Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tři veteráni - den čtrnáctý

27. 7. 2015

Pátek, 4. července 2014

Ijmuiden – Bad Munder, 389 km, 10:59 – 18:05

 

Ráno mne vzbudí jemné a vtírající se bručení dýzlů a lehké vibrace všeho – inu pár desítek tisíc tun oceli v pohybu. Není kam spěchat, přirazit k domovskému kontinentu máme podle rozvrhu až kolem desáté. Takže kroužek přes hygienický koutek, a hybaj na snídani. Kolegové ještě hnípou.

t_757.jpgVěren tradici si dopřeji řádnou, neošizenou snídani, a sice holandský sýrový talíř. Druhů několik, množství řádné, k tomu žejdlík silného čaje. Věnuji rannímu obřadu skoro hodinku, ještě kávičku na konec a pomalu bude čas se balit a připravit na debarkment.

t_760.jpgKapitán je přesný, v očekávanou dobu se objeví linka placatého nizozemského pobřeží s přístavem, avizovaným všudypřítomnými větrníky, umístěnými na mělkém šelfu.

Odsunu se do kajuty, zabalit si a přichystat se na výzvu lodního rozhlasu k nástupu na svůj deck ke svému pohybovadlu.

t_761.jpgDrcnutí o molo a je to tady, nástup do přeci jen dusného podpalubí. Rychle gurty pryč, nabalit, usednout na mašinu a čekat… no asi půlhoďku než přijde řada na naši palubu a můžeme se hnout. Naštěstí stojím na přídi, takže jsem venku na molu coby dup.

t_765.jpgPopojedu asi půlkilometr, než se objeví trocha volného prostranství s rozhledem, to aby mne kolegové viděli, až jim povolí vylodění. Chvilku čekám, a jsme komplet :-).

Je jedenáct, když se naše stroje dají do pohybu. Bohužel, nic moc rychlého, v přístavu i za ním panuje jakási permanentní zácpa, posouváme se ve vedru. Předjíždět moc nechci, bojím se roztrhání. Honzu za mnou to prudí, a dohadujeme se, zdali by nebylo lepší někam zahnout na vedlejší a zkusit to jinak. Naštěstí, než si to vyříkáme, doplouháme se ke světelné křižovatce, která je oním úzkým hrdlem na konci přístavu. Za ní najedeme na dálnici A 22 a už je líp, jede se, jak se má.

t_766.jpgPak nás uchopí do svých tenat nizozemská A1 a žene nás žhavým polednem námi požadovaným směrem východním. Není moc o čem psát, vždy po hodině a něco zastávka, každá druhá na dotankování, něco polknout, osvěžit se, ulevit si, jedeme dál. Stinná stránka putování na/z Ostrovů. Ale bez bolesti není radosti…. tady tedy spíše bez potu není radosti.

Na hranicích s rajchem A1 změní svůj label na A30, ale jinak vše při starým. Nuda nuda, šeď šeď, A30… držíme se jí jako lejno košile až k řece Veseře, kde ji vyměníme za A2. A pořád na východ.

Lehce před šestou jsme před Hannoverem a shodneme se, že dnes už máme splníno (bývalé hranice NDR jsou nedaleko a tedy domů to zejtra máme kousek), máme toho plný pastelky a je na čase vyhledat střechu nad hlavou.

Na dálnici ji nenajdeme, takže se shodneme, že odbočíme vpravo na B442, a to by v tom byl čert, abychom se někde nechytli.

Jak řekli, tak udělali. B442 je typická německá státovka, tu obec obkrouží, tu jí projede, asi jak zrovna byly prachy a byl osvícený pan starosta. Delší dobu to na nic nevypadá, až u městečka Nettelrede jak poutače, tak i Honzova krabička hlásají, že by tu mohlo něco být. Ano, na jeden ubytovací hostinec narážíme, ale ten už to má za sebou. Uzavřeno, vyklizeno, nikde nikdo. Sice bychom byli schopni si ustlat i ve čtyřech holých zdech, to by nám ale musel někdo odemknout…. Takže zpět na státovku a další příležitost.

Po necelém kilometru se naskýtá, městečko Bad Münder am Deister. No, jestli se něco jmenuje „Bad“, tak tam by sakra ubytko mělo se vyskytovati.

Něčí krabička (ta moje to není:-)) nás protáhne vilovou čtvrtí až na parkoviště před jakýsi hotel. No, asi bude dražší, naštěstí se zjeví kousek nad ním rodinný penzionek Romantica.

Jako kvartýrmajstr zazvoním, po chvilce přijde chlapík (podle webu Herr Adamek, tak nevím, bejvalej Čech nebo Polák?) a po chvilce je jasno. Cimérky jsou, jsme vítáni. Prohlídnu to, jsou sice suterénní, ale to je dnes spíše výhoda bo je tam chladno. Cena přívětivá, takže beru. Najedeme s motorkama ku vchodu a jmeme se ubytování a následně hnedle očisty po parném a potlavém dni.

Pan majitel, ještě než zmizel ve svých prostorách, mi poradil, že na pivko je dobré popojít kus dolů pod hotel a tam je v parku nějaká osvěžovna, prý budeme spokojeni. Takže polkneme něco studené stravy a vyrážíme, žízeň je mocná a svírá naše útroby. Je docela dusno, jako by měl přijít nějaký plavajz.

Podniček nalézáme ihned, no v ztichlém podvečeru zapadlého hnízda to není zase až takový navigační oříšek. Dneska se hraje ve fotbalovém majstšaftu utkání Germánie versus někdo (nevím, jsem fotbalový barbar, jakož i kolegáčci) a podnik je plný Germánů a Germánic středního věku v drésech, rohatejch čepicích a podobnejch návlecích. V telce začíná přenos, hmm, tady asi bude dusno nejen od počasu.

My jsme zde za něco jako cizorodý prvek, necháme si natočit rundu od pana hospody a raději migrujeme ven ke stolkům, abychom neznevažovali všenárodní vzrušení a vzepjatost při sledování bojů „těch našich hochů“:-). Já tyhle davovky nemusím, souputníci taky ne….

No, ta první v nás zmizí, stejně jako druhá a třetí v rychlém taktu za sebou. To už pan hospoda zavětří „škodnou v revíru“, zbystří, no a po čtvrté rundě nám najednou přistane na stolku pátá, neobjednaná. Na tázavý pohled odpověď, že prý pozornost podniku :-). Hmm, na takový šturmany asi tady nejsou zvyklí.

Takže se činíme, inu vedro nepolevuje i když už se setmělo. Kolik jsme jich měli, věru nevím, ale žízní jsme nezahynuli. S koncem matche v TV se i my zvedáme a mizíme v útrobách „Romanticy“. Dobrou….

 

Náhledy fotografií ze složky Den čtrnáctý

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář