rychlým dotazem zjistím, že něco volného mají, ale cena se nám zdá poněkud vyšší, tak že prej ještě popojedeme a něco méně náročného určitě najdeme. Inu, ve světle pozdějšího se tohle rozhodnutí poněkud prodražilo:-(. Nechceme totiž stavět stany, neb a) táhnou sem nějaké tmavé hnusy – a kdovíjak bude zejtra, b) zítra chceme brzo vypadnout, prohlídnout si Bamburgh a mazat do Newcastlu na féru.

Takže tedy zpět k pobřeží a pátráme dál. Mineme majestátní hrad Bamburgh, a pak projíždíme jedním letoviskem za druhým. No, nebudu to prodlužovat, poprvé za našeho putování narážíme na „No vacancies“, kam se jen vrtneme. Přeci jen, nevzal jsem v úvahu, že halt pobřeží a turistická oblast a nastávající doba dovolenejch. Co jinde problém nebyl, tady nastává.

Nakonec se po několika dotazech chytáme v přístávku Beadnell, kde přímo v jeho centru je v hotýlku Beadnell Towers jeden jediný volný pokoj. Je sice nejdražší a musí nám tam ještě upravit jeden pelech (bo je normálně dvoulůžák), ale pod dojmem, že venku začíná regulérně pršet a je to poslední noc v Anglii, se po chvilce dohadování usalašíme.

Přeměna viktoriánského nadýchaného a načančaného apartementu v lehce zavánějící motorkářské doupě nám netrvá zase tak dlouho, v tomhle jsme dobří :-). Navíc tady mají konvici a čajíky a kávičku, takže si dáme lehký relax při horkých nápojích.

No a co s večeří? V předtuše, že zdejší papů se cenově bude blížit ubytku, a protože času je halabaděj, se rozhodneme vyrazit na procházku v dešti a u pláže navštívit take-away provozovnu s tradiční fish-and-chips.

Ta je jako obvykle bezchybná, zdlábneme ji v relativním pohodlí, tedy bez deště hezky pod střechou. Oklikou se vrátíme do středu vesničky, kde poblíž hotelu je klasický pub The Craster Arms (tady měli zaplníno do poslední postele), a dáme zde pár obvyklých večerních pivek. Večer zatím pokročí do noci, tedy návrat do hotelu, ještě chvilkové dráždění světové pavučinky a zalézáme pod peřiny. Jirka jako doyen výpravy má svoji singlovku, já s Honzou obsadíme tradiční manželskou postel s jednou obří dekou. Naštěstí si ji moc nekrademe a noc tak proběhne bez rušivých momentů.