Motokochání

Neděle, 10. června, 2012

Trasa: Deest – N323 – A15 – A4 – A20 – N220 – Hoek van Holland – onboard Stena Line – Harwich – A120 – Ramsey – Bradfield

Vstáváme lehce před osmou, neb si míním užít možná poslední příjemnou chvilku letošní dovolené. V ceně bydlení je totiž snídaně. Celkem opulentní, ale s holandskou úsporností přesně rozpočítaná na jednotlivou osobu:-))) - plátek šunky, plátek sýra, čtyři housky, samo to další, co ke snídani patří. Dobře se napucneme, a když končíme, do jídelny se začnou trousit ostatní spolubydlící. Docela jich tady chrnělo dost, ale ranní ptáčata to teda nejsou. Skoro všici jsou tak spíše věku mého než mých kolegů.

V ubytovně je kompletní sociálka zařízena (jak je zde častým zvykem) ve stylu „unisex“, tedy žádné dělení na samce a samice:-))) pěkně fšici vedle sebe. Pro nás, středozemce, trochu možná žinantnózní – představte si, že sedíte v kabince v útulku sténajících a činíte se se svým každodenním údělem, odvedle se linou syrové zvuky a odér rozhodně nesvěží. No a po výkonu klapnou dveře a vynoří se křehká mlaďounká plavovláska v růžových šatičkách. Jak říkám, podivno:-))). Ale proč se o tom zmiňuji. Při mé návštěvě se do umývárky přihnaly dvě Nizozemky, letama tak v zenitu či lehce nakročeno do předsíně smrti. Každá si s sebou táhla klasickou „údržbářskou“ rozkládací basu na cajk, přesně takovou, co mám doma v komoře na všechny ty nástroje, nutné pro běžnou údržbu rodinného hnízda. Nějak mi nebylo jasno, co, proč a jak, ale po chvilce už vím. Každá soudružka ji rozložila a začala na umývadlo a koldokola rozkládat vše potřebné k tomu, aby se z nich po delší úsilovné práci staly alespoň přijatelné objekty. Zkrátka, malování obličeje na ksicht:-). Popravdě, táhnout s sebou tohle paní dochtor, tak zůstává doma, nekompromisně.....

Ale konec vtipkování na účet někoho, kdo nám nerozumí, nastává chvíle vážná, kataklyzmatická, chvíle neodvratně determinující podobu dalších dvou týdnů. Vysápnu Káčko z šopy, postavím si jej hezky do stínu, vytáhnu cajk a za zájmu kolegů i ostatních začnu s resekcí.

Kryt svíček dolů, fajfky dolů, povolit svíčky. Jo, řekne se povolit, ale trubkáč se stranovou „17“ na tohle nestačí, musel jsem to utahovat něčím mocnějším, no a dva roky jsou taky znát. Nakonec poprosím pana majitele o zapůjčení pořádného klíče. Donese klasický křížák na kola, „17“ je přítomna a svíčky jdou ven raz dva tři čtyři:-))).

Rázem je jasno! Svíce prvního válce zepředu tmavá, začazená a smrdí benzínem, zbylé jsou krásně a klasicky do okrova vypálené. Hmmm, maně si vzpomínám, že přede dvěma rokama mi občas a sem tam Káčko taky na volnoběh škytlo, a při pravidelné výměně svíček jsem si všiml, že ta první má trochu sytější barvu než ty ostatní. Tak nevím, je ta odlišná barva následek vadné svíčky či něčeho jiného? Mudrovat teď nemá cenu, vytahuju jednu náhradní, kterou s sebou vláčím už řádná léta (samo ne novou, použitou, leč funkční) a výměna je otázkou okamžiku.

Chvilka napětí, red button - start, a Káčko si přede svojí obvyklou, bzučivou, písničku. Žeby přeci jen svíce? Jsem v jásání opatrný, uvidím, jak až se to zahřeje a protáhne na dálnici.... zatím ale vše funguje jako vždy.

Sbalíme těch pár cajků (výhoda podstřešního bydlení), naházíme to na motorky, rozloučíme se s domácími, a přesně v deset vyrážíme do přístavu. Není to daleko, přes stovku kilometrů, tak není třeba spěchat.

