Motokochání

Plán tedy pro rok 2011 zůstává stejný, pouze jej přes zimu vybrušuji a doplňuji o vědomosti sosané (jak jinak) ze světové pavučiny. Účastníci jsou jasní: tedy Zbyněk, už uzdraven, a kupodivu se hlásí i jeho bratr Luboš. Vida, vida... Z širšího okruhu Jawa klubu Praha se přihlásila Jana, takto se do jedné stopy po absolvovaném rodinném cyklu navrátivší bývalá zdatná jezdkyně a členka Jawa klubu. Dnes sedlá CBF1000, no a chce vyrazit na první svoji delší cestu za kopečky české kotliny. Že si k tomuhle vybírá společnost mé zchátralosti, mne těší a současně i tak trochu zavazuje. Posledním reálným zájemcem o účast je kolega z MOTOBIKE.CZ Petr Farda zvaný Faudy. Ten je naopak cestovatelem značně protřelým a zkušeným, tudíž naopak jedním z „pilířů“ zformované party. Pět motorek, to je myslím si akurát na to, abychom si vyhověli a příliš si nepřekáželi a neprudili, abychom se zbytečně neztráceli navzájem, a abychom se ještě vešli do kempů a na odstavné plochy. Podle mých zkušeností, co více je nad počet šest, to už musí bejt parta stmelená a osvědčená, s podobnými charakteristikami a prioritami, aby byla funkční a nekonfliktní (a stejně to občas zaskřípe...). S účastí ještě koketuje Myšák z Rýmařáku, ale po zjištění totálního kolapsu motoru jeho Shadowky raději penízky na dovču nacpe do útrob svého silostroje....

Květen zasadí našemu plánování ránu. Zbyňkovi se opět vrací jeho indispozice, následná reoperace a definitivní výrok lékařův: „Pane inženýre, při stavu Vašeho těla už pro Vás prostě dlouhé celodenní cesty na motorce nepřichází v úvahu, navíc vícedenní, to už vůbec ne. Výlety „kolem komína“, to jo, časté přestávky a rozhýbání, ale na předháňky přes celou Evropu zapomeňte“.

Škoda, přeškoda, ze Zbyňka se po několika společných dovolených vyklubal spolehlivý a nekonfliktní parťák. Naštěstí to dopadlo alespoň tak, jak to dopadlo, takže zaplaťbůh si dáme nějaké ty výlety po Česku a blízkém pohraničí.

Tudíž jsme jen čtyři. A to ještě nevím, že jeho brácha se na naši společnou dovolenou pod dojmem výše uvedené skutečnosti taky vyprdne, akurát mi to jaksi zapomene říct.-(((. Dozvím se to až na oslavách padesátin Jawa klubu, tejden před odjezdem.....

Co k tomu všemu dodat, ještě jsme nevyjeli a už jsme tři. Naštěstí, další jobovky se nekonají, a vše spěje ku dni D, hodině H a minutě M.

Sobota, 13. června 2011

Jana už včera opustí rodnou hroudu a odjíždí se starším synkem na chajdu, kultivovat ji a tak:-)) Večer tedy samotinek balím už několik dní na gauči vyrovnané věci, vše je snadné a kufry dokonce vykazují jisté rezervy. Prostě a jednoduše, pro jednoho se to balí dobře :-). Káčko po omlazovací kůře (výměna všech gumových hadic a hadiček, nová izolace na spodku nádrže, nové destičky, samozřejmě nové gumy) už čeká připraveno v garáži otočeno do správného směru:-).

Ráno mě budík vzbouzí ve čtyři, ještě si čtvrthodinku poležím a davaj do posledních příprav. Bohatá snídaně, nezbytné hygo, pak už skáču kolem mašiny. V šest se loučím s mladším synkem a vyrážím. Na místo srazů s Janou dole na křižovatce Kolbenova – Kbelská je to jen pár kilásků.

Docela překvapen koukám na její mašinu. Vše má nabaleno v obřím tankvaku a baťohu, přitaženém síťkou na zadní sedadlo. Žádné kufry, žádné brašny. No, holka, docela odvážná, šikovná, jsem jen trochu zvědav, jak se vypořádá s každodenním balením.

