Motokochání

Část třetí – Toulky kolem Vizovic, středa

Jelikož se pro nás, individualisty, vydává snídaně až po žáčcích, tedy v půl deváté, můžeme si po včerejším náročném přesunu poležet a vychutnat ticho a probouzející se jitro. Po snídaní je také potřeba nic neuspěchat, a tak na cestu vyrážíme ze ztichlého střediska až po jedenácté.

Nejprve je třeba napojit stroje, což učiníme u čerpací stanice Honzou preferované firmy ONO v Zádveřicích – hlavní silnice směrem na Zlín.

Musíme si vystát celkem hutnou frontu, prej že naftová kríze:-) Lidi zdá se budou jezdit furt, alespoň tady to tak vypadá. Posléze natankováno, takže razíme dál.

Dneska máme v plánu pojezdit kraj jižně od Vizovic, odbočíme tedy z hlavní směrem na Luhačovice. Krátké stoupání stinným lesem, sklesáme do Horní Lhoty, Dolní Lhoty a těsně před lázeňským velkoměstem se dáme na kruháku vlevo. Projedeme Slavičín, zahneme vpravo a posléze vlevo a míříme do Šanova.

Naším bodem zájmu je totiž zdejší muzeum letecké bitvy nad Karpaty, které se nachází kousek za obecním úřadem v malém venkovském stavení. Protože je soukromé, ani moc neočekávám že bychom byli přijati, tak to by byla opravdu náhoda. A ta, jak je záhy vidno, se nekoná… Honza se spojí s majitelem, pan Žitník je bohužel v práci, předběžně se tedy domluví sobotní návštěva s tím, že se máme v pátek ozvat. OK, alespoň tedy oblezeme chaloupku zvenčí a razíme dále. Bohužel, o kousek výše je ještě jedna zajímavost, roubená šanovská stodola z devatenáctého století…. Ale na to přijdu až večír když vejrám do compu. Halt blbá příprava, stane se to tak maximálně jednou za deset let:-)

Takže dále. Ještě se zastavím u obecního úřadu, kde si vyfotím památník padlým místním a americkým letcům, vztyčený hned po válce. Když už jsme v tom pátrání po letecké bitvě, tak o kousek dál máme jeden dloužek. Při toulání zdejším krajem přede dvěma roky jsem si vytipoval další pomník sestřeleným letcům, a to sice na pastvinách nad nedalekou obcí Krhov. Tehdy nás odradila kamenitá polňačka s brodem, tedy přesněji, ne nás, ale brali jsme ohled na našeho kolegu, Jirku ze Zlína. Se svou sportovně-cestovní Ducati ST3 a přeci jen subtilnější postavou jej mezi šutry nepoženeme. Dnes jsme tady jen my na přeci jen vhodnějších cestovních endurech, je sucho, takže se není čeho obávat.

Takže hezky zpět na hlavní, po ní do Bojkovic, a s jednou mou navigační smyčkou po okresce do Krhova. Zde u zemědělského podniku je nenápadná odbočka vpravo k potoku, kde jsme kdysi mudrovali s Jiřím jestli jó a nebo né. A dnes tedy ano, výjezd od brodu byl sice trochu náročnější, ale poté pastvinami už to šlo v pohodě až k památníku.

Odstavíme stroje opodál a věnujeme se místu. Je nádherně, teplo tak akurát, lehká bríza tedy dohlednost vynikající, a je odsud i fajn rozhled do údolí s Bojkovicemi. Ještě zvažujeme výjezd na protější stráň k letišti Bojkovice a nad ním k Mazálkově vyhlídce (a možná se pokusit o rozhlednu Skalka…), ale Honzovi se nějak moc nechce, tak si tyhle vyhlídky necháme na příště. Je pravda, že k rozhledně by byl příjezd spíše rovnou z Krhova (koneckonců, u rozhledny je chatová kolonie a lufťáci tam rozhodně nechodí pěšky).

Dobrá tedy, kam dále. Už se přeci jen poledne (popravdě, jedna…) a bylo by vhodné něco natlačit do volátka, večeře bude až v půl osmé a když jsme hladoví tak jsme nevrlí a nevyrovnaní. Padne tedy rozhodnutí zajet se mrknout do nedaleké Žítkové, co si pamatujeme tak tam nějaké cateringové možnosti byly.

Nojono, ale to bychom tady neměli bejt vprostřed tejdne a ještě k tomu na začátku sezóny. První podnik, Ralph’s Restaurant & Pub (název zapadne na valašské Kopanice jako prdel na hrnec:-)))) zavřen totálně, hotel Kopanice opodál vykazuje jisté známky činnosti (parkuje tam dodávka a míhá se tam slečna). Takže parkujeme taktéž a béřeme se dovnitř.

Leč ouha, uvnitř dvě mladice a pusto prázdno, na náš dotaz jest nám odpovězeno že nám mohou tak leda nabídnout něco k pití, bo dneska první den mají otevřeno. (Kuchař sem asi ještě nenašel cestičku:-)). No co už, tak alespoň si objednáme kafe a limču. Z předloňska víme, že dole u hlavní silnice je něco jako motorest a tam by nějaká strava k dispozici býti měla. V poklidu zkonzumujeme, Honzovi se evidentně líbí mladá a čiperná paní provozní, pravda, o několik stupňů atraktivnější než „naše“ učitelky na Revice:-). Nakonec se ale rozhodne, že se vrátí se mnou a nezůstane tady hotelničit. Bať.

