Motokochání

8. den               sobota             4.8.1990

Etapa: Leonding – Linz – Zwettl - Bad Leonfelden -Weitgetschlag/Studánky - Vyšší Brod - Český Krumlov -České Budějovice – Miličín - Praha.

Tachometr:11825 - 12082      Ujeto: 257 km    Tank; 13.5 l

Naposledy jsme tedy bohatě posnídali s pečlivou Helmutovou přičinlivostí. Jelikož byl již čas, odešel do krámu s tím, že až se zabalíme a vypravíme, tak se máme stavět u něho v obchodě, vrátit klíče a definitivně se rozloučit.

My jsme tedy si v klidu a pohodě připravovali odjezd, naštěstí po včerejším večerním maratónu nám nebylo nevolno, a tak vše mohlo probíhat tak jak má. Ohygienizovali jsme se a pak jsme jen shledávali vše co jsme měli rozptýleno po bytě a přívěsu. Nabalili jsme motocykly a rozložili se pohledem s pohostinným bytem. Odebrali jsme se prosluněným dopolednem do drogerie rodiny Michelových. Zde jsme se pozdravili s Helmutovými rodiči, prohlédli si obchod (drogerie, foto kino i hračkářství v jednom) a pak už byl čas k rozloučení a odjezdu. Srdečně jsme se s Helmutem rozžehnali, zamáčkli (pomyslně) chlapskou pěstí slzičku v koutku oka a vyjeli.

Známou cestou jsme vjeli do Lince, zde jsme trochu zakufrovali (minul jsem odbočku z dálničního průtahu na Bad Leonfelden nechav se zmást cedulemi „PRAG“ směřující ovšem k Dolnímu Dvořišti) až jsme po chvilce motání jeli opět správným směrem. V tu chvíli se mi ozvala rezerva a tak jsem pochopitelně zvolil poněkud volnější styl jízdy vzhledem k tomu že na hranice je to přeci jen těch padesát kilometrů, tankovat drahý benzín jsem nechtěl a u nové motorky jsem ještě nikdy neotestoval na kolik vlastně rezerva vydrží.

Na hranice jsme doklouzali bez jakýchkoliv potíží. Rakousko se s námi rozloučilo absolutním nezájmem ze strany celníků i pasových orgánů. Ti naši vyžadovali jenom statistický lístek, kteroužto rošádou nás překvapili. Museli jsme žádané vyplnit a dodat našim pohraničníkům.

U pumpy ve Vyšším Brodě jsme si opět vystáli třičtvrtěhodinovou frontu a měli ještě kliku, když hned za námi pumpařka frontu ukončila s poukazem, že má polední přestávku. Ejhle, už jsme zpátky doma, na Balkáně!

Poledne nás zastihlo v údolí Vltavy před Krumlovem. Ve městě samotném jsme opět navštívili Frantu v jeho pensionu. Sdělili jsme mu své nejdůležitější zážitky z dovolené a vyřídili mu pozdravy od Helmuta. Protože to docela slušně připalovalo, docela jsem uvítal když jsme opět sedli na mašiny a jeli dále, v pohybu to vedro bylo přeci jen snesitelnější.

Na obchvatu Českých Budějovic jsme se pokynutím rozloučili s Jiřím který směřoval do svého trvalého bydliště ve Strakonicích a na křižovatce jsme odbočili vpravo na Prahu, kdežto on jel dál rovně. Pokračujeme tedy dále ve dvou, tedy tak jako za dřevních dob, vlastně je to již osm let co jsme já s manželi Kubičkovými založili tradici společných motodovolených, tradici kterou sice nikdo u nás stoprocentně od té doby nedodržel, ale která je stále živá a bude doufám pokračovat i když možná v redukované formě i v budoucnosti.

Vedro se stávalo už nepříjemným, motocykly to tíže nesly, posádky taktéž a tak výsledkem byla otupělá nuda, vždyť i cesta je notoricky známá, není tedy možno k ní nic objevného a nového dodat.

V Miličíně jsme zastavili u stánku s občerstvením na parkovišti. Tekutiny už byly potřebné a my muži jsme si ještě popřáli po klobásce jako náhražku za oběd. Ihned po konzumaci jsme vyrazili na zbytek cesty. Ten proběhl bez rušivých okamžiků a závěrečný sprint po dálnici jsme zakončili zastávkou v Průhonicích u pumpy.

