Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tři veterání - den desátý

18. 3. 2015

Pondělí, 30. června 2014

Kielder - Sandyhills, 138 km, 10.20 – 17.50

Ráno v KielderuVstáváme stejně jako včera do prosluněného a jiskrného rána. Uprostřed mohutných lesů obzvláště majestátní, a tak nějak nepříliš anglické:-). Kemp se předvádí v celé své kráse, ba i midže ctí velebnost rána a dají pokoj.

V pohodě a díky sezení i pohodlí ukuchtíme a spolkneme snídani, jako vždy na této cestě bohatou. Pak nezbytné a (v mém případě) prudné balení cajků a před desátou se hneme k recepci. Tam zapravíme náš účet (žádná finanční rána, zase jeden z lacinějších sajt) a hurá na dnešní etapu. Tu jsme si nasměrovali na skotské pobřeží Irského moře, no a tam bychom taky zakempovali. Podle mapy a netu by se tam mělo leccos najít.

Dříve horká hraniceOd jezera pokračujeme nekonečným lesem dále na severozápad. Po několika kilometrech nás přivítá Skotsko – překročíme v dřívějších dobách velice rušnou a zhusta i krvavou hranici. Půtky Angličanů a Skotů se táhnou dějinami ostrovní říše jako pěkně tlustá červená nit, krky si zde agilně podřezávali ještě před dvěma sty roky.

Málokterá evropská hranice byla takto dlouho frekventovaně militarizována, snad jen čára balkánského dotyku křesťanských a tureckých vojsk se tomu může rovnat.

Dnes je tady ale klid a mír, jen cedule u cesty nás informuje o tom, co překračujeme. Krajina, osídlení, vše je tady stejné jako jižněji, tak jakýpak rozdíl.

První dnešní zastávka mne napadne při pohledu na GPSku. Mám v ní totiž jako POI bod zříceninu hradu Hermitage. Trochu oslí můstek – ve své práci mám na starosti kotelnu v bytovém komplexu v Podskalí, který nese stejné jméno, Hermitage. No a tak mne napadne, co takhle se mrknout na rozdíl obou staveb?:-)

Ok, máme to při cestě, tak pár ťuknutí do krabičky a je naroutováno. A necháme se pěkně vést. Ne že bychom netrefili, zdejší silniční síť je asi tak hustá jako vytahaná síťovka po prababičce, a nelze se vydat špatnou cestou, ani omylem.

Hermitage CastleÚzké singlovky nás dovedou až k mohutné „polozřícenině“ pohraničního hradu Hermitage. Stroje si odložíme na malém parkovišti opodál, chvilku po nás zde zakotví dva angličtí čopráci, takže pokecáme. Tedy, spíše pokecám já, moji parťáci spíše souhlasně připobrukují a pokyvují hlavami :-). Inu úděl tlumočníkův. Proběhnou takové ty standardní otázky a odpovědi, odkud, kam, co a jak, načež se vydám ku hradu. Kolegáčkům se ze začátku moc nechce, obzvláště když zjistíme, že se zde musí cálovat, ale pak usoudí, že prachy budou a my nebudeme, a jdou taky. „Anglická“ permice je nám tu na draka, nějak si nedovedu ani v nejhorečnatějším snu představit, že by Skoti uznávali nějaké ty anglické karty a vice versa. Přístup Brňáků k Pražákům (a naopak) je proti podobnému vztahu dvou hlavních národů ve Spojeném království harmonickým a sluníčkovým dýchánkem. Ostrované si dovedli (a i dnes verbálně dovedou) řádně vjet do účesů :-).

Zřícenina je značně netypická, neboť z celého komplexu zbyl jen hlavní vnitřní objekt. Ten byl samozřejmě obklopen hradbou a příkopem, z toho všeho zůstaly jen terénní náznaky. Hrad samotný je kupodivu ve velmi slušném stavu, tedy na zříceninu. Z dřevěných prvků nezbyla ni mrť, co je z kamene, to čas nezdolal.

Krajina při hraniciProlezeme vše co se nabízí, po prohlídce (je volná, nikdo neprovádí) ještě obkroužíme hrad po obvodě bývalých hradem a je čas se zase pohnout dále.

