Motokochání

Středa, 20. června, 2012

Trasa: Bexhill on Sea, Eastbourne, Seaford, Newhaven – Dieppe, Le Tréport, Abbeville, Doullens, Bapaume, Cambrai

Ujeto: 368 km

Slunné, jasné a azurové ráno, stejně jako včera, navíc dneska není taková rákoska. Takže, pohodová snídanička z vezeného, moc se nezdržujeme, balíme a (na Anglány určitě brzičko) jsme opět na cestě.

Vracíme se v našich včerejších stopách, tedy žádná adventůra, pouhá rutina s jedním tankováním v Pevensey. Provoz je sice trochu hustší, ale až tak žádná pruda, trochu toho ranního „traffic jamu“ zažijeme až na objezdu Polegate.

Protože nám zbývá něco času, opustíme hlavní A27 i s jejím kvasem do kolbenky spěchajících pracujících a zahneme na jih k pobřeží po Jevington Road. Naším cílem jsou známé a pro jižní anglické pobřeží charakteristické bělostné křídové útesy Beachy Head

Protáhneme se vesničkou East Dean, z východního okraje již stoupá silnička přímo na vrchol útesů. Nikde nikdo, jen jeden osamělý ranní běžec, no a my a „bílé útesy“ nikoliv doverské:-).

Odstavíme mašiny a každý po svém si vychutnáváme nezaměnitelnou atmosféru vrcholku útesu. Je to něco, co u nás nebo v blízkém okolí nenalezneme. Z vnitrozemí to není nic moc, prostá zvlněná louka, kterých v Anglii je dvanáct do tuctu. Ale jakmile si člověk (obzvláště ten jako já, obdařený lehkou závratí) dodá odvahy a došourá se k okraji, otevře se před ním pohled nebývalý a jedinečný. Sto šedesát metrů kolmé bělostné skály, dole věnec bílé pěny přílivu, velmi silný zážitek. Ten, kdo byl se vztyčil až na samý okraj a narovnal se, by měl moji nebetyčnou úctu. Já osobně jsem se na kraj, kde travnatý drn náhle končí prázdnotou, došoural hezky po přizdisráčsku po čtyřech, a poslední kousek navíc po břiše. Takhle pěkně v „bezpečí“ si vychutnám pohled, který se až tak často našinci nenaskytne. Kolegové si své místečko najdou jinde, každý si prostě musí najít plac, které mu vyhovuje.

No, nemůžeme tady „vstřebávat atmosféru“ donekonečna, ferry nečeká a další jede až za půlden. Takže konec romantiky, vzhůru na posledních pár kilometrů po poctivé anglické půdě.

Lehce po deváté přistáváme na jen lehce zaplněné parkoviště před terminálem.

První jde kupovat lístek Faudy, pak se k okénku vydám s Honzou. Booking i platba proběhne bez problémů, no a pak již jen lenivě očekáváme v docela slušně pálícím dopoledni na výzvu k nalodění. Zdá se, že loď zrovna moc plná nebude, motorek je nás tu jen jako do mariáše.

Před desátou jsme jako první vyzváni k nájezdu do útrob ferry,

obsluha nás zahání až na samotnou záď, kde jsou místa pro kotvení motorek. Hmm, to ještě neznám, mají zde zajímavě a i funkčně řečené celostojany na mašiny. Podle mne, zatím nejlépe vymyšlený a vyrobený systém uchycení a zafixování motorek. Takže nám ani moc dlouho netrvá, popadneme těch pár věcí a mažeme na vyhlídkovou palubu.

Je právě čas odjezdu, takže si vychutnáme kousek couvání, otočku v hrdle přístavu , nabrání kurzu a rozjezd na cestovní rychlost (podle GPSky čtyřicítka, něco přes dvacet uzlů), viz.

Rozložíme se na zádi, pěkně ve stínu neb na moři začíná slušně připalovat a já musím vzít zavděk kloboučkem. Jsem trocho naměkko, jako vždy, když se mi silueta milovaných ostrovů zmenšuje za zádí. Ale dost, doufám, že se sem ještě někdy na mašině mrknu. A když ne na mašině, no tak to bude jinak.... ostrovy mě prostě učarovaly a jinak už tomu nebude. Pro mně nejlepší kousek zeměkoule.

Konec tklivého lkaní, zpátky do reality. Kousek od přístavu se nám otevře krásný, až „kýčovitý“ pohled na útesy Beachy Head, tasím tedy z futrálu „dlouhé sklo“ a pokusím se něco z toho zachytit na snímací čip.

Když se nám pobřeží jižní Anglie začne zvolna ztrácet za obzorem, dáme si rozchod a každý si dělá, co libo. Já, jako přízemní realista, si uvědomím, že táhne na poledne a je třeba cateringu. Takže šupky dupky do lodního restaurantu. No a co jiného jako rozloučení? No jasně, „fish and chips“! Chutné, levné, stylové. Plus velký čaj. Vše si odsápu ke stolku u okna, usednu a s výhledem na tyrkysově modré moře s bílými chomáčky vlnek všechno spocívám. Pak zpět na vyhlídkovou palubu, křeslo a čumenda.

V očekávanou dobu se na východě z moře vynoří nízký pás francouzského pobřeží. Stejný obrázek viděli ti, kteří se jednoho rána roku 1942 připravovali k vyloďovací operaci v Dieppe. Ta měla být jakousi generální zkouškou na vylodění a překonání Atlantického valu a získání zkušeností s tímto typem, doposud nevyzkoušeným, násilného obsazení pobřeží. Moc se ta operace nevyvedla, ale získané zkušenosti Spojenci velmi dobře zúročili o dva roky později a o kousek jižněji.

Dieppe je malý přístav, v jeho východní části je naše vyloďovací molo. Abychom k němu mohli zaparkovat zádí, musí se šíf otočit, což zvládne na chlup přesně. A už je tady výzva k nástupu na autopaluby. Poslechneme, odpoutáme stroje, no a díky naší pozici jsme jedni z prvních, kdo může ven, a začít si zvykat na pravostranný provoz.

Po zbytek dnešního dne jsme si naordinovali pouhý přesun, kam až to půjde. Až do Tréportu ještě sledujeme linii pobřeží, abychom se za ním od něj odklonili a nabrali definitivní východní kurs. Naše sestava vykrystalizuje do formy: Faudy, Honza a já. Petr je znalec Francie, má ji v paži, no a já si zase rád odpočinu na konci.

Objedeme Abbeville (zde vzpomenu z letecké literatury známé a proslulé stíhací jednotky Luftwaffe Jagdgeschwader 26, hnízdící při svém působení ve Frankrajchu právě tady) a po druhotřídních silnicích (Dxxx) pokračujeme dále poměrně parným odpolednem. Docela to odsýpá, provoz je zde malý, pouze občas nějaký ten zemědělec s traktorem nás donutí na chvilku zvolnit. Každopádně lepší než se s místníma cvokama přetlačovat na „nacionálkách“.

Do Cambrai dorazíme v podvečer, a Faudy má zámysl nás dovést do jemu známého městského kempu, prý je dobrý a laciný.

Inu, podle toho, co jsem si posléze zobrazil track z GPS, jsme si spíše udělali poznávací kroužek po městě. Nic proti prohlídce ze sedla motorky, ale v parnu a dusnu, pražícím večerním slunci, a navíc v odpolední špičce, tedy žádný lábuš, když navíc musím sledovat a držet se zuby nehty kolegů vepředu. Tuhle činnost mi občas nějaký splašený žabožrout v piksle rozhodně neusnadňuje.

Když skoro dokončíme kolečko, sezná Faudy že je v konci s orientací a tak na chvilku zastavíme. Ale ouha, jakmile chci opět nastartovat motor, pohasne vše, co na palubce svítí a cítím, že startér se nějak divně snaží pootočit motorem. Navíc, začínám slyšet vařící se baterku. Tak honem ze sedla, dva klíče do ruky a honem odpojit jeden kabel z baterky, bych zařídil „tvrdý reset systému“. Naštěstí Káčko má tyhle věci dobře přístupné, takže po pár vteřinách je hotovo a vše v klidu.....

Jediné, co v klidu není, jsem já. Doprdele, čuchám problém, a to velký problém. Bez baterky tahle motorka prostě nejede ani nejde roztlačit.

Po chvilce oddechu připojím kabel a ouha, vše svítí tak jak má. Akurát, no akurát to nestartuje, jen cvakne relé a nic. Tak poprosím kolegy, ať do mne drcnou, no a na první lehký šťouch Káčko chytá a bručí jako vždy. Tak honem vše na sebe a jedeme do kempu, ke kterému zatím vůdce našel cestu. Je to asi pět kilásků, než totálně zplaveni přistaneme v půl sedmé na skoro prázdném Camping Municipal Les Trois Clochers.

Už jsem klidnější věda, že nějakou šťávu si baterka uchovala a na ni to, zdá se, půjde ráno roztlačit. A když ne, dají se koupit startovací kabely a přes Faudyho baterku by šla motorka natočit. Honzu raději žádat nebudu, i jeho baterka mele tak z polovičního. A když vše poleze tlustým do tenkejch, tak se holt baterka koupí. Bohužel moje motorky mají tak trochu atypické rozměry a kapacity, to nejsou běžné motobaterky:-).

Postavení stanů je otázka chvilky, a pak již honem rychle do sprchy, potřebuju ji jako prase drbání. Poté je již líp, takže můžeme s Faudym odejít do recepce zapravit naši dnešní noc. Mladík uvnitř naštěstí trochu mluví civilizovanou řečí (anglicky), tak je vyřízení otázkou momentu. Ještě pokecáme o fotbalu (inu mistrovství hejbe Evropou), nakonec nás ještě varuje před počasím – podle předpovědi se to má zítra v noci nebo ráno rozpršet. Hmm, to mi tak ještě k průseru s baterkou scházelo, roztlačovat na mokrým, doprčic...

Večeře se koná z vezeného, pak se jdeme kousek cournout a protáhnout kostru, no a je čas zalézt. To byl zase den (respektive večer) blbec....