Motokochání

Pátek, 22. června, 2012

Trasa: Malling, Schengen, Hilbringen, Rehlingen, Wallerfangen, Saarlouis, Wadgassen, Klarenthal, Stiring – Wendel, Sarreguemines, Rohrbach-lés-Bitche, Bitche, Lembach, Wissembourg, Wörth-am-Rhein, Speyer, Hockenheim, Frauenweiler, Nussloch, Neckargemünd, Eberbach.

Ujeto: 336  km

Ráno vstáváme do prozářeného jitra, poslední temné mraky noční studené fronty mizí kdesi za východním obzorem. Takže spíše optimismus. Je z meteozkušeností známo, že po přechodu studené fronty se nasouvá tlaková výše a ta přináší projasnění. Tudíž doufám, že dnes zůstanou dešťáky zabalené.

Dáme opět bohatou snídani, balení je jednoduché a krátké, takže po deváté do mně kámoši drcnou a jedeme.

V Mallingu přejedeme Moselu a zamíříme na sever po jejím levém břehu. Nejedeme moc dlouho, přivítá nás cedule „Luxembourg“ a hned za ním obec s „profláknutým názvem“ – Schengen. Jojo, tohle je to pohraniční městečko v trojmezí Německo-Francie-Lucembursko, kde byla podepsána dohoda o společném hraničním prostoru a imigrační politice v rámci EU a přidružených států, jejíchž výdobytků a pozitiv si užíváme i my, třeba tady a teď.

Na kraji obce nakrátko zastavíme, samo hlavně kvůli propagační fotce. Další, co nás tady zajímá, je natankování, ve zdejší minimonarchii poměrně cenově příjemná záležitost. Naštěstí pumpu nacházíme kousek od řeky, pro mne má velké pozitivum v tom, že je ve slušném svahu :-). Je sice bezobslužná, ale transakce přes karty proběhne beze ztráty kytičky. Pak už nezbývá, než se s knížectvím rozloučit a vyrazit, čas nepostojí.

Víceméně sledujeme francouzsko-německou hranici, po té germánské straně. Stavíme jen jednou, a to pouze na nákup menáže v jakémsi lokálním super-hyper. Pak už šup zase ku Frankům, pokračujeme jejich stranou.

Přesně v poledne uhneme u městečka Rohrbach-lés-Bitche vlevo a po místní silničce dojedeme k další pevnosti Maginotky, a to fortu Casso.

Bohužel přijíždíme netakticky pár minut po poledni, tedy polední přestávka a další prohlídka až ve dvě, poslední návštěvníci právě opouští areál a jsme tu jen my. Čas nás trochu tlačí, navíc Faudy už tady před šesti roky byl, takže volíme jeho popis podzemí a minimální variantu vnější obhlídky, poté posun dále na východ. O kousek dál je totiž další fortifikační atrakce, a to barokní pevnost v Bitche. O program je tedy postaráno....

Takže si během půlhodinky oblezeme to, co z fortu čouhá nad povrch, obhlédneme nedalekou rekonstrukci polního opevnění, ještě si z nadhledu obhlédneme předsunuté sruby (dělostřelecký a kulometný), no a pak již nezbyde, než si natáhnout hadry a vyrazit. Parkoviště je trochu ze svahu, takže se mi podaří po několika odrazech zadními běhy uvést K v život:-) .

K citadele v Bitche je to jen kousek, mohutná a impozantní barokní cihlová pevnost, vypínající se na podlouhlé skále nad městem ukazuje cestu už zdaleka. Vyjedeme krátkým stoupáním k pevnostnímu předpolí, kde je značně rozlehlé parkoviště s infocentrem a sanitární facility. Není zde skoro duše, pusto prázdno, jen grupa postarších motogermánů (samozřejmě že na nejnovějších ingotech, jak jinak, jak velí národní hrdost:-)) právě odráží na cestu domů přes Siegfriedovu linii.... Takže odstavíme mašiny, odložíme vše nepotřebné (tady se zřejmě nekrade) a vzhůru do pevnosti.

Tedy povím Vám, jak jsem spíše fanda modernějšího opevnění, tak tahle citadela mě oslovila více než intenzivně! Její duchovní otec, slavný francouzský pevnostní inženýr, Vauban, ji ve dvacátých létech sedmnáctého století vybudoval, a i když byla o pár desítek let později v roce 1698 poničena, o pár let později byla znovuvystavěna podle jeho originálního návrhu. A to, že ji opravdu dobře navrhl, se prokázalo i za prusko-francouzské války v roce 1870. I když tehdy Fantíkům byl vyprášen kožich, pevnost se bez problémů udržela až do ukončení válečného stavu. I další války, které se touto značně exponovanou lokalitou přehnaly, ji moc neublížily, a tím se (samozřejmě po nutné rekonstrukci) tento skvost pevnostního stavitelství své doby zachoval dodnes. A díky Faudyho vůdcovství a znalostem si ji můžeme prolézt i my....

Takže, vydáme se dlážděnou přístupovou cestou, mohutným vstupním opevněním se postupně a se zastávkami na obdivování vnějších sekci obrany vyškrábeme až na plošinu citadely. Počasí jede na stoprocentní výkon, slunečno, teplo tak akurát, svěží vánek, prostě pohoda, které jen lze při pochodování v motohadrech dosíci.

Protože prováděná prohlídka podzemí pevnosti začne až za půlhodinku, rozprchneme se po prostranství citadely hezky samostatně. Věnuju se spíše detailům jako jsou třeba klasické skupinové latríny, dělostřelecké palposty, či kaple, trůnící v samém středu „plateau“.

Když nastane pravý čas, sejdeme se u vchodu do podzemí, a po organizační pauzičce se vydáme na průzkum neméně zajímavých vnitřních prostor. Ubikace, muničáky, čerpací stanice vodohospodářství, nesčetné metry spojovacích chodeb, nic zbytečného, vše přísně účelové do posledního detailu, a přesto nepostrádající jistého „industriálního“ půvabu. Navíc, vnitřkem „provází“ sofistikovaný audiovizuální systém, který přitažlivou a chytlavou formou člověka vtáhne do historie a života pevnosti, jejích „hvězdných vteřin“ i všedního života, historických souvislostí. Přiznám se, jsem unešen, tohle se zdejším muzejníkům povedlo, tohle je opravdu důstojný závěr našeho letošního putování. Kdo z čtenářstva se kdy v budoucnu bude posouvat zdejším krajem, ten by citadelu neměl vynechat. Půlden zdržení za to stojí...

Po výstupu na denní světlo ve východní sekci pevnosti se odšouráme hezky zpět na západ, kde ústí vstupní rampa, a kde je dnes ve chladivých kasematech malá kavárnička. Pravý čas na dobré francouzské presso, Honza si zážitek znásobí nějakou místní verzí sladkého muffinu či co. Vydechneme, posedíme, ještě nasajeme poslední závany zdejšího genia loci, při návratu ke strojům se chvilku zastavíme u jakési hrané hostorické fresky, no a pak je čas vrátit se do reality jedenadvacátého století. Bitche a monsieur Vauban, díky moc !

I další etapa mi připraví hezké chvilky. Naše cesta totiž vede přímo na východ, zřejmě místním vojenským prostorem. Perfektní silnice se vine totálně neosídleným i údolími, husté lesy, klikaté toky místních říček, valíme si to pohodovou stovečkou pozvolna se nachylujícím odpolednem. Nečetné osady či malé vesničky začínají nést německá jména. Inu, dostáváme se do oblasti staletých svárů mezi Franky a Germány. Díky tomu, že poslední dvě války Frantíci vyhráli (popravdě, tu poslední za ně museli z velké části vyválčit jejich anglosaští a US spojenci - ale tohle žabožrouti velice neradi slyší :-)) zde asi už na dlouhé časy vlaje francouzská trikolóra. No, ve světle Schengenu asi už nepodstatná záležitost, jen můj názor....