Prosluněné ráno, provoz skoro nulový, teplo tak akurát, mašina šlape v nominálu. Sakra, takhle nějak vypadá ráj.... jen to ploché Nizozemí kdyby se trochu zvlnilo. Leč to by našinec už chtěl trochu moc. Ale i tak je fajn. Užívám si své pozice zadního, nechám se vést, počumuju kolem a vstřebávám půvaby krajiny, tak diametrálně odlišné od té naší, středoevropské. Kanály, kam se vrtneš, upravené farmy a vesnice, sem tam hájek a občas nějakej ten větřák:-))). Jen ta placka, proti níž oplývá Polabí dramaticky divoce rozervanou scenérií.

Ani se nenadějeme a jsme na jižním okraji Rotterdamu. Zástavba zhoustne, a podél silnice se začínají objevovat cedule  „Haven 9000 – 8500“, „Haven 8500 – 8000“ a tak podobně, to více než dvacítku kilometrů od pobřeží. Halt delta Maasy je zde jedním jediným obrovským přístavem, Europoortem. Na řece je na neděli docela slušný provoz. Po dálničním mostě se přehoupneme na severní břeh, a pokračujeme dál k ústí, kde leží to „naše“ molo.

Posledních pár kilometrů jedeme po stejné cestě jako v roce 2000, dokonce to i poznávám. Takže mi nedá, než abych C/P ze svého tehdejšího cestopisu (přeci to nebudu datlovat znova...)

Posledních asi deset kilometrů do Hoeku jedeme už po normální silnici na vrcholu asi šest až deset metrů vysokého náspu. Nizozemí kolem je opravdu nizozemí, shora se díváme na malé domky a ještě menší zahrádky, většinou zaplněné skleníky. Těch tu je jen což, zdá se jako by největším a jediným snem každého nositele dřeváků bylo mít co největší a nejrozsáhlejší skleník. Jedeme zvolna, aby nám neunikla cedule kempu. Kde však chtějí vyčarovat v této stoprocentně využité zemi kemp dost dobře nechápu.

Na předměstí Hoeku světelná křižovatka dává vlevo směr do přístavu a terminálu trajektů, vpravo kamsi na Den Haag a rovně HURÁ šipka kempu ukazuje do úzké uličky mezi rodinné domky. Ještě pár set metrů a vlevo je odbočka do kempiště s názvem „Jagtveld Konec citátu:-)

http://en.wikipedia.org/wiki/Hook_of_Holland

http://www.gethoekt.nl/EN/

My se tentokrát nedáme rovně, ale zahneme vlevo, pár set metrů, jeden železniční přejezd a naše motory ztichnou na skoro prázdném parkovišti před check-inem.

 http://www.stenaline.nl/ferry/

 Jsem trochu naměkko, jednak z toho, že po létech je zase předem mnou England, druhak proto, že Káčko šlape bezchybně a smůla, zdá se, jest prolomena. Jenom paní dochtor tady chybí ....

Ale konec sladkobolu, je třeba konat. Honzu ponecháme na vartě u strojů a my „náčelníci“ se odebéřeme do terminálu Steny, bychom zakoupili biletky. Uvnitř je pustoprázdno, jen u přepážek se motají čtyři lehce přezrálé stewardky. Přistoupíme k volnému okénku, neb vedle je jiný zákazník, ale tři z bab zde stojících a popíjejících polední kávičku nás posunky odkáží hezky do frontičky vedle. Na můj údiv (posunkový) ukážou na kafe a prej “coffee break“. Jasně, když se pije kafe, neouřaduje se.... evropská, lehce odborářská morálka:-(. Naštěstí, chvilku poté je vedle u okýnka zákazník vyřízen a ta baba, která má smůlu, že kafe nepije, musí halt vyřídit nás. Jde to dobře a rychle, až do doby, kdy je třeba platit. Chci to zatáhnout ze své karty pro jednoduchost (3 x 100 €), ale madame začne bojovat s compem ohledně realizace platby. Několikráte se pokouší o transakci přes net (kterou mám, stejně jako Faudy, na kartě zakázanou:-))))), a ač ji anglicky několikráte upozorňuji, že TAHLE KARTA PŘES NET NEPROJDE, stále se s úporností hodnou lepší věci snaží platbu protlačit. Až asi napotřetí poslechne mé (velmi zdvořile a decentně formulované) doporučení, aby zkusila čtečku karet, no a samo hned uspěje:-). Tak nějak jsem si myslel, že blbý přepážkový baby máme jen u nás, ale i v Netherlandii je jejich výskyt více než malý.... Hlavně že jsou načančaný, ve firemních kostýmcích, napajcovaný a navoněný.... ale jinak blbý a nepoužitelný. Tečka.

