Jdi na obsah Jdi na menu
 


Napotřetí (Wales 2012) - den pátý

4. 11. 2012

Středa, 13. června, 2012

Trasa: Abergwynant – Mawwdach Estuary – Harlech - Porthmadog - Pass of Aberglaslyn - Beddgelert - Rhyd Ddu - Pen-Y-Groes - Dinas Dinlle - Caernarfon - Llanberis - Llyn Gwynant - Garreg - Trawsfynydd - Dolgellau - Abergwynant

t_p20120613_002.jpgProbouzíme se do jasného rána. Teda popravdě, kolegové dříve, já „trochu“ později:-). Faudy vyběhne na svůj každodenní ranní jogging, Honza se vydá na fotoprocházku po blízkém okolí. Když se konečně vyhrabu, věnuju se sprše a hlavně přípravě snídaně, posléze se připojí kolegové a dáme bohatýrskou.

t_p20120613_005.jpgFenoménem severního Walesu jsou úzkorozchodné železnice, Great Little Trains tomu tady říkají. Na jejich počátku byly vždy průmyslové dráhy, které buďto svážely v horách těženou břidlici do přístavů nebo (později) stanic normální železnice, nebo sloužily rudnému těžařství. Wales je totiž, ač to není příliš známo, kolébkou dnešní industriální společnosti. Množství rudných dolů na severu, uhelných na jihu, dostatek lesů i vodních toků daly vzniknout prvnímu průmyslu v druhé polovině osmnáctého století. Zde začaly pracovat první parní stroje, vyrůstaly první kolejové dráhy. Že se posléze britský průmysl přesunul do jiných částí ostrovní říše, to je už jiná story. Díky tomu se ale ve Walesu vzácně dochovaly památky na první rozmach industriální činnosti na pozadí takřka neporušené a v severní části i dosti divoké a nezkrocené přírody.

Tohle všechno nás tedy zde na severu Walesu čeká. Vyrážíme pěkně nalehko, v kufrech uloženo pouze fotografické nádobíčko, pitivo a nezbytné protidešťáky, bez nich ani ránu.

t_p20120613_030.jpgObjedeme ústí řeky Mawwdach, na severním břehu dáme první zastávku, jasně že především kvůli focení. Během něho se dáme do rozhovoru s místním „počišťovačem“, který se tady po ránu činí „za t_p20120613_036.jpgWales krásnější“. Všimne si našich RZ, a kvituje s uznáním to, že jsme se až sem trmáceli na motorkách. Pak ještě popřeje našim kopálistům úspěch na ME (halt fotbal sbližuje), pak se rozloučíme a razíme dál podél pobřeží.

Nejprve se dotkneme rané místní historie. Tu reprezentuje Harlech, masívní normanský hrad, vybudovaný na pobřežním t_p20120613_050.jpgostrohu králem Edwardem I v době, kdy se teprve přemyslovský státní útvar formoval z temna a historické nicotnosti české kotliny. Jako jeden z mála se dochoval, i když jako částečná zřícenina, v prakticky původním t_p20120613_068.jpgstavu. Prohlídku vnitřku nám zhatí od moře se přisunuvší přeprška, takže tento klenot raně středověké fortifikační architektury můžeme vnímat pouze od zastřešeného vchodu viktoriánského hotýlku (ve fázi přestavby na infocentrum) naproti vstupnímu traktu.

Po přepršce nás trasa vede stále na sever podél pobřeží Irského moře. V ústí řeky Deudraeth nás potká další zdejší specialita. Ve Spojeném království kromě mostů veřejné silniční sítě občas stojí menší mosty, které zpravidla jako zkratky či doplňky budují soukromníci nebo obce. A to znamená, že se na nich vybírá mostné. Povětšině jsou motocyklisti na ostrovech od platby osvobozeni, teď a tady ale ne. Most je provozován kyvadlově, jeden směr jede, druhý je inkasován. Pro nás to znamená třicet pencí (necelá desetikačka), takže spíše zpestření než vopruz. A dvě zdejší usměvavé důchodkyně mají alespoň co dělat a dostanou se mezi lidi:-).

t_p20120613_090.jpgJeště pár kilometrů (mil :-))) a jsme v první z řady železničních lokalit, které míníme při našich toulkách navštívit. Přístavní městečko Porthmahog těžilo z polohy nedaleko rozsáhlého ložiska břidlice u deset mil vzdáleného vnitrozemského Blaneau Ffestiniog. V přístavu končila dráha, po níž se břidlice dostávala do lodí, druhá větev úzkých kolejí vedla na sever do Caernarfonu. Ta byla ve třicátých letech zrušena, v krajině po ní zůstaly jen zářezy a sem tam mosty. Vzrůst zájmu o nostalgické železnice dal vzniknout celosvětově unikátnímu záměru – prostě a jednoduše, postavit tuhle trať znova. Když jsem zde poprvé s manželkou putoval na mašině, psaly se roky dva před zlomem tisíciletí, a byly položeny necelé dvě míle trati. Při naší dnešní návštěvě je už hotovo, úzké koleje opět spojují Caearnarfon s Porthmahogem. Palec nahoru, tohle se hned tak někde nepodaří.

t_p20120613_118.jpgZbývající část dopoledne strávíme na nádraží. Hlavním „tématem“ je příprava soupravy směr Blaneau a její následný odjezd. Mým hlavním zájmem je pozorování personálu a jeho služebního „cvrkotu“. t_p20120613_132.jpgTvoří ho z větší části dobrovolníci, přesto beroucí svoji činnost zcela profesionálně, a zároveň s nadhledem a pohodou. A jak je vidno, i ten poslední ušmudlaný topič či posunovač je na „svoji“ dráhu a práci pro ni patřičně hrdý. Samo si omrknu i značně atypické mašiny, třeba tu, kterou de facto tvoří dvě „normální“, spojené budkou osádky k sobě. Přisupí z depa na protějším břehu, nastoupí na čelo připravené soupravy a po chvilce s ní odfrčí na Blaneau.

Ale není všem událostem konec, po chvilce se ozve zvonec přejezdu a z opačné strany dojede vlak z Caernavonu. Ruch je tady skoro jako v Praze na hlaváku :-), akurát že mnohem stylovější:-).

No a jelikož se nachyluje poledne, je čas na něco „do volátka“. A kde jinde, než že v nádražní restauraci. To, co je u nás na vymření, tady funguje normálně. Poctivá, jednoduchá, prostá, leč s geniem loci. Tak si trochu dáme do nosu, ale střídmě, přeci jen, snídaně byla bohatá. A je čas pokračovat, nemůžeme zde zapustit kořeny. Neodpustím si ale jednu poznámečku – tak nějak jako zdejší personál bych chtěl trávit své důchodové dny. Smysluplně a při svém koníčku, žádný lítání po Kauflandech....

Nedá mi moc práce kolegy přesvědčit, abychom se vydali po stopách obnovené trati. Naštěstí, značnou část trati doprovází silnice, tedy úmysl může být převeden do reality.

t_p20120613_176.jpgTrať sledujeme až do „vysokohorské“ stanice u samoty Rhyd Ddu, ležící na úpatí nejvyšší waleské hory, Mt Snowdonu. Vedou odtud horské stezky až na vrchol, a podle všech známek stanici „trekkeři“ dost t_p20120613_188.jpgvyužívají. Teď zde ale není ani noha, takže si vychutnáme prosluněnou samotu.

Další směr putování je nabíledni. Kousek na západ je Irské moře, tedy se pojedeme na jeho pobřeží mrknout. Úzká asfaltka nás t_p20120613_200.jpgprotáhne liduprázdnou hornatou krajinou, jediný život zde zastupují bílé chomáčky nesčetných ovcí, rozhozené po ostře zelených svazích. Cestou ke slané vodě mineme jen jednu funkční farmu, pár opuštěných rozvalin při cestě naznačí, že i zdejší kraj se vylidňuje a ovčáctví už asi tak moc nevydělává.

t_p20120613_250.jpgPobřeží má svoji neopakovatelnou atmosféru. Pláže, kterými by se mohlo co do velikosti i kvality pyšnit leckteré středomořské pobřeží, jasně modrozelená voda, kolorit takřka bezchybný. Pravda, t_p20120613_254.jpgjedna maličkost chybí – pro Středoevropany obvyklá teplota. Je sice přes dvacet Celsiusů, ale svěží vítr a poctivých patnáct stupňů vody zrovna moc koupajících do vln nenažene. Jediný z nás, Faudy, si Irské moře zkusí na svoji kůži, my neotužilí nesportovci si spíše dáme kávičku v závětří. Ale hezky, a hlavně čisto a svěže tady rozhodně je. Navíc, je tu liduprázdno. Jasně, všední mimosezónní den, ale něco mi říká, že ani v plné sezóně tady „chorvatsky“ narváno nebude. Další plus (pro mne)...

t_p20120613_281.jpgAby zase té přírody nebylo až tak moc, naordinujeme si prohlídku malého leteckého muzea na letišti u samoty Dinas Dinlle. Regionální letiště zabírá skoro celou plochu poloostrova, který z jihu uzavírá úžinu Menai Strait, oddělující ostrov Anglesey od severního Walesu. Muzeum je aktivita místních leteckých nadšenců, ani náhodou jej nelze srovnat s impozantní a sofistikovanou expozicí v Cosfordu, navštívenou včera. Tady je to především o zdejší letecké historii (bývalá báze RAF), o nesčetných vracích rozesetých v okolních kopcích hlavně z doby druhé světové války, o protiponorkových bojích a podobně.

Další zastávkou je zcela zákonitě historické město Caernarfon, v jehož centru na břehu úžiny trůní nádherný exemplář drsného a syrově působícího normanského hradu. Podle dávné tradice je v něm dodnes pasován anglický následník trůnu dědičným titulem prince z Walesu. Bohužel, při objíždění hradu se Honza díky chvilkové nepozornosti a hustotě provozu nedobrovolně seznamuje s tvrdostí místního asfaltu. Nic (až na jeho naražený kufr) se neděje, náladu v partě to ovšem poznamená. Další hřebíček do rakve duševní pohody vygeneruje mohutná temná hradba mračounů, nasouvající se z vnitrozemí. Tak jen na objezdu města rychle zakoupit nějaká ta pivka na večer, do sedel a pokusíme se tomu uject bez navlíkání nenáviděných nemoků.

t_p20120613_310.jpgZamíříme do oblasti Mt Snowdonu, bouřkové jádro se naštěstí hne na jihozápad a nás jen lehce „lízne“, víceméně jen pokračujeme po mokrých silnicích. V Llanberis je jasné, že z odpoledního programu jsou trosky, všude kolem zataženo a kdo ví, co čeká za kopci. Výlet na Mt Snowdon historickou zubačkou tedy bez náhrady rušíme. Místo toho stoupáme do Llanberis Pass. Průsmyk má sice, pro nás Alpami odkojených, směšných 356 metrů, ale nenechte se tím mýlit. Morfologicky je zdejší výškový metr tak tři až pět těch našich kontinentálních středoevropských, takže se dostaneme někam na úroveň naší Špindlerovky. Na okolí je to znát, syrovost a nevlídnost podtrhuje totální zataženo a sem tam kapka, teplota motající se kolem šesti nad nulou a slušný fujavec. Navíc se při stoupání rozdělíme, takže si vrcholové partie vychutnám o samotě.

t_p20120613_334.jpgJakmile se hneme z kopce směrem na jih, je hned líp. Slunce se klube z mraků a generuje zajímavé a fotograficky vděčné scenérie. Využíváme jich, čas nás díky redukci programu netíží, tedy se jen tak couráme, stavíme, obdivujeme, fotíme. Delší zastávku dáme pod Snowdonem u malebného jezera Llyn Gwynant, fotografy osloví kontrast temných mraků a mezi nimi probleskujícího odpoledního slunce.

Protože nám zbývá něco času, nespěcháme s návratem, ale využijeme „chytrosti“ našich navigací a názornosti dobré Michelinovy mapy Walesu. Kousek pod jezerem opustíme hlavní údolní komunikaci a uhneme vlevo na nikterak neznačenou, uzounkou asfaltku. Okusíme zdejší, skotskou a irskou specialitu zvanou tady „single track“. Asfaltka (někdy i štěrkovka) tak na jedno osobní auto, větší dodávka, neřku-li náklaďák si už říkají o problémy. Vždy po pár stech metrech je štěrkový nebo travnatý záliv, na kterém se lze s hodně velkou pozorností vyhnout. Samozřejmostí je naplavený píseček a kamínky ze svahů, minimální frekvence vozidel je nestačí vyházet a tak na motorce se musí opatrně, žádná kláda. Ale o tu ani tady nejde, aby člověk vychutnal absolutní samotu a atmosféru kraje, tak odlišného od středoevropských scenérií, musí prostě jet pomalejc a vnímat a vstřebávat. Nic pro „kolínkáře“:-).

Další takový track si vychutnáme o kousek jižněji za městečkem Garreg, kde kus údolí sdílíme i s úzkokolejkou do Blaneau Ffestiniog. Naše kochání ale rázně utne další várka vody z nebe, které se nám dostane ve stoupání k přehradě Llyn Trawsfynydd. Dešťáky nebereme, raději trochu na hlavní přidáme, abychom tomu ujeli. No, moc to nevyšlo (i když jsme se snažili...), do Dolgellau už sjíždíme z kopců v jemném, ale vytrvalém dešti docela mokří. Ale horký čaj, hltanec kořalky a horká polívka vylepší jak teplotní režim, tak i náladu. Meteo na zítřek slibuje alespoň trochu slunka, tak uvidíme.... Jinak večer je v pohodě, srkneme přivezené plechovky a po desáté se postupně zasuneme do voňavého kanafasu.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Wales 2012 - den 5

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář