Motokochání

Neděle, 17. června, 2012

Trasa: Brecon – Porth yr Ogof – Glynneath - Merthyr Tydfil - Haye on Wye – Clyro -Radnors End

Během ranních činností je sice ještě zataženo, ale každou minutou se jasní. Po bohaté anglické snídani tak vyrážíme už za klubajícího se slunce. Ještě dáme smyčku do nedaleké otevřené autodílny, kde si Honza nechává pro jistotu změřit napětí v soustavě. Vše se zdá skoro v nominálu, tak se zklidněni můžeme vydat na dnešní etapu.

Naším zámyslem je udělat si kolečko skrz Brecon Mountains, při cestě si něco prohlédnout a hlavně si užít zapadlých silniček. Nejprve se ale musíme odpoutat od Breconu pomocí hlavních silnic, to jinak nejde.

K průjezdu na jih si vybereme tu nejtenčí (na mapě) silničku, západně od hlavní A470. Sázka na ní se vyplatí, stále stoupáme až do průsmyku ve výši 448 m.n.m. Tady samo stavíme, výhledy jsou po přechodu studené fronty impozantní a scenérie, rámované nadýchanými oblaky až tak trochu kýčovité:-).

V horském pásmu stavíme ještě několikrát, inu nikam nespěcháme a kraj stojí za spočinutí, prohlídku i trochu toho zklidnění a zamyšlení.

Po sjezdu z průsmyku se dostaneme do údolí řeky Afon Mellte, kde na nás čeká první dnešní delší POI zastávka. Neděste se, žádná železnice, alébrž jeskyně a ponorná řeka. Zdejší vápencové pohoří je podobně jako moravský kras provrtáno mnoha jeskyněmi, propadlinami a ponory vodních toků. Z těch známějších je Porth yr Ogof, neboli jeskyně Bílého koně. Říčka se v tříkilometrovém jeskynním systému plně ztrácí, aby se na jeho konci zase dostala na světlo boží. Vstup do jeskyně je prý velmi snadný, ale o to víc nebezpečný, hlavně za přívalových nebo déletrvajících srážek, kdy se vnitřek velmi rychle zaplní zátopovou vlnou a odřízne návštěvníky od bezpečí venku. Však tady má tato jeskyně podle statistik nejvyšší počet obětí ve Spojeném království. No tak se na to půjdeme mrknout.

Motorky odstavíme ve stínu malého parkoviště, vyslechneme dobře míněné rady místního „rangera“ (strážce parku) hlavně o tom, že vevnitř „jde o ústa“ a pak už se vydáme k jícnu jeskyně. Cestou je vidět, že nedávno se tady přehnala velká voda, traviny zapletené skoro dva metry nad hladinou v křoviskách hovoří řečí jasnou.

Vnitřek, tedy až tam, kam se odvážíme, je impozantní a monumentální. Kameny kloužou jen což, takže pěkně opatrně a jen u kraje. Skončit polámaný někde dole a nechat se (v lepším případě) tahat nahoru záchranáři věru nemám zájem.

Za další vodní atrakcí musíme ještě kousek na jih, na kraj frekventovaného údolí řeky Neath. Vodopády Pontneddfechan nám doporučila tabule na předchozí zastávce. Najít je u obce Glynneath není problém, motorky odstavíme na place u bývalého lomu. I tady je zrovínka starší ranger. Když uvidí, že se chystáme odejít, tak nás varuje, že se tady dost krade, tak prý bacha na věci. Hmm, tohle se mi na ostrovech stane poprvé, no asi i sem zavanul smrádek moderní doby. Takže nakonec na vycházku razí Honza s Petrem, já si naordinuju odpočinek na místě :-), přeci jen, naše mašiny jsou značně nabaleny. A alespoň mám možnost pozorovat několik skupinek fandů canyoningu, zábavy, které jaksi nerozumím:-). Ale což, oni zase třeba nechápou motorkárnu, každému soudruhovi podle jeho zájmů:-).

Naše další trasa zamíří opět single trackem přímo na východ. Cílem je tentokráte industriálno, přesněji co, Halík? Úzkokolejka, jak jinak:-), moje duše už trochu strádá po rezatém železe a klapotu kol na stycích kolejnic.

Koncovou stanici Brecon Mountain Railway najdeme na severním okraji městečka Merthyr Tydfil. Další vlak pojede za necelou hodinku, tak nejprve dáme něco menšího do volátek v nádražní restauraci (slušně zaplněné dvěma autobusy místních seniorů), a pak si prohlédneme zdejší dílny, starající se o provoz všeho, co muzeální železnice vyžaduje. Pro zasvěcence neobvyklá a raritní podívaná, ne tak pro Honzu, který se raději vydá na malou fotoprocházku okolím nádraží. Na závěr si ještě vychutnáme příjezd, obrat a odjezd našlechtěné soupravy, a hurá dál, do prozářeného odpoledne mezi zelené kopečky.

Závěr dnešního dne patří opět single trackům. Jednotlivé průsmyky se střídají s přehradami v údolích, pomalu se loudáme krajem, stavíme, počumujeme, fotíme. Nic nás nehoní, kam dojedeme, tam dojedeme, inu dovolená jak má bejt, žádná hoňka, žádný stress. Posouváme se na severovýchod, víceméně podél hranice národního parku. V městečku Haye – on – Wye se ocitáme kolem šesté, no a pomalu bude nutné vyhledat nocleh. Je krásně, teplo tak akurát, nad hlavou jasno, předpověď v Honzově mrakoplašiči ničím nehrozí, tedy rozhodnuto – jde se pod plátno!

Ještě si na noc dotankujeme u pumpy TEXACO v obci Clyro. Honza se zde přesvědčí o poctivosti místních – jde si koupit něco sušenek, piva a nanuků, pumpařka mu omylem namarkuje i současně tankovaný benzín stařenky od stojanu odvedle. Konzumujeme si v poklidu opodál, když tu se přižene ona starší, ale rázná paní, společně s pumpařkou nechápajícího a vykuleného Honzu odsmýkají zpět do prodejny, vyplatí mu s mnohými omluvami jeho prašule a až pak jej značně překvapeného propustí... Hmmm, jak by se asi zachoval český človíček, kdyby zjistil, že jeho natankovaná nádrž je už zaplacena, aha?

Už při cestě sem si Faudy všiml malého kempu na půlce cesty mezi Hye a Clyro. Vrátíme se, zběžně obhlídneme rodinný kempík u farmy na samotě Radnors End a je jasno, líbí se! Ještě otázka u majitelů, OK, vyberte si plac, je to na Vás. Tak si najdeme to úplně nejvíc nejlepší místečko, vztyčení obydlí je otázkou okamžiku (před tím si ale povzbudím vadnoucí tělo jedním místním pivkem), a pak už jen podvečerní pohoda. Příjemný chládek, čerstvý vzdoušek, dobré pivko, slušná večeře, večerní pokec, inu, takové zakončení dne nemá chybku....