No nic, v sedm máme být pro Faudyho v Žimi, tak skočíme na mašiny a davaj. Pohodovou stodvacítkou mažeme po takřka liduprázdné „dé osmičce“, a ranní chládek nám docela svědčí. Takže daný úsek prolétneme, ani nevíme jak.

Faudy už má mašinu venku, a zrovna se souká do motokalhot. Ještě se rozloučí s manželkou (taky Janou, sakra, to je mi ale inflace nejhezčího českého ženského jména :-))))), a vyrážíme. Máme v úmyslu Krušné hory překonat okreskama a teprve u Drážďan vykonat nezbytné napojení na německou dálniční síť.

Ještě je tu ale nutnost, by si ti dva nakoupili něco na zub – já už jedu vybaven z domova. Tak stavíme za Teplicemi u Penny a nákup je otázkou chvilky.

Než definitivně vyrazíme, napadne mne poslední kontrola všeho nutného. Peníze, všichni máme, doklady od motorek, taky, prachy a karty taktéž, pasy nebo občanky, jasně že jo.... nejsme blbci :-). Nevím, co mne to napadne, ale zběžně otevřu ten svůj – a krve se ve mně nedořeže!!!! Z pasu se na mne dívá moje drahá polovice.......

Teda, prekérka, náčelnická autorita v pérdeli, sakra.... nojo, v přihrádce byly pasy na sobě, no a protože jsem ho tam ukládal poslední, předpokládal jsem automaticky, že ten horní je můj. No ... a nebyl ..... blb, kouknout se by bylo otázkou sekundy.

No nic, kolegové to berou s nadhledem, prej ještě je dobrý, že jsem to zjistil pouhou stovku od baráku. Dají si kafe, projedou se kolem a za dvě hodinky si tady dáme sraz - repete.

OK, otáčím Káčko proti slunci a mířím k rodné hroudě. Dálnice, nuda nuda, šeď, šeď... naštěstí to rychle utíká a za hodinu jsem doma.

Synátor se může smíchem po*rat, nojono, po náčelnické autoritě jde do riti i ta rodičovská. Ale co, bude hůř, až dorazí ten Němčour, co furt lidem schovává věci. A na tebe, synku, na tebe dojde taky, akurát pozdějc.

A potřetí za tři hodiny „dé osma“. Pakárna, vašnosti, ještě že Káčko je rychlý a pohodlný.

V půl jedenácté jsme opět ve třech, takže neobejdujeme a konečně opouštíme Česko. V duchu tak přemítám, cože jsem ještě zapomněl nebo zvojtil, ale nic mne zatím nenapadá.

Výšvih na hřebeny u Cínovce pěknými serpentínkami trvá čtvrthodinu, koukám, čumím, ale pověstné pracovnice z Dubí nějak vymizely. Spousta podniků s lucerničkami je zavřená, a evidentně už dlouho a trvale. Zaplaťbůh... stejně mi ale vytane na mysl, jak spousta kavárenských krasoduchů prala do české společnosti, jak že ty kurvičky ukazují na pokleslost a povrchnost české společnosti. Hmm, a jak to, že takový boom zrovínka kolem německých a rakouských hranic, nezafungoval tu náhodou zákon nabídky a poptávky, že zde halt byla poptávka, a ne že ze strany české??? Mimochodem, jak si tak ty pracovnice pamatuju, to bych musel hodně dlouho bejt někde v Rusku, abych na takové larvičky dostal chuť:-))).

No nic, raději budu (jako poslední, vede Faudy a naše Jana pěkně uprostřed) počumovat kolem dokola. A je na co koukat. Po přejezdu hranic se motáme saskými údolíčky, pověstně upravenými podhorskými vesničkami, jo, do týhle pečlivosti máme ještě dost daleko, co dělat. Nepřeháníme to v táhlých zatáčkách, navazujících jedna na druhou, neb ustlat si na počátku dovčy, není o co stát. Nezastavujeme, jen vše míjíme, inu není čas ani na fotečku. Ten si halt budu muset na zdejší hezké končiny udělat někdy jindy, prodloužený weekend na to bude ideální.

Přes Bärenstein se zvolna, ale neúprosně blížíme ke Drážďanům a nemilovaným dálnicím. Ale, musí to bejt, tak se do toho zakousneme, je půl dvanácté a celé Německo leží před námi:-(.

Drtíme to, co hodinu či hodinu a půl stavíme na protažení, vždy druhou zastávku na čerpání. Já se vzadu vezu, čumím kolem, žádné intelektuální vypětí. Po několika hodinách máme za sebou hnusnou východoněmeckou placatici (na jejím konci projedeme zajímavý industriální park, kde je konzervováno několik rypadel, dříve zde za DDR těžících kdovíco), u bývalého pohraničí se krajina začne sympatičtěji vlnit a hned je líp na duši.

V půl šesté se před námi rozestře Porůří v celé své industriální kolosálnosti. Takže dáme pumpu, kávičku, tatranku, abychom to zvládli. Přeci jen, máme už pár stovek kiláků v sobě, já o dvě stovky víc....

Jakmile se ponoříme do změti domů, továren, průplavů, dolů a všeho toho, co dělá Porůří Porúřím, je při pohledu na západní obzor jasné, že budou problémy. Inu, jedou s vodou, a podle sytě tmavošedých mračen se zdá, že jí mají naložíno hodně...

Uprostřed přes sto kilometrů velké megapolis už je voda na spadnutí. Faudy se navigačně snaží kličkami alespoň trochu se vyhnout tomu nejhoršímu, takže se chvilku motáme vedlejšími ulicemi. Ale nakonec se obzor koldokola zaplní temnými mračny a je jasno, že bude mokro. Copak, o mne až tak nejde, spíše se jedná o naše děvče na naháči, no a Alpík taky moc ochrany neposkytne. Ale, když budou chtít, tak si zastaví.

Najedeme na jednu z mnoha zdejších dálnic, a v tom to začne. Průtrž – poměrně nevýstižné a výrazově slabé :-(. Otevřela se nebesa, chvílemi nevím, kde končí obloha a začíná země, všechno je šedý a černý, voda všude. Auta chlístají wasser, na silnici jsou jí na centimetry, děkuju v duši za nový gumy:-). A Faudy jede, Jana za ním (docela ji obdivuju, holka je to železná), no tak to já taky....

Sajrajtem to drtíme přes půl hodiny, najednou duha, vjedeme do slunce, přestává pršet a po pár kilometrech je kolem normálně sucho. No, aprílové počasí, dalo by se říci:-). A navíc, Porúří je za našima zádama :-).

Uhneme trochu na severozápad, definitivně opustíme německé industriálno a poklidným večerem prozářeným zapadajícím sluncem zamíříme k holandským hranicím. Dáme poslední zastávku, kde si potvrdíme nocleh v jednom z vytipovaných kempů hned za čárou, poblíž městečka Haps.

Hranice poznáme jen podle změny jazyka na cedulích (pohraniční celnice Goch už slouží jiným účelům), překročíme Maasu a za ní uhneme vpravo na dálnici. Příští výjezd už bude náš.

Na něm kroužíme klasický pravý oblouk, když tu Faudy zajíždí ke kraji a staví. No, asi se potřebuje zorientovat v navigaci, tak sedím na mašině a čekám. Ale jeho gestikulace nás brzo vytáhne ze sedel. Prej že mašina najednou chcípla a nejede.

No, předpokládám nějakou hloupost, konektor, nateklá voda po cuháku, prostě něco, na co se přijde hnedle. Ale ne, nějak se nedaří. Navíc, je to Honda, tedy má imobilizér HISS, no a Faudy tvrdí, že se kontrolka indikující jeho činnost chová nestandardně. Vrtáme se v tom (tedy hlavně Faudy), ale nic nevede k cíli. Nakonec se tedy dohodneme, že já s Janou pojedeme sehnat kemp nebo jiné ubytko a Faudy zatím bude krotit elektronické skřítky.

Naťukám si do GPS data kempu a s kolegyní vyrazíme na průzkum. Po pár kilometrech dojedeme do ztichlého městečka Haps. Odbočíme na předměstí, úzkou silničkou dorazíme doprostřed polí, někde tady krabička ukazuje kemp, leč v reálu jej nět. Kolem dokola jen polňačky, tady asi nic nebude, dohadujem se (nakonec podle domácího průzkumu webu kemp leží asi o dva kiláky na sever). Tak čelem vzad a zkusíme Haps.

Stará známá zkušenost dí, že když se chci něco dozvědět, musím do místní hospody. A taky jo, nacházím ji kousek od centra. Venku postavený gril, kolem banda místňáků v jednotných modrých košilích (svazáci???:-)). Všichni už trochu v náladě, panuje zde na Holandsko dost až dost neprotestantsky uvolněná náladička. Jak vidno, sobota večír je všude stejná.

Zapůsobím mezi nima trochu jako mimoplanetník, ale jsou sama ochota a začnou se mezi sebou dohadovat, kdeže je něco jako ubytko. O kempu nevědí, až jeden si vzpomene, že je něco jako zbrusu nový penzion někde kus dál. Jeho přeci jen chabější angličtina je navíc downgradována nějakým tím promile, snaží se něco vysvětlit, něco o „second turn left“, ale moc jej tedy nechápu. No, chyba může být taky na mém přijímači, jasně, a tak vyrazíme na průzkum. Směr zhruba víme, možná budeme úspěšní...

No, nejsme, vašnosti :-(. Kroužíme pomalu se tmícím městečkem, kde nic tu nic. No tak se vrátím a zkusím znova vyptávání.

Místním už zřejmě došlo, že verbální komunikace je na prd a nejlíp bude ukázaná. Posadím informátora za sebe a jedem. No, byl to second turn left, ale před tím byl ještě jeden turn right :-). Po necelém kilometříku dojedeme k usedlosti. Informátor hnedle z ní vytáhne majitelku a promptně jí vylíčí naše trable a prosbu. Prý OK, spaní tady bude.

Necháme tady Janinu motorku a s ní na tandemu se vracím k Faudymu. Tedy, až k němu přímo ne, to bych musel pár set metrů protisměrem, tak čekám na křižovatce a Jana pro něj dojde krajnicí.

Po necelé půlhodině dorazí dvě postavy tlačící mlčící mašinu. K penzionu jsou to tak tři kilásky, jak je překonat.... Vlečení nepůjde, nemáme lano. Vzhledem k tomu, že kolem je placka, asi bude nejrozumnější ji dotlačit. Zkusím se Jany zeptat, dojede-li na mé mašině zpět, ale prej ani náhodou. No tak Alpíka budou muset dotlačit oni dva.

Kus k obci jim dělám zezadu svítící ochranu, pak už mohou pokračovat cyklostezkou mimo silnici. Jana mě pošle zpět, prej mám přesně dojednat ubytování a sehnat nějaký to pivo:-).

Majitelka nám nabízí dvě možnosti: buďto klasická betle po 50 € nebo, když máme ty spacáky a tak, můžeme se rozložit v konferenční místnosti. Sprcha atd je nám samo plně k dispozici, stejně jako lednice plná pivka. Co vypijeme, máme vyrovnat flašky na lednici a ráno se to zaplatí. Jo, a za přespání 10 €. Jak jsem rozhodl je celkem jednoducho uhodnout – bé je správně:-))).

V půl dvanácté už jsou totálně splavení kolegové i s mašinou zde. Vybalíme, nastěhujeme se, a první je sprška a hned poté pivko. Ajaj, má přes osm voltů.... no uvidíme, co to s náma udělá.

Všichni toho máme plné kecky, naštěstí sprcha bodla. Faudy srkne dvě pivka a naprdnut zalézá do spacáku. No, popravdě, se mnou by asi taky nebyla zrovna řeč. My ještě posedíme, adrenalin posledních několika hodin vyplachujeme dalším a dalším pivkem, až jich každý dáme šest:-)). Probíráme nastalou situaci shora zdola, zleva i zprava, popíjíme, na najednou jsou tu dvě s půlnocí. Já zalezu se spacákem do kouta, kolegyně si obsadí jeden stůl a usneme natotata. To byl zase den:-((.