Od hotelu popojedeme k expozici „žítkovských bohyň“. Minule tady bylo narváno turisty, tak jsme ani dovnitř nešli, dneska pravý opak. Nikde nikdo, otevřeno pouze o víkendu. Tak alespoň náhled přes plot a nafocení místa hezky bez rušivých tůristů, hezky je tady v poklidu. Jediná minela – zjištuji že jsem si včera při prohlídce interiérů mlejna nastavil ISO na foťáku pro horší interní světelné podmínky, no a nepochopitelně jsem po skončení nevrátil nastavení na klasickou „stovku“, ergo kladívko všechny fotky až doteďka jsou beznadějně přepálené. Nojono, co nadělám, jedině doma zkusit jestli se to přepálení dá alespoň trochu eliminovat. Teďka s tím neudělám nic…..

Sjezd prudkou strání dolů pod kopec (nechtěl bych se drápat nahoru na kole…) a je tady čerpačka a motorest s venkovní zahrádkou. Hlavní silnice na Slovensko nese s sebou samozřejmě čilý kamiónový provoz, co naděláme, že. Naštěstí, velmi příjemná paní číšnice nám podá info co jest k dispozici, a jelikož jsme na Kopanicích, tak vítězí kyselica s birellem. Inu polední vydatná polévka, naše vyzkoušené jídlo na cestách. Oběma nám to vyhovuje, není nic horšího než si naprat bachor „něčím se šesti“ a pak se zpomalenými reakcemi a lenivým mozkem se vrhnout do víru silničního provozu. Kyselica je vynikající, přesně ono co naše organizmy potřebují, taky je dobré aby zbyl interní prostor pro obligátní odpolední kávičku.

Čas nezastavíš, je půl čtvrté a tedy se jeví optimálním otočit přední kola na sever a začít se vracet. První úsek tedy nic moc, hlavní silnice zrovna moc nemusím, navíc ty s kamiónama. Ale naštěstí, je nutné se pouze přehoupnout přes menší hřeben a je tu spásná odbočka vpravo na Komňu. Hned se jede příjemněji, klesáme do obce a stavíme (opět tak jako přede dvěma léty) u chaloupky zvěrokleštiče. I když je půl čtvrté, na telefonický dotaz jsme odkázáni s prohlídkou opět na sobotu. Inu odvrácená stránka všedního dne cestovatele s poznávacími choutkami.

Vracíme se do Bojkovic, zde se dáme vlevo a přes kopečky, nahoru dolů, míříme na sever na Luhačovice. Táhlým zatáčkovitým sjezdem se nakonec spustíme do lázeňského předměstí. Zde si pamatujeme fajn cukrárnu hned u hlavní (jmenuje se Dobrá naděje), parkoviště naproti, no a protože je podvečer a čas na výše zmíněné tradiční kafe, zastavujeme, jak jinak:-)

Výborná káva a dvě hořické trubičky mne příjemně naladí a pohladí, takže s obnoveným elánem do sedel a jedem dál. Nejprve se ale musíme prodrat centrem lázní, kde bují bohatý společenský život jak alespoň patrno ze sedla. Tak raději pryč. V Dolní Lhotě odbočíme z hlavní vpravo, projedeme pár obcí a v Loučce máme vyznačen další bod – soukromé vojenské muzeum.

Po chvilce kroužení mezi chalupami se nám daří objevit žádaný POI, opět ale narazíme na zavřené dveře, navíc bez jakékoliv cedule, co kdy jak kontakt, nic. Prostě nula. Nakonec Honzovi podá info jedna místní obyvatelka – prej pan majitel je tu jen někdy a to jen v případě že se tu pořádá nějaká akce. Webovky totiž odkazují ohledně akcí na fejsbůček a vyjednání prohlídky jedině přes mail. Hmm, připomíná mi to cimrmanovskou klasiku, „vždycky jsem chtěl mít muzeum, ale lezli mi tam lidi“. Chápu, že tady nemůže někdo sedět a čekat na ojedinělé návštěvníky, ale cedule s aktuálním kontaktem přes telefoun (ten má, byť třeba blbej jako já, každej) by snad mohla bejt. A nebo jiná cedule „Táhněte ke všem rohatejm!“

No nic, kašleme na to, stejně nic nezrobíme, takže davaj na základnu. Je načase. Z Loučky se dáme dost mizernou silnicí vzhůru, vyškrábeme se do sedla pod rozhlednou Doubrava, (přístupná pouze o víkendech) otevře se před námi vizovické údolí a prosluněnými loukami a pastvinami sjedeme do zástavby, odbočka vlevo a po pár minutách brzdíme před naší ubikací.

Kupodivu v koupelně stojící plechovčičky jsou přiměřeně chladné a tak pivko na vzpruhu, hygoška, odpočinek na lůžku :-) a v příslušný čas odebíráme se na večeři. Po ní v postupujícím večeru ještě něco točených než po osmé sjede ve výčepu roleta a naznačí přesun do kanafasu.