Motokochání

Čtvrtek, 21. června, 2012

Trasa: Cambrai, Guise, Vervins, Landouzy la Ville, Martigny, Aubenton, Rumigny, Mezières, Liart, Signy l’Abbaye, Launois sur Vence, Montigny sur Vence, Bouvellemont, Le Chesne, Stonne, Beaumont er Argonne, Stenay, Jametz, Longuyon, A2 Fermont, Haucourt, Thionville, Malling

Ujeto:  314 km

Ráno v Cambrai tedy nic moc. Zataženo, sice poměrně teplo, ale uvidíme. Předpověď podle kempovního žádné azzuro neslibuje, spíše opak.

A taky jo. Snídaně proběhne za sucha, ale jakmile se nachýlí doba ku bourání příbytků, začne sice drobně, ale vytrvale pršet. Zataženo, dekus od obzoru k obzoru, lístek se nehne, tohle vypadá na delší deštivec. Naštěstí je nedaleko dětský koutek a v něm pár přístřešků, kam se napáskujeme i s našimi narychlo podťatými bydlíky. Složit je, zabalit, naházet bágly na mašiny a sebe nasoukat do igelitu, to vše lze díky stříškám nad hlavou zrealizovat bez zbytečného moknutí. No a pak stačí, aby kolegové trochu drcli do Káčka, to bez problémů snadno chytne, tedy vzhůru na silnice!

Dopoledním a tudíž příjemně chladným Cambrai se protáhneme už bez zádrhelů, a protože jsme si určili zásadu, že budeme ignorovat hlavní tahy a využívat co nejvíc silnice druhé třídy (tady označené písmenem D – Departemet, tedy po našom „krajové“), které jsou sice pomalejší, ale daleko méně frekventované, nicméně malebnější, tak vyrážíme vstříc francouzskému venkovu.

Samo, tady je to spíše plošší krajina, přirovnal bych to k Polabí, Mladoboleslavsku nebo Novobydžovsku, ale i tak je po cestě na co koukat. Užívám si pozice „Karlíka na ocase“, nestarám se o to, kudy a kam, počumuju po okolí a jen si hlídám Honzu na dohled před sebou. Jojo, pohoda po necelých dvou týdnech vůdcování Walesem. Ani není moc teplo, takže se ve šprckách nepaříme. Obloha spíše mží, než by produkovala klasický déšť, takže si jen víceméně hlídáme jen abychom nesklouzli po nějakém tom zemědělském blátíčku.

Po hodině jízdy je čas natankovat, takže když projíždíme Guise, přistaneme u pumpy na výjezdu a doplníme po špunty. Protože přestalo mžít (i když silnice jsou stále vlhké) a obloha na západě jeví pozvolnou snahu k vyjasňování, s úlevou stahujeme dešťáky a doufáme, že když tak nějakou lehkou spršku projedeme „bez ochrany“. Ještě se osvěžíme a je čas razit dále.

Míříme pořád na jihovýchod až východ, důsledně se vyhýbáme hlavním a dálnicím. I přesto dodržujeme slušný průměr tak padesát – šedesát. Nikam nechvátáme, naopak, po hodince si opět naordinujeme další zastávku před Martigny (ne, opravdu to není „to Martigny“ ve Švajcu) na protažení/odlehčení/napití.

Před jednou hodinou vystoupáme mírným svahem a zastavujeme na liduprázdném náměstí městečka Stonne. Proč zrovna zde, je na první pohled jasné :-). Kostel s dělem před ním před námi, zeď s pamětní deskou a francouzský tank nalevo. Faudyho dnešní první POI. Tak odstavíme stroje a jdeme si to tady prolézt.

Z desky se, ač žabožroutinu nezvládáme, dozvíme hlavně díky grafice o skoro měsíc trvající bitvě o pásmo zdejších vrchů, obsazených oddíly, chránícími jižní křídlo německého útočného hrotu. Pakliže by se francouzským tankům a pěchotě podařilo Němce vyhnat, mohli by úspěšně ohrožovat přísunové německé komunikace a možná i odříznout čelní jednotky od druhého sledu. Ač Francouzi bojovali statečně a nasadili své nejlepší tanky Char B1, díky nekoordinovaným útokům a německé taktické převaze se jim nepodařilo Němce vyhnat z jejich postavení. Útok na západ až ke kanálu La Manche mohl nerušeně probíhat dál a výsledek je dostatečně znám. Dunkirk, epochální evakuace britské a části francouzské armády do Anglie, a následně nevyhnutelná porážka Francie.

Nakonec ještě navštívíme kostel, samozřejmě taky věnovaný mužům, kteří zde našli svoji smrt, chvilku tiše postojíme, no a je čas razit dále. A ejhle, dokonce na zkusmý stisk knoflíku Káčko samo zavrčí:-). Žeby se jízdou trochu baterka zmátořila? Uvidím....

