Motokochání

Úterý, 20. června 2014

Allerston – Hawes, 143 km, 10:20 – 18:20

Přeci jen včerejší trochu rozhozený časový program způsobil trochu chaosu v biorytmech postarších pánů, takže z pelechů se hrabeme až k osmé. Ranní táborová klasika, na této cestě první. Nicméně, ještě dojídám „zbytky“ z domova vezených zásob, dnes už bude nutno někde zabrzdit u marketu a doplnit špajz.

Pak už jen ono nudné a ducha neobohacující balení, naštěstí, nový stan se v jednom balí daleko lépe než jeho předchůdce. Ale i tak, sbaleno je až po desáté, a hned poté se hejbneme z místa.

Dopolednem se přiměřeným tempem suneme podél jižní hrany národního parku, stále po hlavní „A170“, provoz je minimální a tak se jede fajn. Akurát se trochu zatáhne, no zatím nic shora nepadá. Cca po hodině jízdy opustíme hlavní v městečku Helmsley a zahneme vpravo. Nedaleko je totiž náš dnešní první POI, zřícenina opatství Rievaulx. Další perla v koruně organizace English Heritage, permice halt musíme zmarnit, když už je to při cestě:-).

Malé, celkem prázdné parkovišťátko. Odstavíme mašiny tak zrovna včas, neboť nás dostihuje nezvaný meteorologický jev zvaný zde na ostrovech „drizzle“.

U nás bychom tomu nejspíše řekli „padající mlha“ či mžení. Prostě voda shora, ale ve značně malém množství. Nevyplatí se to ale na motorce podcenit – je to svinstvo značně nasákavé. Za chůze až tak nevadí, no a my teď budeme spíše používat nohy než kola.

Takže, vše zbytné do motorek (bundičky si necháme, budou potřeba, kdeže včerejší sunshine je) a jdeme. Využijeme permice, a areál opatství je nám k dispozici.

Cisterciáci pojali své zdejší sídlo mnohem rozsáhleji než jejich konkurenti v Kristu ve Whitby. V době největší slávy zde stálo přes sedmdesát budov, působilo zde sto čtyřicet mnichů plus další skupina noviců, čímž se stalo jedním z největších v Anglii. Založeno bylo roku 1132 jako misijní pro sever Anglie. Úmyslně bylo lokalizováno do odlehlého a uzavřeného údolí řeky Rye, jejíž tok byl v blízkosti opatství mnichy záměrně odkloněn.

Jako pro další podobná zařízení, zánik přišel s panováním krále Jindřicha Osmého. Jeho definitivní a nezvratný rozchod s katolickou církví byl zapříčiněn nechutí papeže rozvést jej s už nemilovanou a nechtěnou manželkou. Jindřich jako (své)rázný panovník a ještě zemitější manžel založil neprodleně „svoji“ anglikánskou církev, postavil se jí do čela a rázem rozvod prošel:-). Neobvyklé řešení manželské krize :-) dnes prakticky nerealizovatelné.

Na Jindřichovu krizi středního věku dojely „tak nějak mimochodem“ katolické mnišské řády. Byly zrušeny a jejich majetky připadly, no hádejte komu asi tak... koruně, přeci:-). Koneckonců, historie zná několik takovýchto majetkových transferů, panovníci a šlechta si tak zhusta řešila své finanční problémy. No a aby se náhodou poměry nemohly obrátit, tak byly povětšině chrámy a další budovy zrušených řádů přeměněny v ruiny a vytěženo z nich vše použitelné. Zůstalo to, co dneska navštěvujeme a obdivujeme.

Cisterciáci byli známí tím, že se svým stavbám pečlivě věnovali už v projekční fázi, a dovedli umně využívat místní podmínky. Zde si například může návštěvník prohlédnout důmyslný systém přívodu čisté vody kamennými kanály do každé budovy a odvodu té splaškové dalšími do nedaleké řeky. Systém víceméně podobný dnešku (teda bez soudobých čističek:-)) však nebyl jejich výmyslem, nýbrž tyto věci zřejmě odkoukali od Římanů. Od nich také převzali systém podpodlahového vytápění teplým vzduchem, který je zde v hlavních budovách také viditelný.

Tohle všechno a spoustu dalších věcí jsme nasosali během skoro dvouhodinové prohlídky. Opatství je totiž značně rozlehlé, a jen projít a prohlédnout si je záležitost nekrátká. Navíc, je zde několik školních zájezdů, inu doba školních výletu je zdá se v Anglii shodná s naší. I když se malí Angláni chovají kupodivu přijatelně a většinou jeví zájem o věc, tak přeci jenom je jich hodně a musíme se tomu přizpůsobit. Zajímavé, že prakticky všichni jsou oblečeni ve školních uniformách. Zvyk, který bych u nás z fleku zavedl taky.