No nic, vypadnu ven rozdejchat to na čerstvý vzduch, prosycený solí a vůní moře. Už jsem zase klidnej a happy:-). Teď jen, co s necelejma dvěma hodinama, které nám zbývají do check-inu. Nakonec Faudy vymyslí, že asi dva kiláky proti proudu jsou k prohlédnutí vrata, která jsou schopná uzavřít ústí Maasy v případě nebezpečné přílivové vlny. Tak se za nima vydáme.

Stojí nás to několik kliček silničkami podél Maasy a pár kanálů, než se podél přístavních budov protáhneme cyklostezkou (průjezdnou o víkendech i auty, aby bylo jasno....) až na parkoviště u zmíněných vrat.

Je zde malé infocentrum a expozice, a jako bonus hned vedle parkplacu umělý kopeček (cca 20 metrů převýšení), tipnul bych si jej jako odkladiště zeminy vytěžené při stavbě vrat. Pro Holanďany evidentně atrakce numero uno, každý kolař i pěšák se tam poctivě vyškrábe:-) zřejmě aby si užil stoupání do kopce, jediného takového velikána širokodaleko desítky kilometrů kolem.

My se tam samo vydrápeme taky, jak jinak. Z lehkého nadhledu je docela dobrý rozhled, jedno z křídel vrat je před námi jako na dlani. Konstrukce je to řádná, rameno se v případě potřeby hydraulicky vytočí do řeky a společně s identickým na druhém břehu tak uzavřou Maasu proti přílivové vlně. Zbytek času se věnuji hustému lodnímu provozu na řece, pro nás suchozemce rarita, pro místní normál:-).

http://www.keringhuis.nl/index.php?id=37

Protože ještě zbývá něco času do odjezdu, po duševní potravě dáme tu přízemní, tělesnou. V bufítku u infocentra jen tři kávičky, já si navíc dám „soup of the day“, tedy kombinaci polévky a housky s máslem. To se mi už po delší dobu osvědčuje jako lehké a prosté polední jídlo na cestách, neb se mi nechce hltat instantní blafy nebo chroustat furt tatranky. A ani pro tentokráte jsem neprohloupil, za dvě éčka slušný základ do bachoru.

 Pak už je lehký přesun do fronty, check-in, pak ještě pasová kontrola (bláhově jsem si myslel, že to už bude jako vždy finito), chvilka čekání před šífem a už nás nahánějí na část paluby, vyhrazené jednostopákům. Když mluvím o nás, myslím tím nejen naši miniskupinku, ale i partu HáDéčkařů, vracejících se z víkendu na pevnině, a hlavně bandu skůtristů, kteří mají za sebou svůj celoevropský sraz někde v Belgii (podle čerstvých nálepek). Je jich několik desítek, a svým dvoutaktním odérem a bzukotem docela slušně zaplní celý Deck 3. Nějak jsme téhle zweitakt atmosféře, tak typické za socíku, odvykli:-).

Poutání k podélně nataženým lanům na podlaze se alespoň u mne neobejde bez problémů. Zcela neomylně jsem si z bedny kurtů vybral dva s nefunkčními ráčnami, pak už na mne nezbyla žádná a tak mně musel pomoct lodník a dovalit odněkadle další, už funkční. Pak jen sebrat fotobrašnu a bundu a hore.

Máme před sebou šest hodin plavby. Seznámení se s lodí dá asi hoďku, pak už se jen rozložíme u stolku v závětří, dáme pár pivek (od čepu i z plechu) a jen tak kecáme a počumujeme. Co taky jiného, oceán je hladký jako kojenecká prdelka, nic se neděje. Podle GPS si to šineme necelou čtyřicítkou (přepočítám, jasně, dvacet uzlů...). Počasí se pomaličku začne kazit, inu přijíždíme do Anglie, takže se přesuneme do lodní restaurace a dáme večeřičku.

Přistaneme poměrně pozdě (20.00 greenwichského času, tedy o hoďku později než náš), manévr sledujeme z horní paluby. Jemně prší, pošmourno, no uvidíme, co se z toho vyvine.

http://en.wikipedia.org/wiki/Harwich  http://www.harwich.net/

Lehce po osmé se i pro nás otevřou vrata a vyrazíme do levostranného provozu. Ale ouha! Něco zcela netypického – spletitý had aut a motorek se vine přístavem k budkám pasové kontroly. Tam, kde se normálně pomalu projíždí a jen celníci si občas někoho vytáhnou na kontrolu, dneska každý musí předložit doklady. No, jako před dvacíti léty. Důvod je nasnadě, blížící se olympiáda, probíhající ME ve fotbale, a s tím zvýšené nebezpečí migrace šmejdů a hajzlíků všech sort. Samo to jde pomalu, místní tomuhle všemu už asi odvykli, všici motorkáři navíc musí sundat helmy (i já, i když mám klapku, asi jestli mám pořád tu svoji plešku), no a tak se skoro hodinu posouváme po place v lehkém deštíku. No nuda, ale asi to muší bejt.

Po deváté jsme konečně vpuštěni na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Nezdržujeme se a kvačíme do v GPS uloženého POI jediného kempu, který se nám v okolí podařilo objevit. Minule jsme s Janou spali v kempíku za hospodou v Ramsey. Ten už asi dneska nefunguje, neb nikde není žádna cedule. Vedu ve zdejším provozu nezkušené kolegy vedlejšími silničkami, navíc mokro, takže majzlíka a nespěchat.

Na jediné křižovatce v Bradfieldu stojí ona hospoda s kempem, náš POI. Plac je skoro prázdný, ale sílící déšť a vítr jaksi k našemu nadšení pro kempování nepřispějí. Jednoznačně tedy jest rozhodnuto zasunout se pod střechu, tedy B&B. Na můj dotaz v pubu je odpovězeno negativně, mají plno, ale prej o kousek dál (deset minut pěšky) je další možnost.

A opravdu, směrovka za vesnicí nás odkloní k osamělé usedlosti.

http://www.emsworthhouse.co.uk/

Starší majitelka, Peggy, má volno a prej klidně, jsme vítáni. V radosti nad ubytkem (je půl desátý, stmívá se a je hnusně....) se jaksi pozapomenu zeptat na cenu, a hrneme se všici dovnitř. Kolegové jdou do dvoulůžkáče, já dostávám single room.

Takže hadry ze sebe (leje ze mne jen což, stěhovat bágly ve šprcce je lábuš) a hybaj do sprchy. Pak už jsem OK, kolegové odvedle taky, a shodneme se, že vylodění je třeba zapít. Madame pivka nemá, tak si navlíkneme bundy a procházkou se odebéřeme do již navštíveného pubu. Už je po jakémsi fotbale, tedy uvnitř znatelně vylidněněji, jen jeden hlouček místních u baru.

https://plus.google.com/109501892691278217412/about?gl=cz&hl=cs

Zasedneme k jednomu stolu, a já jako „náčelník pro ostrovy“ zaskočím k baru a zakoupím tři „ejly“ John Smith’s Extra Smooth

http://www.johnsmiths.co.uk/ . Pak už jen v poklidu spřádáme plány na dny nadcházející. Já si ještě odskočím ven podat report paní dochtor a při zpáteční cestě si koupím ještě jedno pivko. Kolegům to jejich stačí, no a když vidíme, že se místní loučí a odcházejí do tmy, učiníme taktéž....

Uléhám s dobrým pocitem, že opět su v milované Anglii, za okny tiše šumí déšť.