Motokochání

Sobota, 16. června, 2012

Trasa: Abergwynant – Dolgellau – Minffordd – Machynlleth – Aberystwyth – Tregaron – Llyn Brianne – Llanwrtyd Wells – Llangamarch Wells - Brecon

Naštěstí, během snídaně, se kterou pochopitelně nespěcháme a dáváme si na ní záležet, zvolna déšť přechází v drobné mžení, no a asi za hodinu i to ustává. Duje pořád intenzívně, a i meteo v puštěné televizi nedává zrovínka moc nadějí na zvrat k lepšímu. Ale, druhej den zde prohnípat se nám nechce, jsme suchý, najezený, vyhajaný do růžova, tak to halt riskneme. Ubytko pod střechou snad nějaký najdeme dycinky, a co se nám asi tak může stát horšího, než že zmoknem. Ještě si dáme za cíl dojet někam do pohoří Brecon Mountains na rozhraní středního a jižního Walesu, pak jen zaplatíme a rozloučíme se s příjemnými a vlídnými majiteli. Ti nějak nevěří svým očím, že máme v úmyslu se do této sloty vydat na motorkách. Nicméně, dáme definitivní sbohem zdejším pohostinně farmě. Za sebe můžu poznamenat, že pakliže mne osud ještě někdy do této části Walesu zatáhne, rozhodně se ubytuju tady. Prolejzat a project toho zde ještě zbývá dost a dost!

No nic, poslední pohled přes rameno, farma mizí v panující šedivině, a jedem.

Protože dnešní začátek je pouhá přesouvačka, nevyhledáváme single tracky a mažeme zakaboněným dnem na jih pěkně katolicky po hlavních. Po necelé hodině na mne v navigaci vykoukne první bod zájmu dnešní cesty. Jak jinak, úzkokolejka:-). Najdeme k ní napodruhé cestu v malé osadě Corris. Bohužel, tentokráte jsme si vytáhli kratší sirku, tahle železnička jezdí (a její muzeum má otevřeno) pouze o víkendech, a to ještě ne o všech. Inu, všichni, co zde makají, jsou dobrovolníci, tedy proto tohle omezení provozu. Navíc, tady ještě nejsou prázdniny a tedy hlavní sezóna. Tož tak, tedy se jen lehce protáhneme, pokocháme se tím málem, co je k dispozici a frčíme dál. Ono poskakovat moc v nemokách, ve kterých jsme preventivně naloženi, ani nejde.

Naše další pouť jižním směrem se od ústí řeky Dovey táhne víceméně podél pobřežní linie, vlastní moře se objeví až ve větším přístavním (a dříve lázeňském) městě Aberystwyth. Na jeho severním konci se z moře monumentální skalistý vrcholek Constitution Hill. A to by ani nebyli ostrovani, aby jej nevyužili pro vážené lázeňské hosty. Čtyři roky před koncem devatenáctého století po jeho úbočí natáhli pozemní lanovku, v principu velmi podobnou té, co vozí turisty a študáky na Petřín. No a tuhle nejdelší pozemní lanovku na britských ostrovech chceme (jasně že hlavně já:-) omrknout.

Což o to, najdeme ji lehce, zaparkujeme už obtížněji, neb každé volné místo je v takovém spádu, že motorka se pomalu posouvá dolů. Ale nakonec se zadaří a můžeme se věnovat šikmým kolejím.

Fičí, občas krápne, vrcholek sem tam olízne nějaký ten nízko letící cár mračen, no počas fujtajblózní. Zrezignujeme tedy na vejlet nahoru, koneckonců dramatický pohled na Cardigan Bay plnou bouřného vlnobití, zahalenou do temných mračounů, se nám nabízí i od paty lanovky nebo z pobřežní stezky o pár set metrů dál. Pár fotek, ještě se pohledem rozloučíme s Irským mořem (příště už to bude Bristolský záliv), Honza najde mezi kameny pohozený kolejnicový hřeb z lanovky, a předá mi jej vědouc, že takovému bláznovi praštěnému kolejnicí udělá radost. Jo jo, dneska (pečlivě vydrhnut drátěným kartáčem) leží s kouskem místní břidlice na mém psacím stole jako připomínka prázdninové cesty. Díky, Honzo!

Dole v city ještě natankujeme a vyrazíme na další cestu. Zatím neprší, pouze sem tam mží. Ale nad horama, kam míříme, to vypadá ne zrovínka vábně....

V městečku Llanfarian opouštíme příbřežní silnici a začneme stoupat do holých kopců po levé ruce. No a jak bylo tušeno, lépe bylo a hůře bude. Vítr zesiluje, přidá se déšť. Žádné mžení, leč regulérní, nepříliš intenzívní, ale hustý a vytrvalý.

Po liduprázdné vedlejší (inu, kdo by teď a tady někam odněkud jel) se drápeme mezi lysé a vodou nasáklé kopce.

V Tregaronu musím nakrmit navigaci novými daty, tedy stavíme, neb dělat to za jízdy a za deště nesnadno. Ale ouha, jakmile chceme vyrazit dál, Honzův Varan nějak odmítá chytnout. Startér jen zachrčí a nic... No, teď v lijavci řešit nestartující mašinu nebudem. Faudy je už pryč, tak slezu z Káčka a zkusím tlačbu:-). Naštěstí, teplý Varan chytne na cuknutí a nemusím tady běhat z jednoho konce mokrého parkoviště na druhý. Alespoň jsem se protáhl, tak jedem dál, Honza raději pro jistotu bez světel.

Pokračujeme zvlněnou náhorní planinou, nikde nikdo a nic, ani samota, ani auto. Jen my, a zmoklý ovce.

Dost prudké klesání nás vede do údolí řeky Irfon, v jedné ze serpentín nás staví protijedoucí stejšn a jeho osádka nám skrze pootevřené okýnko sděluje, že dál se nedostaneme neb prej záplava. Hmm, nakonec usoudíme, že možná měli velké oči a my to projedeme, i když já s kapotovaným cesťákem mám trochu bobíky. Velmi drsným klesáním se spustíme k řece, přijedeme před most a vidíme, že jej vlastně nevidíme. Z rozbouřené říčky z něj kouká jen vršek zábradlí, podle střízlivého odhadu je nad mostovkou tak půlmetr pádící zpěněné kalné vody. Jasně, drsoni by to možná dali, ale my máme do expedičních drsoňů daleko. Tedy čelem vzad a vracíme se na poslední křižovatku kdesi nahoře na hřebenech.

Variantní trasa nás vede podél rozeklaného pobřeží přehrady Llyn Brianne. Jindy bychom si cestu ne nepodobnou těm kolem norských fjordů užívali, dneska ale už nám pomalu začíná voda z nebe zalejzat za nehty. Rychle ztrácíme nadmořskou výšku, a jakmile dorazíme do civilizace (městečko Llandovery), jsme necelou stovku nad mořem.

Když už jsme tady, rozhodneme se nejet do Breconu rovnou, ale trochu si zajet a navázat na vodou přerušenou trasu. Proč tohle všechno? Inu, zajímá nás krajina, kde se několikrát jela slavná Šestidenní. Poprvé v roce 1933, následně v létech 1937, 1938, 1949,1950, 1954, 1961 a 1983, a skoro pokaždé zde svoji roli hráli Češi, v padesátém čtvrtém dokonce tu vedoucí.... Osobně považuji šestidenní (tedy tu původní, ne dnešní „delší motokros“) za „nej“ motocyklový podnik (Rossi & Co. prominou), no a tak je jasné, že bych rád viděl kraj, kam se soutěžáci mnohokrát vraceli.

Popojedeme kousek na sever do Llanwrtyd Wells, kde stavíme u pumpy, neb je u ní i servis. Honza si totiž chce přeměřit, kolik dává alternátor, měřidla však nemaje. V dílně jsou ochotní, podle Honzy je naměřená hodnota pod nominálem, ale přeci o málo větší než napětí baterky. Takže se dobíjí, ale ne zrovna moc. Řešení je jasné, pokračujeme, ale Honza svítí jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné. Motorka zatím startuje, když tak budem tlačit, vždyť jsme tři. Stále leje, alespoň se chvilku ohřejeme v pumpě.

Opustíme hlavní a razíme do kopců. Počasí se předvádí, jakmile se vyšplháme na hřebeny, boční vítr nám dost znepříjemňuje život. Okolní pastviny se mění v syrové armádní cvičiště, má to tady své kouzlo. My na něj už pečeme, prochladlí a promoklí, naštěstí je tady závěrečné klesání do centra oblasti, Breconu. A navíc, déšť pomalu ustává:-). Teda, pomyslím si, jestli tady soutěžáci měli podobné počasí co my (jakože podle fotek nejspíše ano), tak to si museli hrábnout na dno svých sil a umů.

První kemp nemá volné karavany ani chatky, stany zde nepřijímají, tak se hneme do mně známého kempu v údolí řeky Usk. Tady opět pod střechou není nic, stany si sice můžeme postavit, na určených místech se ale leskne hladinka, ze které čouhají vrcholky travin:-(. Tohle tedy neeee, nese se naší partou jednomyslně, takže opět to bude pod střechou. Slušný B&B najdeme hned na první pokus, dokonce i ceny jsou příznivé. V pokojích rozložíme vše mokré (a že je toho dost, dokonce i moje membránové a odborníkem vřele doporučené membránové botky hodily ručník do ringu – a pak věřte odborníkům) a začínáme sušit.

Po hodince oddechu a základního relaxu, konzumaci večeře a několika šálků silného čaje vyrážíme na pěší okruh po centru. Je vidět, že velká voda tady byla velmi nedávno, její stopy jsou patrné. Nejprve si prohlédneme zdejší katedrálu. Dojem ze strohé a ponuré normanské stavby ještě podmalovává zatažená obloha, ze které občas krápne, a nastupující podvečer. Atmosféra jako řemen... kdyby zpoza roha vyrazil Vilém Dobyvatel v kroužkové zbroji, zapadl by sem jako zadel na hrnec.

Ještě dáme průzkum centra, ale cosi nás žene do teplého pubu za něčím lihuneprostým. Nakonec zakotvíme nedaleko naší noclehárny. Zrovna se hraje nějaký zápas MS v kopané. Ani jeden z nás není fanda televizních sportů, takže až po chvilce registrujeme, že uvnitř bedny běhají „naši“:-) A Welšani jim evidentně fandí! Když zaregistrují, že tady sedí tři naturální Čecháčci, jsme jejich. Nejvíce se s námi druží sporý a šlachovitý šedesátník, hlásící se k nám jako kolegům na dvou kolech. Prý má všechny waleské kopce prošmejděné na své KTM, snaží se nám líčit své zážitky. Bohužel, asi tady sedí dýl a na jeho artikulaci je to znát, nebo používá nějaký místní dialekt, prostě a jednoduše, rozumím mu tak třetinu. Ale jestli je pravda, co líčí, tak klobouk dolů, jezdí celý rok bez přestávky a bivaky ve sněhu na pláních prý pro něj nejsou nic neobvyklého.

Ani nevyčkáme konce zápasu a příjemně ztaháni odcházíme zavrtat se do peřinek. Inu, motoadventůra:-)