Necelé dvě hodinky prohlídky jsou za námi, stejně jako polední čas. No a tak se o svá práva hlásí i naše tělesno. Ušetřili jsme na vlezném, tož se rozšoupneme ve zdejší osvěžovně. „Soup of the day“ (neboli polévka dle denní nabídky) je samo favoritka, takže mně přistane na tácu společně s „potem“ čaje. Zcela přiměřený a odpovídající oběd motopoutníkův.... Zdlábneme to venku v příjemném atriu, naštěstí už přestalo drizzlit a chvilinku mezi šediváky vykoukne lehce mdlé slunko.

Směřujeme dále na Thirsk, kde se na chvilku zastavíme u místního Lídlu (už tahle chobotnice dosáhla i sem) a načerpáme zásoby, hlavně tedy místní karikaturu chleba. Ten je jednou z mála věcí, která se mi tady nelíbí. Ale, náš středoevropský chleba tady prostě neznaj (jako v Somálsku řízek:-).

Dál míříme západním směrem, v poklidu si to šineme vedlejšíma silničkama, já jako vždy vepředu. Jak tak občas mrknu do zpětných zrcátek, jen tak pro kontrolu, tak najednou vidím že nic nevidím. Tedy, ty dvě světla za sebou nevidím.... Ok, asi nějaká nutná pauzička, u starších pánů je hned něco. Zvolním, aby mne dojeli, jedu tak asi pět kilometrů, a stále nic. Ok, při první příležitosti zastavím, asi se někomu zasekl zip u poklopce nebo tak nějak. Počkám, žádnej spěch.

Nojo, ale deset minut pryč, čtvrthodina. To už znejistím, a pak mi to nedá, otáčím stroj a jedu zpět ve vlastních stopách. A posléze nacházím stát kolegy na kraji silnice obhlížející Honzovo Varana.

No, podle Honzy při zcela normální jízdě najednou rána z motoru, a smrad z oleje. Z krytu hlavy předního válce se záhadným způsobem vyfouklo těsnění a samo, následovala olejová mlha. Prej se něco podobného v daleko menším rozsahu stalo i včera před dojezdem, dnes je ale separace těsnění daleko masívnější. Takže je třeba se vrátit kousek do malé samoty, kde je možno v klidu na place odstavit motorky a podívat se Varanovi do útrob.

Honza se vrhne do demontáže, já mu přicmrduju, víc lidí se do přední kapoty Varana nedostane... prohlížíme vše, ale všechno je normální, nikde žádná známka něčeho vadného, neobvyklého. Mudrujeme, co tak asi zčista jasna je schopno způsobit přetlak v prostoru ventilového rozvodu, ale ať si sebevíce namáháme závitníky, na nic smysluplného nepřicházíme. Visící sací ventil, no to by nebyla jedna rána, a samo by to šlo nejdřív do karburace. Takže tohle asi ne, ale sakra, co asi tak jiného?? Nakonec se Honza rozhoduje uvolnit výdech z hlav, který jde do airboxu, namontovat kryt tak jak má bejt a sledovat situaci. Asi nic jinýho nezbude, no napadají mne různé myšlénky barvy převážně černé. Nicméně je jasno že teď a tady zmůžeme tak asi karas.....

Takže montáž všeho, očista a po necelých dvou hodinkách razíme dál. Jsou tři odpoledne, takže tomu budeme muset přizpůsobit náš fahrplan.

Najdu že v ose našeho pohybu má být nějaký keltská druidská svatyně či tak něco.

Tož, naklepu to do krabičky a jedém. Poněkud častěji koukám do zpětných, ale zatím vše v normálu.

V městečku Masham opustíme hlavnější silnice a krabka nás vede po místních šoustkách, kamsi do hloubi divoké a nepříliš obdělávané vrchoviny. Dokonce zde silničáři nestavěli mosty, ale pro místňáky jenom upravili brody. Jasně, farmáři a pastevci, ti mají své traktory a landrovery, ti bystřiny přebrodí ani neví jak. Ale my musíme opatrně. Jednak se nechci zacákat, a pak, mám stále na mysli své brodění někde v Železných horách, kde jsem málem šel na budku - podloží brodu sakra klouzalo naplaveným bahýnkem. Takže ofafrně, ale vše v pořádku, i ti za mnou. No, Honda se svým cendurem se bát až tak nemusel.

Lesní single track míří stále někam vzhůru, je na něm dost bordelu a tak spíš čumím vpřed. Nevím jak, ale těsně u cíle se mrknu opět do zpětných, a ejhle, nikde nikdo.

No nic, dojedu až tam, kam mne pustí značka, onen kamenný kruh je ještě pár stovek metrů dál. Stojím tady chvilku, ale jako předešle, nikdo nejede :-(. Tentokráte se rozhodnu pro foun, ale ouha, jaksi tady není signál.... ovce ho zřejmě nepotřebujou.