Potřásli jsme si rukama, popřáli si navzájem pěkné zbytky dovolené (budou samozřejmě s rodinami), svatosvatě si slíbili že v příštím roce jedeme, Klaus neklaus! Ještě několik kilometrů společně a já houkám na pozdrav a odbočuji vpravo na Hostivař a po průmyslovém okruhu dojíždím domů.

Doma mne ještě nečekali, ale to nic. Vybalil jsem si vše z mašiny a první co bylo že jsem si dal pořádnou koupel. Potom jsem nepohrdl něčím domácím do volátka a protože jsem se dostatečně orazil, přišlo mi na mysl že bych mohl ještě dnes sjet za Janou do Hostinného, kde tráví na Belšanovic haciendě část letního pobytu. Tak jsem si vzal to potřebné a podvečerem jsem vyrazil na severovýchod. Ale to už je jiné story, dlužno jenom říci že Jana měla radost z mého návratu. Příště, doufám, už pojede se mnou, potřebovala by to!

EPILOG

Co lze říci na závěr? Myslím že mnohé již bylo naznačeno v řádcích předešlých.

Pro mne samotného to bylo především splnění takřka životního snu, může-li se tímto vzletným termínem vyjadřovat o ježdění na smradlavé pšukavce. Ten jsem si v sobě nosil už od doby kdy jsem v létech sedmdesátých začal jezdit na dovolené na motocyklu a projel už nějaká ta pohoří, zvláště rumunské Alpy a Fagaraš a také Julské Alpy ve Slovinsku. Protože jsem díky svým rodičům dosti poznal ty pravé Alpy a z dětství jsem si je dosti dobře pamatoval, vždy jsem si představoval, jaké by to bylo fajn si to vše, co jsme projeli autem, projet i na motocyklu. Samozřejmě průjezd na kvalitní motorce by zážitek zestoprocentnilo, ale i na Jawě by to bylo fajn.

V letech minulých (doufejme že navždy) ovšem byly Alpy vzdálenější Pamíru a tak jsem si to stále jen představoval. Zajisté bylo by tu možné řešení tak jak například to činil Jindřich, ale nechtělo se mě takto protahovat tlusté tenkým. Že by celý náš kolektiv obdržel pověstmi opředené bájné devizové přísliby byla takřka stoprocentní sci-fi a tak jsme kroužili východní Evropou s občasným odskokem do Jugoslávie.

Teď když už administrativní hranice padly jsme samozřejmě už při prvních táčkách v zimě uvažovali o dovolené v části Alp. Jak to dopadlo všechno i s peripetiemi jste si právě přečetli. Jak se k tomu vyjádřili ostatní: Jirka jako novic v naší partě byl dle všeho spokojen a výhrady neměl, naopak byl nadšen tím, jak se vlastně jeho z prvních dovolených vyvrbila. O trochu méně byl spokojen se svým motocyklem, který zřejmě nesplňoval všechny jeho představy. Upřímně řečeno, byl nejslabší, bylo to poznat, ale více kladů jistě přehlušily tuto mírně disonantní notu. Tonda s Boženkou, tito spolehliví parťáci také shledali na prožitém týdnu daleko větší počet kladů než záporů, byly-li vůbec nějaké. Pro Božku to ještě mělo pikantní příchuť strávené dovolené v sedle perfektního motocyklu. Jediný, a to zdaleka největší zápor jsme všichni viděli ve faktu, že se velmi těžko, a je to prakticky nemožné, vůbec můžeme našemu andělu strážnému se alespoň trochu revanšovat.

Moje hodnoceni se velmi blíží těm předešlým. Splnil se můj dosti tajný sen a opět jsem v sobě prohloubil radost a vášeň v jízdě motocyklem v horách. Další zápor, pouze jediný, byl v té skutečnosti že jsem byl na této dovolené samoten a Jana musela být doma, respektive v Československu. Být tak s námi, bylo by to dokonalé. Doufám, že se to někdy v budoucnosti stane.

Důležité také je že jsme poznali a doplnili Jindřichovy zkušenosti, že i na slabších výrobcích našeho motocyklového průmyslu lze přispět do jednostopého koncertu na vysokohorských silnicích. Že to ovšem jsou spíše třetí až čtvrté housle je jasné, ale ty housle jsou zdá se spolehlivé. Zbyňkův případ byl asi výjimkou a zmizel zdá se v propadlišti dějin. Ve světle posledních měsíců se zdá že se i v našem kolektivu začne alespoň částečně blýskat na lepší časy.

A jak dále?

Kam a jak je zdá se jasné, Helmutova nabídka platí a je potvrzena. Myslím si že takového průvodce a nadšeného parťáka pro motodovolené bychom stěží kde a kdy našli, jde jen o to nepřehnat svoji závislost na jeho pomoci. Ale, na druhé straně, všichni z naší party jsou rozumní a slušní lidé a tak toto nebezpečí je minimální. Dá se říci že pokud životní náklady nás průměrných zaměstnanců nepřestoupí hranici bídy směrem dolů a tudíž nebudeme mít zcela jiné a daleko důležitější starosti, vyjedeme opět někdy v létě do alpských průsmyků. Tento typ dovolené má také jednu nezanedbatelnou výhodu, že rapidně zkracuje (řečeno horolezeckou mluvou) „dobu nástupu do stěny“·tj. přesunu do cílové oblasti. To nám při poutích směrem jihovýchodním vždy trvalo tři-čtyři dny a stovky kilometrů zbytečně prošustrovaných v maďarských rovinách či jiných obskurních lokalitách. Zde je to otázka max. dvou dnů a tak se dá slušná dovolená absolvovat i za menší počet dnů, což u nás potomky obdařených turistů usnadňuje plánování a konání dovolené.

Kdo pojede je samozřejmě věcí budoucnosti, doufám, že naše průkopnická parta bude zase tvořit jádro kolektivu. K ostatním se nebudu vyjadřovat, pohyboval bych se na velmi tenkém a nebezpečném ledě hypotéz, za které bych mohl býti popotahován za ohanbí. Jen bych se chtěl vyjádřit k přátelům, bratrům Kabelíkovým. Mám v živé paměti polovinu let osmdesátých, kdy mně nebylo umožněno jednak ze služebních a jednak z rodinných důvodů se zúčastnit dvou společných dovolených v Rumunsku a Maďarsku s Bulharskem. Byl jsem v té době pravidelně terčem špílců zvláště staršího z bratrů v tom směru že jsem srab, že už s motorkami hraji poslední tango a tak končím. A vůbec, jak to že si nesjednám doma pořádek a nejedu. Obdržel jsem dojemný dárek v podobě motocyklu pověšeného na hřebík a v příslušných kronikách jsem byl patřičně vláčen. Nebudu tu nyní lhát a dělat se lepším, když se ale situace udála tak, že oba bratři byli obdařeni rodinami (oběma jim to beze postranních úmyslů ze srdce přeji, děti k životu prostě podle mého patří!), byl jsem zvědav, jakže se oba dva zachovají. Jako správný Čech, řídící se pravidlem že „nic tak našince nepotěší jako neštěstí druhého“ jsem sledoval jak se se situací vyrovnají. Jak, to je dostatečně známo, a moje škodolibost mi občas (jako např. nyní) poňoukne si v tomto tématu porýpat. Mně osobně těší, že jsem se mohl vrátit na silnice nejen dovolenkové, a přál bych oběma bratrům aby se po zcela zákonité přestávce mezi nás vrátili. Jestli se tak opravdu stane, záleží jen a jen na nich samotných. Abych úplně po pravdě řekl, totálnímu come - backu nevěřím a nevsadil bych si na něj ani u Fortuny. Můj názor, ryze osobní, je že Zbyněk již je dosti pohodlný a jak známo motocyklování chce trochu odříkání a patřičnou dávku masochizmu. Kromě toho staré a prověřené pravidlo říká že pokud si motocyklista zakoupí zbrusu nový automobil, do roka a do dne končí s motocykly. Jako každé pravidlo má svoji výjimku v Jindřichovi Belšanovi, ale on sám je taková osobnost vzdorující všem pravidlům, že tento případ lze eliminovat. Tímto procesem nyní prochází i president Jawa klubu Praha, tak uvidíme. Zbyňkovi bych to také ze srdce nepřál.

Na závěr tedy doufám že někdy o prázdninách se sejdeme zřejmě opět na průhonickém parkovišti a pokusíme se o druhou „dovolenou nového typu“! Mně osobně by se splnil ten nejsnovatější z tajných snů a sice jezdit Alpami na motocyklu BMW, jehož nesmírně šťastným majitelem jsem se ihned po skončení dovolené stal.

Takže, přátelé, nashledanou v lepších časech a

ON  THE  ROAD!