Poslední kilometry po francouzské půdě absolvujeme po pravém břehu hraniční řeky Lauter, než ve městečku Lauterbourg definitivně opouštíme zemi kvalitních sýrů, nonšalantního nepořádku, lehkého chaosu a lahodných stolních vín.

Teď už jen pouhý a ubíjející přesun. Potřebujeme se kousek posunout severním směrem, no a nejrychleji to jde po autobahn. Těch má Germánstvo halabaděj (však jim je tady Áda vybudoval), my použijeme „B9“, jakéhosi čtyřproudého hybrida mezi klasickou „bundesstrasse“ a dálnicí. Celkem to jde rychle, až před Speyerem se to na chvilku zasekne, než se napojíme na mně notoricky známou spojku „A61“.

Přejedeme Rýn, u Hockenheimu najedeme na „A6“. Ta nám ale nevydrží dlouho, naším úmyslem je trefit se do údolí Neckaru a tam někde zakempovat. Před tím je ale třeba doplnit uhlovodíky. To se zadaří na kraji Wieslochu, odjezd zpestří Faudyho peprná poznámka, že prej za roztláčení baworáka bych mohl býti v Germánii trestně nebo alespoň přestupkově postižen:-) Naštěstí Simírové měli práci jinde, a tak znovurozpohybování Káčka proběhlo bez asistence a postihu Polizei:-).

Přes několikero vesniček prokličkujeme do údolí Neckaru, a pak už davaj proti jeho proudu. Nejedeme dlouho, na kraji městečka Eberbach nám cedulka praví, že kempík nedaleko. Je jasno a krásně, dnes nám tedy bude příjemně pod textilií.

A taky jo, přejedeme most a hned za ním je pod mohutným stromovím rozložen pobřežní kempík. Poloprázdno, tedy se zahlásíme ve recepici (zdejší restaurace Akropolis) a pak sjedeme kousek níže, kde si nalezneme fajne místečko, pěkně stranou od zbytku osazenstva. Navíc, podaří se nám zabrat i jeden kempovní stůl s lavicemi, tedy budeme jíst jako lidi a ne se plouhat trávou, zvolna se nasákavající večerní rosou.

Stavba bydlíků moc nezabere, je příjemný večerní chládek, takže alespoň z mého pohledu paráda a country rádio. Zakrátko zapufají vařiče a proběhne příprava a následná konzumace prosté, leč vydatné a chutné motocestovatelovo krmě. Po jejím zkonzumování se nám samozřejmě lepí jazyky na patra, čemuž se dá zcela jednoduše odpomoci o pár schodů výše. No jasně, večerní pivko nesmí chybět, už jen proto, že je to na naší letošní cestě večer poslední. A ještě, zejtra slavím narozky, navíc ne ledajaké, leč šedesátinové, takže důvodů ke koštu zdejších pivánek více než dost. Rozhodnuto, vykonáno....

Nedosti na tom všem, trefili jsme se zrovínka do dne, kdy se na probíhajícím kopálistickém šampionátu mají utkat domácí Germáni s Řeky. Povíte si, no a co? Ale tahle hospoda se jmenuje Akropolis, a jasně, osazenstvo je řecké:-) Dokonce dva místní psíci tohle zohledňují, jeden v dresu germánském, druhý v suitu modrobílé vlajky peloponéského státu. A všici to intenzívně prožívají.

My zaujmeme pozici nezúčastněného neutrála, a poručíme si žádané. Soumrak zvolna dosedá do údolí Neckaru, světla městečka se postupně rozžíhají, až na fotbalovou horečku vládne všude klid, mír, pohoda. I v nás tento pocit vítězí, jen se trochu mísí s neodvratnou a vlezlou realitou blížícího se konce našeho putování. Ale co, stahovat kalhoty když brod je ještě daleko netřeba, těšme se z okamžiků teď a tady....

S vyhasínajícím dnem i my dopijeme své číše a se sanitární oklikou zalézáme každý pod tu svoji střechu z textilu.