Po hodině a půl poklidné a pohodové jízdy francouzským zemědělským venkovem, kde nám dělají společnost pikapy a agrární samohyby místních sedláků, se dostaneme k městečku Longuyon nedaleko belgických hranic. Tam si Faudy neopustí trocha té endurařiny, neb místo toho, abychom zůstali na kvalitní N43, tak nás protáhne dvěma zkratkama nezpevněnou a značně hrbatou cestou transylvánsko-ukrajinského charakteru. Copak Honza, jemu i jeho Varanu jest to šumákem, já na Káčku ale až takovou pohodu nemám. Ne že by to projet i na cestovním parníku nešlo, nicméně, radost bych v tom tedy neočekával :-(. Takže jsem docela rád, že po pár kiláscích prašné kalvárie stavíme na parkovišti u dalšího dnešního POI.

Tím je jedna z pevností známé Maginotovy linie, A2 Fermont a my se chystáme obléci se do lehkého, zanechat co lze na osamělém parkovišti, a těch pár set metrů do lesa ujít šourem, neb závora je dole a lívanec s výhružným nápisem chápu, i když francky neumím:-(. Ale máme štěstí – do areálu míří evidentně jeden z pořadatelů, a mává na nás, jestli jdeme na prohlídku. Líná huba, holé neštěstí – popoběhnu k němu a snažím se mu (hlavně tedy mimikou:-)) sdělit, zdali by nás tam nepustil i s našimi strojky. A prej jo, kejve, že máme ject! Tak poklusem zpět, rychle hadry na sebe, Káčko naštěstí opět zavrčí na knoflík a už jedeme. Popravdě, přeci jen je to pohoda, dojet až před vchodový objekt hezky na motorek:-).

Už v klidu se odstrojíme, počkáme, než dorazí opěšalí autovýletníci z parkoviště, a pomalu se chystáme na prohlídku dělostřelecké tvrze. Na rozdíl od našich pevností se zde provádí jen jednou týdně, a navíc jen jednou denně. A ještě jeden rozdíl je – zdejší pevnosti jsou pořád ve vlastnictví armády. Popravdě, netuším, který druh vlastnictví je pro takováto opevnění lepší. Sice asi francouzská armáda může zajistit větší objem financí a prostředků než prostí soukromníci, ti však zase finance nahrazují zápalem. Alespoň na těch našich „bunkrácích“ je to patrné. Každé asi má svá pozitiva a negativa, ale na tohle by měl fundovaně pohovořit někdo „na úrovni“, nikoliv jen pouhý občasný, lehce poučený, návštěvník jako jsme my.

No nic, pomalu je čas se ponořit do hlubin. Shromáždilo se tu tak na třicítku lidí, velkou většinou starší generace. První na řadě je vstupní objekt, kde se munice a veškeré zásoby překládaly na úzkokolejnou železnici, která vedla do všech hlavních objektů. Zde průvodce seznámí dav s historií pevnosti a nastíní, co bude k vidění. Ne že bychom rozuměli, ale podle těch pár „mezinárodních“ výrazů usuzujeme :-).

Nákladním výtahem (to je rozdíl od našich pevností – jelikož ty byly budovány v hornatém terénu, tak k dosažení bezpečného podzemí stačila svážnice) sjedeme do podzemí, kde se nachází prostor ubikací (19 důstojníků plus 553 vojínů a poddůstojníků), technických místností, kuchyně a jídelny, a muniční sklady. Ty zatím mineme a postoupíme na koncovou stanici dráhy, kde již na nás čeká souprava. Nasedneme, jsme důrazně varováni, bychom se v úzkém profilu nevykláněli a nestrkali ruce z obrysu vagónu, a už jedeme.

Za pár minut jsme v cíli, pod dělostřeleckým objektem. Tady nejprve navštívíme střeleckou místnost, kde jsou umístěny tři houfnice 75 mm (u nás to byly vždy 100 mm). Zajímavě je řešena doprava munice a těžkých náhradních dílů, neboť je zde instalována závěsná jednokolejnicová dráha (monorail), po které jsou ručně posouvány závěsné koše nebo plošiny. V našich pevnostech tohle bylo řešeno nosiči nebo úzkokolejnou dráhou s ručně tlačenými vozíky.

Po prohlídce vnitřku vylezeme na povrch, kde nejprve obejdeme střílny „pětasedmdesátek“, a pak se vyškrábeme na strop objektu. Zde je magnetem doposud funkční vysouvací věž s dvojicí houfnic 75 mm, o kus dál je druhá a dvojčetem 81 mm. Věže jsou vysouvány elektromotory o cca čtyřicet centimetrů tak, aby se odkryly ústí hlavní, obě věže mají kruhový odměr. Jednu nám předvedou v chodu, samo beze střelby :-).

Poslední částí prohlídky jsou po návratu vláčkem kompletně a neporušeně zařízené prostory nedaleko vchodového objektu (taky rozdíl od našich pevností, kde je vnitřního zařízení přeci jen méně – je zajímavé, že Němci tady všechno ponechali na místě), no a popravdě, muselo to tady být při delším pobytu přeci jen stresující. Mně nejvíce zajímá technické zázemí, pro milovníka „klasické strojařiny“ pravý ráj. Normální návštěvníky samo osloví spíše kuchyně, pekárna, sanitární prostory či ubikace, nebo třeba zdejší „Arma“ (vojenská prodejna).