Vydáme se dál údolím stejnojmenné říčky proti proudu, vstříc oblým a holým kopcům hřebene Tudhope Hill, načež po druhé straně se spustíme do údolí říčky Ewes, kde se v osadě Burnfoot na chvilku napojíme na hlavní A7. Když se přiblížíme místní „vesničce střediskové“ Langholmu, zaujme naši pozornost mohutný jehlan jakéhosi pomníku či co na holém hřebeni po levé ruce. Podle krabičky tam někam odbočuje místňačka, času je dost, tak opustíme údolní magistrálu a vydáme se na průzkum.

Kopečky u hranicPustoprázdná silnička nás vytáhne až nahoru na hřeben, kde se vyjasní, že až k monumentu se kolmo nedostaneme. Tedy, ne že by to teoreticky nešlo, jen by tam nemusel bejt zákaz vjezdu. Doma bych si průnik risknul (GS by bylo výhodou, bo přeci jen makadam, kameny, tráva a ovčí bobky), ale tady, jako host, tady si netroufnu. Stejně tak Malcolm Monumentkolegové, nakonec se situace vyvrbí tak, že na cca kilometrovou cestu k cíli se vydá pouze Honza. No, má přeci jen přívětivější motojeansy, tudíž my dva starší se spokojíme s hlídáním motorek :-) a následnou verbální a obrazovou informací od průzkumníka.

Po návratu se dozvíme vše podstatné, dokonce i to, že nedaleko viditelného pomníku se skrývá druhý, avantgardní ocelová skulptura na počest jakéhosi skotského básníka jménem Hugh MacDiarmid.

Odpolední kafírnaNo nic, sjedeme zpět do údolí, a jak dobrý zvyk této motopouti velí, po duševní potravě musí následovat i ta tělesná. Honzu upoutá jedna kafírna (Whitshield Cafe @ Caravan Park) hned u silnice, po rychlém průzkumu vece že dortíků je něurekom a že by na některý měl chuť. Ok, zaplujeme k podniku, odložíme si a vyrušíme pana majitele z důvěrného potlachu se dvěma Skotkami. Kromě nás a nich tu není ni duše, takže zakoupíme žádané a vyzmizíkujeme ven na terasu bychom nerušili. Stejně tak nějak špicovali uši nad prapodivným jazykem, který velmi pravděpodobně v tomhle údolí v životě neslyšeli :-).

Odpočati a osvěženi razíme dál. V našem směru se nabízí shlédnutí zdejší typické památky, keltského kříže Merkland Cross. Krabička nás zatáhne na opuštěnou a jen místňáky používanou silničku. Ta byla podle charakteru kdysi hlavní, dnešní provoz hučí po dálnici M6 doleji v údolí.

Já a bejkNakonec silnice „dojde“, krabička neustále ukazuje rovně za nosem, a že jsme nedaleko. Jo, rovně, to se řekne lehce, jistou ne až tak nepodstatnou zádrhelí je, že dál je to ohrazená pastvina. To by ještě nebylo tak frapantní, tím hlavním faktorem je malé stádo jaloviček, vedené ovšem značně statným, dobře živeným a plnou sílu vyzařujícím bejkem. Nejsu až tak přizdisráč, u ryzího měšťáka ale tohle zvíře budí patřičný respekt. Proti němu je můj „přescent“, i když opatřený motooděvem s chrániči, značnou podmírou. Navíc, moc dobře o nás ví, a skenuje naše pohyby nepřetržitě. Kolem jedoucí farmář s traktorem nás sice bodře ubezpečí, že tenhle krasavec ještě nikdy nikoho nenapadl. Ale stavět se na tom nedá, co když ho to napadne právě teď, když se na jeho teritorium chystají vkročit tři motorkáři nabušení testosteronem. No, váháme, mudrujeme, koumáme případné obchvatové manévry, ale jinak to prostě ke kříži nejde. Třeba si pomyslí, že naším cílem jsou ty jeho krasavice a bude mazec.

Merkland CrossNakonec se k průniku odhodlám já s Honzou, Jiří bude naši výpravu jistit ze zadu a v případě potřeby bude informovat policii a koronera při ohledávání cárů našich tkání, roznesených kopyty a rohy zdivočelého býložravce, a následně bude z první ruky informovat pozůstalé o posledních okamžicích našeho pozemního putování. A třeba nám tady nechá postavit i křížek s českým lvem :-).

