Motokochání

Neděle, 29. června 2014

Haltwhistle - Kielder, 93,8 km, 10.22 – 17.16

Ráno je diametrálně odlišné od včerejšího večera. Sucho, občas i slunce vystrčí svůj ciferník zpoza oblačnosti.

Jelikož v prvním našem cíli, pevnosti Vindolanda, otevírají až v deset, nemusíme vstávat se zdejšími slepicemi a kohouty. Naopak, je čas na ranní sprchu a na půl deváté máme vyjednánu snídani. Ta je podávána dole v jídelně, a je značně opulentní, i na obvyklé anglické poměry. Tudíž se s ní zaobíráme skoro hodinu. Není spěch, zato je pohoda:-).

Před desátou vypáčíme maše stroje z koňských stání, zabalíme těch pár cajků a loučíme se s (prozatím) nejlepším a taky nejdražším letošním spaním.

K pevnosti je to jen kousek, ani se motory pořádně nezahřejí a jsme na místě. Přizamkneme helmy, no a protože je trochu chladněji, klidně a v pohodě pochodujeme dál v motoodění.

Počátky zdejší pevnosti (lépe řečeno posádkového opevněného sídla) jsou kladeny do prvního století našeho letopočtu, stavby byly z velké většiny pouze dřevěné. Teprve o sto let později bylo sídlo přestavěno do kamenné podoby, v souvislosti s budováním Hadrianova valu, ležícího kousek severněji. V posádkových kasárnách za hradbami našla svůj domov tisícovka příslušníků pomocných sborů (tady to byli Gaulové), nebyli to tedy přímo echtovní římští legionáři. Vně hradeb pak sídlili řemeslníci, obchodníci a další profese, navázané na vojenskou posádku.

Dnes jsou ze všech stavení dochovány převážně vyšší či nižší základy. Ty poskytnou pohled na překvapivě moderně řešenou konstrukci domů, zahrnující třeba funkční přívod čerstvé vody a kanalizační odvod, ba i takovou vymoženost, jako je teplovzdušné podpodlažní topení. Z nadzemních staveb je zde rekonstruována jedna strážní věž s kusem hradeb (vše z kamene) a podobný kus opevnění, vyvedený v předchozím, dřevěném, provedení.

Závěr prohlídky si dáme v expozici, umístěné v sousední, hluboce zaříznuté soutěsce. Nakonec zde obsloužíme již pro nás obvyklým způsobem i naše těla.

Prohlídka zajímavé lokality nám zabere přes tři hodiny, než se odebereme ke strojům. Za další návštěvní cíl jsme si vybrali expozici římské armády u nedaleké vsi Greenheads.

Není to daleko, pár kilometrů jízdy po přímé silnici na západ. Ta víceméně sleduje průběh Hadriánova valu a je na anglické poměry pěkně napřímená.

Před Greenheads nalezneme vpravo areál muzea v pěkném vzrostlém háječku. Hezky ve stínu odstavíme stroje, a odkráčíme dovnitř. Vše nám jako obvykle uschovají v pokladně, takže se můžeme ponořit do hlubin expozic pěkně nalehko.

Celé to je pojaté moderně, interaktivně, a ač spíše k těmto současným způsobům přistupuji konzervativně s odstupem, tam musím říci, že tady se mě to líbí. Každopádně, docela se jim podařil vhled do každodenního života obyčejného římského legionáře pomocí osudů a životních příběhů sedmi fiktivních příslušníků jednoho „družstva“ jedné setniny jedné legie.

Už je odpoledne, když se vymotáme z muzea. Co nám ještě zbývá? Přece, kouknout se, jak v současnosti vypadá to, o čem se dneska celý den jedná. Hadriánův val. Naštěstí, podle map je kousek odtud dostupný kus zdi, jak se dochoval dodnes.

Hned od muzea se na východ podél hlavní silnice vine místní cesta, která po několika mílích končí u jakési osamělé farmy. No a na ní by někde mělo být místo od kterého se k valu dá nejsnáze dojít. Projedeme si celou cestu až k farmě, otočíme to a shodneme se, že ono východiště bude zřejmě z malého parkovišťátka tak půlkilometr vzdáleného. Opravdu, je u něj malá cedule se šipkou kudy k valu. Ale i bez ní je jasno, musí se hore svahom na hřeben.

Tak se pozvolna vydáme nahoru, v motoodění se halt nedá moc spěchat aby se člověk neorosil nad míru nutnou. Čtvrthodinku se dereme ovčí pastvinou vzhůru, největším zádrhelem jsou všudypřítomné ovčí bobky. Našlápnout některý by nebylo dobré....

Nahoře se nám nabídne pohled na celkem dochovanou linii valu. Ten zde je šířky tak tři metry a výška je proměnná, od jednoho do tří metrů. Jasně že původní val byl o něco větší, výška dosahovala až šesti metrů a šířka v koruně byla až třímetrová. Čas a místní obyvatelé se poté, co Římané odtáhli odkud přišli, už postarali o redukci původních parametrů valu. Dodnes ale z něj zbylo dost. Abychom si mohli učinit představu, jak mohutná stavba to na svou dobu byla. Jasně, Velká čínská zeď je něco dimenzionálně jiného, však se taky ale stavěla o dost déle a pracovních sil bylo neskonale více. Každopádně, tohle římské dílo rozhodně stojí za navštívení a zamyšlení nad tím, co tehdy lidé dokázali jen svýma rukama a pomoci nějaké té koňské síly. Díky svému umístění je val i dokonalý rozhledový bod, zvláště výhled na sever, odkud zhusta dorážely divoké barbarské kmeny Piktů. Musela to zde být drsná služba, neustále den za dnem kontrolovat obzor a nepropást okamžik, kdy se dole začnou hemžit houfce drsných předchůdců dnešních Skotů. Signalizovat jejich přepad a pak jen doufat, že z nejbližšího pevnostního bodu dorazí posila.

No nic, pobudeme zde tak půlhodinku, než sestoupíme ke svým strojům, čímž náš dnešní program jest vyčerpán a nám zbývá jen se trochu posunout za val k aktuální anglicko-skotské hranici.

Naši pozornost zaujme na mapě dominantní území Northumberlandského národního parku severně od Hadriánova valu. Na anglické poměry velké území, osídlení minimální, samé lesy, uprostřed přehrada Kielder Water, tak tam bychom mohli někde zakempovat. Počasí se jeví dobře, i ranní webová prohlídka meteoserverů slibuje pohodu. Tak se tam vydáme, no a doufejme někde kolem přehrady zakempujeme.

Projedeme se ještě jednou celou silnici podél valu až před Hexham, kde uhneme na vedlejší silničku směrem severním. Osídlení pomalu řídne, a protože je před námi na zdejší poměry pustina, je třeba pro jistotu doplnit putničky. Hlavně tedy Jirka, no a když on, tak my taky. Asi jediná pumpa široko koldokola se nám nabídne v městečku Bellingham na samém okraji národního parku. Nalezneme ji v samém centru jako „přívěšek“ koloniálního obchůdku, podle toho taky vypadá – pouhé dva stojany, jinak nic. Ale benzín teče, tak co :-). Hlavně že je.

S plnými nádržemi se vydáme přímo do centra parku. Kvalitní silnice je liduprázdná, jede se fajn a i svižně, takže netrvá moc dlouho a jsme na pravém břehu nádrže. S kempy je to ale horší. Jsou tady, ale buďto jsou to specializované jachetní maríny nebo caravan parky, kde stany nejsou vítány a ani povoleny.

Objedeme celé jezero, a nic. Jestli se něco nenajde v Kielderu, tak halt musíme jet až na něco narazíme, pomalu kalkuluji i s možností že zajedeme někam k farmě a poprosíme o možnost postavit si stany někde za stodolou.

Naštěstí, konec dobrý, všechno dobré. V Kielderu, což je spíše jen osada (ani ne ves) leží kousek za ní kemp. Sice skromný (tedy na místní poměry) ale nám samozřejmě postačí až až. Je prakticky prázdný (inu předsezóna), což je potěšitelné. Můžeme si tak vybrat místečko, které nám vyhovuje a má i klasický dřevěný stůl se dvěma lavicemi. Přijímací kancl a obchůdek je už zavřen, správce podle cedulky dorazí až ráno a tehdy se máme přihlásit.

Ok, v záři pozvolna klesajícího slunce postavíme stany a připravíme nocleh. No ale co nám (mně....) chybí k absolutní spokojenosti? Kdo mne zná, už ví... no pivko po dni plném chození by bodlo :-). Ale nějak jsem opomněl při tankování zakoupit pár piksliček, takže nelením a nalehko usednu na mašinu a zajedu ke zdejší pumpě v centru osady. Ouha, už má zavříno. Tak ještě zakroužím po jediné zdejší ulici, ale nikde nic, ani pub nevidět. No co se dá dělat, široko daleko se zřejmě pivánka nedohrabu, ale co, anglický čaj taky potěší, i když ne tak komplexně....

Takže si uvaříme/připravíme večeři a v pohodě ji jako lidi pěkně u stolu splouhneme. Se zapadajícím sluncem se trochu začnou rojit midgies (inu Skotsko nedaleko), ale nehrají takovou přesilovku jako o nějakou tu stovku kiláků severněji, takže víceméně jen lehce obtěžují. Jo severněji, to už jsou nepřehlédnutelným a nezanedbatelným faktorem při kempování.

Po večeři si jen tak bezcílně hovíme před stany, když zpozorujeme skupinku postarších Anglánů, vynořivších se z nedalekého lesíka a mířících ke svým obytňákům. Jak je zde zvykem, pozdraví a prohodí pár slov. Mimo jiné samo padne otázka, jak se nám tu líbí. Na to odvětím, že fajn, akurát ke spokojenosti že mě chybí anglické pivo (zahraju na strunu jejich patriotismu). Podiví se, proč že tedy nezajdeme do místního pubu? Tímto se dozvíme, že v onom lesíku, stranou od osady, je výletní restaurán a pub. Wow, klidně si tam na jedno, dvě zajdu i sám. Naštěstí kolegové usoudí, že taky mají chuť spláchnut prach zdejších roads něčím ušlechtilejším, že vodou, byť dobrou :-).

Přehodíme si bundy přes ramena a desetiminutovou procházkou dojdeme k spásnému lokálu. Není to až tak typický anglický pub, ale spíše novější účelové zařízení, podle všeho specializované na turistické návštěvníky Kielderu. Také vnitřek je spíše současnější, ale i tak, je zde příjemno a teče zde pivko. Co více stačí ku spokojenému večeru? Nic :-) V pozvolném tempu vyprázdníme pár pintiček, posedíme tak dvě hodinky a nadcházejícím soumrakem se odšouráme zpět se svým textilním nocležnám. Smyčka přes sanitární blok a šup do dutých vláken. V kolempanujícím tichu se usíná hnedle.