Opět čtvrthodinu čekám, no a pak mi nezbude než se vrátit. Stavím u brodu, ale ani tady signál není, chytnu ho až na samém okraji Mashamu, u (zřejmě) bývalého zámečku a dnes luxusního hotelu Swinton Park. Ale ouha, kolegové jsou nedostupní. Takže počkám, no nic jinýho mně ani nezbývá. Až se vyhrabou z radiového stínu, tak jim zapípá můj nepřijatý hovor a bude.

Jak jsem předpokládal, tak se po čtvrthodině stane. Pak už je jednoduché kolegy nanavigovat a za chvilku jsme kompletní. Chybka se stala někde za brodem, kde se zdrželi a zahnuli na neznačených křižovatkách jinam než já.

No, vracet se nebudeme, času není až tak nazbyt a je třeba ještě něco dneska uject. Chci dojet do národního parku Yorkshire Dales a tam se někde usídlit. Naštěstí, začíná nám trochu přát počasí, drizzle zůstal někde za východním obzorem a nad našimi hlavami se začíná sice nesměle, ale alespoň trochu projasňovat.

Takže se do toho dáme. Masham a po „A6108“ na severozápad. Dojedeme do Leyburnu, zde uhneme vlevo a po „A684“ zamíříme přímo do středu národního parku. Krajina začne být opuštěnější, občas nějaká ta osada, farma, jinak pastviny a vovce. Co je ale zajímavé, a neobvyklé, kolem silnice samá trojbarevná trikolóra, a samé kolo v různých designových výkřicích. Hmm, co se děje? No, zjistíme to posléze....

Koukám sem tam, ale zatím se nám žádný kempík nenabízí. Chceme pod stan, neboť jak vidno, počasí jest příznivo. Až patnáct kilásků před městečkem Hawes si všimnu malé směrovky vlevo do svahu, tak šup tam. Ves West Burton pečlivě prokroužíme, ale avízovaný kemp nikde. Přitom by tady bylo fajn, obec má krásnou upravenou náves, pár pubů... no nic, jedem zpátky na hlavní.

Další „sign“ nás navede na odbočku vlevo na okraji Hawesu, a tentokrát jsme úspěšní. Kemp a penzion Bainbridge je skoro prázdný, navíc hezky rozložený na jižním svahu nad městečkem. I cena je příznivá, takže vniknu do recepce a ubytování je dílem okamžiku. Postavit si stany prej můžeme, kam chceme. A že je kam:-) V celém kempu je sotva deset stanů.... inu mimosezóna, to je lábuš.

Takže si najdeme hezké místečko u kamenné zídky, oddělující místní komunikaci a kemp. Trávník je všude perfektní, skoro se ani nevyplatí rozbalovat karimatku. Na tomhle se dá v pohodě spát jen ve spacáku, vlastní zkušenost :-).

Dáme plecháče, pak něco do volátka, ale je ještě brzičko do pelechu. Tak se vydáme na průzkum Hawesu. Do městečka se dostaneme svrchu, po místní silničce až k bystřině, stékající ze svahů, no a za ní pěkně dolů, kde tušíme centrum. No, centrum, jedna hlavní ulice, přesněji. Ale je tu vše, co ostrovní obec dělá tou pravou obcí. Několik pubů, fishchipárna/takeaway, servis, pošta, malej market, místní council, toť vše. Ale místním to stačí, stejně tak i nám. Vybereme se jeden pub, hospodu „U starého prkna“ (Old Board Inn) . Ta je vybavena i venkovním sezením, tedy tím, co nás teď nejvíc zajímá. Po celodenní štrapáci místní pivko zachutná, a věru nezůstane při jednom. Posléze se ale přesuneme dovnitř, neb venku začínají mít navrch místní muchničky.

Jakmile máme dost (venku je ještě plné světlo) tak polehoučku vyrazíme na zpáteční cestu. Nespěcháme, v klidu vychutnáváme detaily a zákoutí anglického venkova, tak odlišného od toho našeho, středoevropského. Při cestě se nám podaří i objasnit ty kola. Přesně za týden se totiž tady kolem pojede úvodní časovka Tour de France. Mno, žabožroutská kolařská zábava uprostřed konzervativní Anglie, no toto... ts ts ts, svět se v prdel obrací :-(. Nakonec to vezmeme nahoru už ztichlým a prázdným dobytčím trhem na silničku k našemu kempu, a hezky dom.

Při nástupu na hygienu mne ještě osloví paní kempová, prej jestli nemáme zájem si zapůjčit plastová zahradní křesýlka. Wow, třešnička na dortíku, hnedle požádám o dvě (Jirka má svoje skládací vždy s sebou:-)) a dosápu je do našeho ležení. Takže to poslední dnešní „šláftruňkové“ pivko si vychutnáme pěkně v sedě, jako lidi.....