Nebudu nadměrně dramatizovat, průnik se povedl, i když bejk se za námi loudal celou cestu. Nakonec ho ale víc zajímala jedna obzvláště půvabná jalovička a nás nechal dorazit zpět ke strojům. Kříž rozhodně za tu štrapáci a trochu napětí stál, pěkné místečko. Jen ta hájvej nedaleko, ta to kazí.

Další, a jak z přibývajícího času patrno, i zdá se poslední dnešní poznávací zastávku si naordinujeme do vesnice New Abbey, jižně od centra zdejšího regionu, Dumfries.

Do něj se došouráme okreskami, z něj už nás vede na pobřeží zálivu Solway Firth hlavní A710.

New Abbey jsou pro nás „připraveny“ hnedle dvě zajímavosti. Jednak je tu zřícenina opatství Sweetheart, druhak pak dosud funkční vodní obilný mlýn. Copak o to, opatství, a zvláště v ruinách, tak ty jsou v UK značně nahusto, takže jako první si dáváme mlejn.

Corn MillZdejší je značně „učesanější“ nežli ten, který jsme navštívili u Bootu. Je prostě vidět, že když dva dělají totéž, není to totéž. A popravdě, uhlazenost na straně jedné, syrová a nespoutaná autenticita na druhé straně, kdo řekne, co je víc? Asi je nejlepší si z obou vzít to lepší.

Prohlídku bezesporu zajímavého mlýna z osmnáctého století (podle pramenů zde ale stával od třináctého století mlýn, přináležející ke zdejšímu opatství), půvabně zasazeného na okraj staré lowlandské vesnice nám zabere něco přes hodinku, a jsem rád, že jsme se tady zastavili. Halt mlejny, ty miluju. Nicméně, na naší pouti už je třetí (počítám do něj i „špulkárnu“), a tak si myslím, že protentokráte bylo mlejnů už tak akurát:-).

Sweetheart AbbeyJe lehce před pátou, takže si ještě dáme procházku přes centrum k areálu opatství. Jeho prohlídku ale dáme jen zvenčí, jediný Honza pronikne dovnitř, ale za chvilku je nekompromisně vykázán starší Skotkou neb pátá a končí se :-). Ale zase nemusíme platit :-). Cisterciácké opatství je zajímavé (pro nás laiky) hlavně převládající načervenalou barvou stavebního kamene.

Je půl šesté, když osedláme stroje a vydáme se podél zálivu dále na jih. Úkol už je pouze jediný, nalézt si něco na noc. Je jasno, klidno, žádné meteohrůzy nejsou na pořadu dne, takže jdeme (pokud to půjde) opět pod tkaninu.

Sandyhills BayNepospícháme, spíše se snažíme neminout něco, co by nás posléze mohlo mrzet. Na první pokus se chytáme v lokalitě Sandyhills, kde se po levé straně vylíhne rodinný kempík. Sice chvilku trvá než najdu a z hloubi bungalovu vylákám pana majitele, ale pak už jde vše raz-dva. Vydá nám chipy na průjezd e-bránou, tu překonáme beze ztráty kytičky a pak už jen najít to správné úplně vůbec nejvíc nejlepší místečko celého kempu. To se nám podaří najít na kraji malého hájku. Hned vedle je „ostrůvek“ voda/elektrika, a neobydlená chatka nám poskytne  zpevněnou podlážku, kterou využijeme při večerní i ranní aktivitě. Navíc se nám podaří uzmout klasickou kempovní sestavu stůl-lavice, takže spokojenost motopoutníka staršího vydání dosáhne vrcholu.

Sandyhills BayVečer nemá chybu. Slunce klesá naprostým azzurem k západnímu obzoru, ani lístek se nehne, skoro prázdný kemp neruší pohodu. Sedím rozvalen u stolu, relaxuji po dni, sumíruju si v hlavě zažité dnešní, kalkuluju kamže zejtra, a pak jen tak počumuju a je mi fajn.... tohle jsou okamžiky na cestách, pro které se vyplatí potit se či moknout, stresovat se v hektickém provozu, řešit tisíc a jednu věc, kterou „normální“ člověk ani nepozná, a snášet všechny ty strázně, které cestování na motorce přináší.... Motocestování zesiluje zážitky, ať ty + nebo – (© Ranža).

S hebkým mírem v duši se prosmýknu hygoblokem a šup do nirvány!

 

Náhledy fotografií ze složky Den desátý

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář