Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všechno je jinak - den druhý

12. 3. 2012

Všechno je jinak - den druhý

 
Sobota, 13. června 2011
 
Díky včerejšímu maxidni lezu z pelechu až kolem desáté, kupodivu celkem v pohodě – tedy té tělesné. Čekal jsem to horší, neb díky mé blbosti jsem si včera stanovil nový osobní rekord v počtu ujetých km za 24 hodin – a to číslem 1055. Překonávat to tedy rozhodně v dalších létech nemíním... A když jsem si přimyslel tu vysokovoltáž kolem půlnoci, jitro jsem očekával kalné a bušivé.
Je slunečno a svěže – bohužel nálada panuje diametrálně odlišná. Faudy se hrabe v drátech svého stroje, a na kloub záhadě ne a ne přijít. Moc mu v této chvíli pomoci nemohu, i když bych chtěl, bůhví že jo. Bez schématu, bez měřáku, moc šancí nevidím. Závada typu „znečištěný konektor, přelomený vodič atd“ je vyloučena, napětí jde až k jednotce zapalování, pak už nic. Závada tohoto typu je řešitelná pouze prostou výměnou dílu za nový, tady už rozebrat a opravit jaksi není co. Moderní doba a ji ovládající „černé krabičky“, halt temná strana síly.
t_nl2011_012.jpgPomalu se s Janou začínáme smiřovat s neodvratitelným. Je blbý, že je neděle. Kdyby byl všední den, najít Hondu servis a vyprosit si CDI, to by v civilizovaném Nizozemí neměl bejt až takový problém. Faudy to však vidí rezolutně a jednoznačně. Znechucen volá domů a objednává si vlastní manželku s autem a vozíkem. Smutné, ale podle něj jediné přijatelné řešení. Je to sem necelých sedm stovek kilometrů po dálnicích, takže večír by tady jeho Jana měla bejt. Nás prej k nakládání nepotřebuje.
My se tedy musíme rozhodnout, co a jak dál. Dnešní loď nám samo vezme roha, další jede až zítra opět ve čtyři. Jana trochu pod dojmem prožitého ztrácí elán na Wales, řkouc, že neví, co by si tam sama počala, kdyby mně se něco stalo. Osobně jsem tady lehce deprimován, a případné potíže za Kanálem mě víří hlavou zabalené do nejčernějších a nejpesimističtějších variant. Prostě a jednoduše, taky se mi tam nechce:-(.
Jana: tady bych jen upřesnila, že nikoli pod dojmem prožitého, alébrž pod dojmem evidentní Jirkovi nechuti pokračovat dále ve dvou. Po uvědomění si rizika držet se plánu cesty v takto zdrclé sestavě - musela jsem mu dát za pravdu.
Takže nakonec padá mezi námi rozhodnutí zkrátit si dovolenou na týden. A když už jsme tady, pojezdit si Beneluxem i kouskem severní Francie, a volným mimodálničním tempem se přes Německo vrátit k rodné hroudě.
Dobrá, kostky jsou vrženy, mosty jsou strženy. Wales, snad někdy příště, nebo možná v dalším životě :-(
 
Je k poledni, lehce pojíme, dobalíme, doplatíme přespání a pivko. Ještě nám paní bytná prohlídne na netu předpověď počasí na Zeeland, kam chceme zamířit. Prej má bejt dnes slušně, zítra už 30% pravděpodobnosti deště. No tak uvidíme.
Úderem půl jedné se loučíme se skříslým Faudym, a mně jen tak zběžně vytane, že se takřka přes kopírák opakuje situace z doby před deseti léty, kdy jsme se s Janou (tedy mojí lepší polovicí, aby bylo jasno, nějak je tu přejaníno:-)) loučili kdesi v severní Francii se souputníky Ernesty, kteří po materiálovém defektu své Hondy (ano, taky to byla Honda...) byli taktéž nuceni přerušit dovolenou a čekat na spásné auto s vozíkem. Tehdy na nás čekala loď do Irska, no a my pokračovali sami. Je pravda, byl jsem o deset let mladší, a měli jsme už koupené lístky :-) a to asi rozhodlo o pokračování. Dnes už jsem přizdikakáč.... dneska s Janou (jinou), lístků nemaje, volíme smyčku zpět. No nic, Faudy, ať se alespoň návrat obejde bez trablíků, zamáváme a vyrážíme prosluněným odpolednem přímo na západ.
 
Jízda nedělním odpoledne je balzámem na rozjitřenou duši. Záměrně využívám silnic nižších kategorií, neb není kam spěchat a po pravdě, z okresek a místních silniček zemi člověk pozná daleko lépe, než z betonových pruhů dálnic. Průšvih je jen jediný – absolutní nepřipravenost. Nizozemí a přilehlé kraje jsme chtěli jen prostě profrčet, tudíž žádnou přípravou (POI a tak) neprošly. Ba ani pořádně podrobnou mapu nemám, jenom přehledovou čtyřstovku. Ta sice naznačí, kde by mohlo býti zajímavo, ale nic víc. Ještě že mám alespoň nasosanou GPSku, ta teď bude naší hlavní navigační podporou.
 
Zamířím západním směrem, na Zeeland prostě musíme za sluncem. Ani si to podle mapy neuvědomím, ale po chvilce jízdy pohodovým holandským venkovem se po pravé ruce objeví mohutný plot a za ním dvě šedivé stužky ranvejí. Vlaje tu vlajka, ejhle, vojenské letectvo :-). Vymřeno, pustoprázno, evidentně dneska není letový den. Teprve později přijdu na to, že jsme minuli bázi Volkel. Tohle letiště
je mi známé už hodně dlouho, třeba můj oblíbený Pierre Clostermann se na svém Tempestu V často utkával s „dlouhonosými“ FW-190D právě odsud, no a ke konci války zde jeho 122 stíhací wing ložíroval a odtud vymetal chudobné zbytky luftwaffe z nebe severního Německa. Bohužel ale to zde vypadá na stále funkční základnu, kde o návštěvníka asi moc nestojí.
Za Udenem použijeme kousíček dálnice, ale po chvilce ji opouštíme a zahneme na severozápad. Úmysl je jasný, sledovat jeden ze zdejších hlavních kanálů a užít si trochu říčně - lodní romantiky. Kanaaldijk Noord ústí do Maasy, k ní se chci dostat. Mása (Maase) je jednou ze západoevropských řek, na které pulzuje intenzívní říční lodní provoz, věc u nás značně neobvyklá a proto pro suchozemce atraktivní.
t_nl2011_020.jpgSilnice nás vede pěkně podél kanálu až skoro k Máse. Tady musíme objet město ‘s-Hertogenbosch, abychom se dostali na severní (pravý) břeh sy a podél ní mohli pokračovat dál na západ. Kousek jízdy a zastavuju na mírném náspu, neb se mi líbí rozhled (a taky už je třeba protáhnout kostru).
Jasné a přívětivé odpoledne. Čirou náhodou jsem si vybral místo, kde z Maasy kolmo dříve odbočovalo původní rameno. To je dnes přehrazeno náspem, po kterém vede naše silnice. Ale je to docela půvabný koutek, navíc s romantikou lodní dopravy. Řeka je víceméně ukryta v pobřežním porostu, takže se zelenou krajinou posunují pouze nástavby nákladních šífů či plachty soukromých jachet. Nezvyklé, pro nás i zajímavé.
t_nl2011_026.jpgNo nic, pokračujeme dál pěkně pohodově na západ, podél jednoho z ramen Maasy, Bersche Maas. Mířím k deltě, kde se slévá Maasa a Waal. Rozkládá se zde Nationaal Park de Biesbosch. Podle mapy se do něj dostat nejde, prostě tam není značená žádná cesta. Ani GPSka nic nenabízí, tak spoléhám na blízký místní průzkum.
Ale ještě jedna zastávka,neplánovaná. Prostě se najednou vedle cesty vyloupne krásně renovovaný větrný mlýn a nedá nám u něj nezastavit :-). Nizozemí a větřáky, to je jako Česko a piwko.
t_nl2011_041.jpgNaštěstí je tu i parking, tedy kus bývalé silnice. Odstavíme mašiny, s ulehčením shodím přebytečný textil a pěkně nalehko můžu poskakovat kolem symbolu zdejšího kraje. Mají ho tu ve velmi, ale opravdu velmi dobrém stavu. Tak si tohle místečko užíváme...
Po patřičné míře kochání nasedáme a míříme dál. Jak jsem očekával, do národního parku opravdu žádná cesta nevede, takže bude nutné jej objet. Volím jižní trasu, tím ale musíme přes Másu. A jinak to nejde, než že na chvilku použijeme dálnici A27 a po jejím mostě překonáme zde už značně široký tok. Hnedle za řekou ale rychlostní komunikaci opouštíme.
Pouť co nejblíže břehu nás zavede do starobylého městečka Drimmelen, kde jsou tak úzké uličky, že několikrát musíme stavět u jednosměrných semaforů, aby se vůbec dalo project.
Na další cestě nás GPSka opět cpe severně od Másy, takže ji přejedeme po dalším dálničním mostě, tentokráte se jedná o A16. Hned za ním mám z dálnice zmizet, bohužel díky mé nepozornosti si odbočky všimnu až na poslední chvíli. Nechci hrotit výjezd, no a tak se stane, že dalších pár desítek kilometrů pokračujeme po A16 a A15, než se vyplatí z dálnice sject. Ještě chvilku pokračujeme rozsáhlým předměstími, než se konečně vymotáme z aglomerací a před námi se rozprostře holandská venkovská krajina. Za městečkem Hellevoetsluis se konečně dostaneme tam, kde to začíná být zajímavo z hlediska pro nás suchozemce nevídaných vodních děl a staveb. Propletená delta Rýna, Másy, Šeldy a kanálů zde totiž ústí do Severního moře, a pevnina je tady rozdrobena do několika ostrovů. Ty navzájem spojuje důmyslný systém hrází Delta Works (ty normálně propouští říční vodu do Severního moře, ale jsou schopny za extrémních podmínek uzavřít deltu a zabránit tak přílivové vlně z moře v dalším postupu), a k němu právě teď směřujeme.
t_nl2011_063.jpgPrvní most přes rameno Haringvliet na ostrov Goeree-Overflakkee přejedeme, a zastavíme na jeho jižním předmostí, abychom si jednak odfrkli a druhak si to kolem trochu prohlédli. Před námi je jeden z typických holandských atributů – sklápěcí most přes souběžný plavební kanál mezi dvěma přístavními bazény. Funguje to jako železniční přejezd – když se nashromáždí něco lodí, obsluha sklopí šraňky a zvedne (nebo otočí, to podle konstrukce) most a už se pluje. Po proplutí se most uvede do provozní polohy a nastane pozemní pohyb. Naštěstí jsme se trefili zrovínka na začátek procedury, takže to máme pěkně jako na dlani.
t_nl2011_066.jpgPo celé proceduře je čas na další jízdu. S Janou se dohodneme, že čas už pokročil natolik, že by bylo dobré začít pomaličku hledat hnízdečko na spočinutí. Dobrá, proštudujeme nedaleko stojící ceduli s mapou ostrova, a po prozkoumání se nám jeví jako nejvhodnější hledat nocležiště kolem městečka Ouddorp, kde by se mělo několik kempů vynacházet. Takže tam naroutuju svého vůdce a jedem.
Není to daleko, objedeme městečko a ejhle, směrovka nás navede hnedle do prvního kempiště. S jednou smyčkou nacházíme recepci kempu Kemp Groeneweide, zanechám Janu venku a mažu do restaurace, jejíž pult slouží i jako recepce.
Kemp je skoro plný, nakonec nám slečna přidělí stání a pošle nás tam. Zajedeme na místo, ale ouha – sice by mělo být volné, leč není. Nějací Chrochoni si sem odstavili dvě auta :-(. Tak zpět k pultu a reklamovat, ordnung muss sein! Napodruhé je nám přiděleno místečko hned za nejbližším živým plotem, pár metrů od restaurace. A vychází to, je prázdné.
Tak letos poprvé stan ven a budujeme. Jana je holka šikovná, já už jsem taky pár stanů postavil, takže za čtvrthodinku máme hotovo a můžeme se nastěhovat. Čas je dobrej, tudíž ani nemusíme spěchat. V pohodě se vystřídáme v sanitárním bloku, a pak už jen, co s načatým večerem.
Na kuchtění pod plátnem hodíme bobek, pod dojmem zkrácené dovolené si naordinujeme hýření.
Prostě odkráčíme do restaurace, nejprve zasedneme na zahrádce, ale se západem slunce se lehce okosí a tak migrujeme dovnitř, kde obsadíme jeden stolek pro dva. Dáme pivka, no a k jídlu si vybereme něco z darů místního moře, když už jsme tedy u něj, že.... A vybrali jsme si dobře. Chrochoni ryby umí, takže spokojenost. Pivo je taky pitelné, takže se koná spokojenost. Sedíme, zažíváme, tlacháme, a je nám fajn, tedy, jako jen může bejt fajn po událostech posledních dvou dnů. Vydrží nám to asi do půl dvanácté, kdy usoudíme, že radovánek už bylo dost a zalezeme do spacáků.
 

Náhledy fotografií ze složky Všechno je jinak - den druhý

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zapalovani

(Faudy, 14. 3. 2012 14:07)

Jo jo. To co tam nenapsal je, ze moje Beruska ma i hiss, takze i kdyby se jina jednotka koupila za ty strasny prachy, tak se kupuje i s klicema, resp. polotovarama klicu. Potazmo poslou ti podle stitku na klicich takovou jednotku s klicema, ze kterych se daji vybrousit nahradni klice pro danou skrinku. Hnus. A tvrdnout tejden nekde v Holandsku a cekat na jednotku se mi nechtelo, pokud by to vubec slo a kolik by to asi i stalo.
Ignitech za tri tacy vyresil problem se zapalovanim, i HISSem... :o]
Spis byla varianta, ze bych je dojel, kdyby ten ignitech dorazil rychle, nakonec byl az ve ctvrtek, a to uz byli skoro doma.
Jinak Jana s pantatou pro me dojela asi v 8 vecer, aspon jsem se vychrupkal pod sirakem pres den, a pak jsme jeli s Alpikem zpatky. Doma jsem byl asi v pet rano.