Motokochání

Slunné a jasné ráno, nirvána, i když trochu frišno. Snídaně, sbalíme a je tu před námi otázka, co s dnešním dnem v Portsmouthu. Prvotní zámysl byl, věnovat celý den historickému přístavu, dokům a muzeu Královského námořnictva. Navštívil jsem jej v posledních dvaceti létech již dvakráte, a vzhledem k jeho obsažnosti si klidně dám návštěvu i potřetí. Po zralé úvaze (celý den prostě na slušnou prvoprohlídku nestačí) nakonec muzeum RN v historických prostorách starých doků vypouštíme, a jako náhradu zvolíme ponorkářskou expozici v Gosportu. Ta ale značně pro nás neprakticky leží naproti přes záliv, no a přes něj se možná dostaneme přívozem. Podle všeho je pro pěšáky a jednostopá vozidla, tak zkusíme štěstí, jinak se budeme muset prodírat ranní špičkou kolem zálivu.

Pár kilometrů a stojíme na kraji původního válečného přístavu. Kolegové rychle okouknou malé ferry, které přepravuje pěšoury a lehká jednostopá vozidla, tedy kola a mopedy:-). Dotaz u obsluhy to s klidem ostrovanů potvrdí, no a prej naše obludy vezmou, i když normálně převážejí spíše menší kubatury. Jediná potíž by prý mohla být s šířkou našich strojů, sloupky můstků jsou zabetonovány do mola a nikdo s nima nehne:-).

Dobrá, chvilku posečkáme na nástupní rampě, než dorazí ferry a vymění se „přepravovaný substrát“, nakonec přijdeme na řadu my, za mírného zájmu dopoledních spolucestujících. Faudy i já proklouzneme ok, poněkud širší Honza to má se dvěma najetíma, ale nakonec se i on protáhne na palubu.

Deset minut plavby a jsme v Gosportu. Opět přijdeme na řadu poslední, tady ale mají sloupky nějak blíže, a Honzu musíme i s jeho Varanem doslova propasírovat, je to tak na poštovní známku bez lepidla:-). Pak již nic nebrání odjezdu k ponorkářskému muzeu.

Celé dopoledne a kus odpoledne padne na zajímavou, až uchvacující expozici, hlavně pro nás, technicky orientované. Bohužel, není tady moc místa na detailnější popis, každopádně nejzajímavější je prohlídka klasické, těsně poválečné, ponorky HMS Alliance, kdy průvodcem je námořník, dříve sloužící právě na této lodi. Naštěstí se mi podaří zachytit pár historek z plaveb, dosti peprných až naturalistických. A když si představím, žít ve zdejších značně stísněných a stoprocentně nesoukromých podmínkách několik měsíců, navíc pár desítek až stovek metrů pod hladinou. No, ponorkáři byli a jsou chlapi železní a kovaní. Všechna čest... já bych to se svou lehkou klaustrofobií asi nedal.

Ke konci si ještě zkusíme pár praktik z ponorkářského života, jakože usadit se na hajzlíku a sofistikovaně spláchnout (nutnost vyrovnat vnější a vnitřní tlak, při tom prý občas docházelo k „žertovným“ příhodám), lehnout si na stísněnou palandu nebo zkusit si pohled na Portsmouth nefalšovaným periskopem z „druhé světové“. Žasnu, jak s tímhle mohli něco vidět v šeru na rozbouřeném moři...

Časné odpoledne už nás opět zastihne na cestě. Cílem je dostat se podél pobřeží co nejblíže Newhavenu, odkud zítra vyrazíme na pevninu.

Tentokráte nás šestý smysl pro vyhledání kempu totálně opustí. Mapy nic nehlásí, stejně jako Honzova „Máňa“, ale doposud se podle zkušeností vždycky nějaký ten lokální kempík našel. Ne ale tady, a ne teď:-(.

Jedeme, jedeme, couráme se pobřežní silničkou, ale stále jaksi kde nic tu nic. U Newhavenu sice jeden kemp je, docela i příjemný, ale má to asi za sebou, zavřeno, zatlučeno, nikde nikdo. Což o to, postavit si stany by bylo možné, ale hajzlíky, voda a tak, prostě nic. Tož tedy dál.

Ale i zdejší varianta téhož chutná. Možná je to dlouhým dnem, vyprahlostí a pod, ale zdá se mi, že je to to pravé po dlouhém dni. Osvěží, lehce omámí, přitom žádná fatálka:-). Akurát tak příjemně našince nasměruje do pelechu. Takže vyčkáme, než se slunce zhoupne za blankytně modrý obzor a s padající rosou mizíme pod plachtoví.