Pak už nás opět výtah vyveze na povrch. Zde se rozprchneme a individuálně si prohlédneme nadzemní část expozice, kde mne nejvíce zaujme vnitřní konstrukce dělových otočných a výsuvných věží. Kupodivu je část expozice vyhrazena vnitřnímu vybavení československých pevností, usuzuju, že zřejmě to, co skončilo za války v opevnění tzv. Atlantického valu.

Lehce po páté končíme prohlídku, ještě by se zde dalo něco času strávit, ale čas nezastavíme a je třeba ještě kus ujet, než se ubytujeme . Takže do hadrů a jedem.

Bohužel, Káčko nenastartuju a tak musí pomoci kolegové. Jasně že stačí lehké drcnutí a motor spolehlivě naskočí. Baterka už je asi definitivně kaput, takže zbytek dovolené bude ve znamení minimálního vypínání motoru a parkování pokud možno na kopci.

Zbytek dne je už jen o prostém uhánění na východ. Osídlení se zahušťuje, takže není až tak počumovat po přírodě, navíc, zezadu se na nás tlačí temná modrošedá, nic dobrého nevěstící, stěna bouřkové fronty. Jo, jedou s vodou, a je jen otázka, kdy to spadne.

Aby to trochu odsejpalo, tak Faudy použije N52 a A30, pak sjedeme na Thionville, a uhneme na severovýchod podél řeky Mosely. Prý tak po deseti kilometrech má být na břehu řeky kemp, a to je náš cíl.

Lokalitu najdeme celkem v pohodě, u recepce už začíná zatím lehce krápat a Faudy se snaží z majitele vydyndat nějakou chatku či bungalow, nikomu z nás se nechce dnešní večer „pod plátno“ :-). Nakonec z kempovního vypadne, že normální bydlení pod střechou nemá, ale má pro nás prý zajímavou nabídku, máme jet za ním.

Skočí do auta a jedeme přes celý kemp ke zdejšímu restauračnímu bloku, což je pár přízemních baráků, u nás bychom je nazvali likusáky. V sezóně je zde prý bistro v provozu, nyní ale je kompletně vyklizeno, pusto a prázdno, no a jestli nemáme nic proti tomu, můžeme se v sále rozložit kam chceme, jasně že na podlahu....

No, při pohledu ven se ujistíme, že volbu nemáme, navíc, všichni se shodneme v tom, že je jednodušší ráno balit jen karimámu a spacák než celý stan. Takže si plácneme, kempovní nám dá klíče a zaplatíme prý zítra.

Jakmile majitel zmizí, nastane venku boží dopuštění. Nahoře otevřeli stavidla a tomu svižně zafuněli. Rychle zatlačíme mašiny pod střechu a pak už jen v pohodě sledujeme řádění živlů :-).  Mezitím si každý vybereme to své místečko a připravíme pelechy. Jídlo sice nějaké máme, ale je ještě brzo (po sedmé) a večer lze strávit i hodováním, byť improvizovaným. Jeden plastový stůl zde je, židle ale už ne....

Kousek před cílem jsme minuli místní Carrefour, takže stačí jen sednout na mašinu a sjet nakoupit. Teď ale jen kdo? Já asi ne, sám sebe na rovině nenastartuju. Honza nedovede francky ani vrknout, takže chtě nechtě, musí Faudy. Naštěstí, fronta odchází rychle a tak alespoň nezmokne. :-)

Když odrazí, tak se od západu začíná pozvolna vyčasovat, což značí, že mohu vyrazit do nedalekých sprch. Ty jsou značně předimenzovány, neboť vedlejší koupaliště zřejmě v létě vygeneruje dosti uživatelů. Dneska těch pár lidí v mobilhomech to nevytrhne, takže si v klidu vyberu kabinku a poskytnu si patřičnou hygienu.

Zanedlouho po návratu dorazí i Faudy s francouzskými mňamkami. Uzeninky, sýry, zeleninka, jogurtíky, k tomu francouzské stolní vínko, no prostě, užíváme si. Frantíci a jídlo, to jde dohromady dobře, třeba i ten nejobyčejnější sýr ze supermaršé chutná daleko líp, než ty naše. Přitom, cena je víceméně shodná, no toto....

Pozvolna se stmívá, vzduch vyčištěný bouřkou voní a osvěžuje, pozvolna pojídáme dovezené pochutinky, spát budeme v suchu, no, popravdě, docela nirvána motocestovatelova. Takovéto improvizované večery miluju, také ty patří k toulání se na jednostopých ořích, a jsou jejich kořením. Večer se pomalu vytrácí do noci, ticho a klid, jen naše okna září do tmy a my vedeme ty správné klasické tlachy o ničem a o všem, co bylo a co bude, usrkáváme lehké voňavé vínko, a je, alespoň mně, staříkovi, blaze.

No a když je vše snědeno a vypito, ještě si uvařím anglický čaj na dobrou noc a pak to zalomíme, každý do svého rohu pustoprázdného sálu.