Motokochání

Akce, která se pomalu mezi spolčenstvem Spoluvsedle stává akcí tradiční, se opět letos koná v polovině srpna. Vedřince již zlehka polevují, domluva s „panem přednostou“ vykonána, možno tedy vyrazit.

Sraz s kolegou Milanem je na pravé poledne v restauraci U Sojků na náměstí v Kouřimi . Rodnou hroudu tedy opouštím před jedenáctou.

Ještě že jsem vyrazil s předstihem. V Újezdě nad lesy jedna přeprška, pak chvilku sluníčko, následně za Viticemi druhá, a pak po mokru až na náměstí. Milan zde přistává minutku po mně.

Restauračka evidentně zařízená na všednodenní obědy už má po poledni dost vyprodáno, ale i zbytek sortimentu nás uspokojí a nasytí. Rychlost podávání je bonusem, ze zahrádky nás na čtvrthoďku opět vyžene přeprška.

Tělům vyhověno, tak něco pro ducha. Nedaleko, na kraji Kolína je nedávno otevřená nová rozhledna tak tam zamíříme. Hezky okreskama, nikam žádný spěch. U Křečhoře překročíme hlavní kolínskou, za Novou Vsí pár set metrů místní asfaltky a nakonec lehká šotolinka až na vrchol.

Novoveský kopec, dnes zvaný Bedřichov, vstoupil do dějin jako místo, odkud pruský král Fridrich (Bedřich) II řídil (a následně prohrál) bitvu u Kolína, která proběhla v úžlabině mezi Novou Vsí a Křečhoří 18. 6. 1757 . O necelých sto let později zde vyrostl památník, stejně jako „naproti“ v Křečhoři. Před koncem roku 2018 zde vyrostla volně přístupná rozhledna , na jejíž vyhlídkovou plošinu se posléze vydrápeme. Je odtud překvapivě daleký rozhled po Polabí, lemované řetězem kopců hlavně na severní a východní straně. Potěší nás, že závoje deště zahalují hlavně Železné hory, což značí, že by už dnes pršet tedy nemuselo. Západní obzor vypadá slibně.

Protože už čas pokročil, rozhodneme se jet vedlejšíma šoustkama rovnou do cíle. No, popravdě, do Poděbrad musíme po hlavní bo most přes Labe je jen tam a pak až v Nymburce. Užíváme si tedy prázdných vedlejších silniček, páteční hektiku necháme těm hlavním. 

Projedeme Milovicemi, bývalým vojenským prostorem do Benátek nad Jizerou a pak už je to klasika – Bezno s kyvadlovým provozem na stavbě, Dolní Cetno, Podkováň, Katusice a cíl, nádraží v Sudoměři

Zatím tady není nikdo, tak se jen pozdravíme s Vláďou a jdeme stavět stany, nikdo to za nás neudělá… Posléze se začíná pomalu účastnictvo sjíždět, takže klasika podobných akcí – vítání, hlaholení atd atd. Ve skladišti naražena Podkováňská 11º (Milanovi nebyla dost dobrá:-)) takže již nebrání nic, proč by dnešní večer neproběhl tak, jak má:-). Před půlnocí mizím do pytle plného dutých vláken.

Ráno je vidno (tedy, ne až tak brzy ráno) že se leckteří veselili a družili trochu přes míru, což poznamenalo jak jejich ranní aktivitu, tak i exteriér. Většina ale je OK :-)

Lehce před desátou se vytvoří menší skupinka (6 strojů), zbytek buďto odjíždí domů nebo teprve vykonává povinné ranní úkony. S nimi se domluvím, že cíl naší cesty je labská vyhlídka Belveder , že tam nejspíše poobědváme a mohou nás tedy dojet. Spěchat rozhodně nebudeme a taky nepojedeme po hlavních tazích…

Začátek je klasika – Mšeno, Dubá. Cesta fajn akurát u Tubože by konečně mohli opravit rozdrbanou silnici. Dalším postupným cílem je Úštěk, ten ale pouze mineme neb se tam koná nějaká městská pouť nebo fesťák či co. Spousta aut i lidí, tohle nemusím.

Naopak, další etapa vede liduprázdným krajem kolem Verneřic. Úzké, ale kvalitní silničky, sem tam zapadlá osada, sice se nemůže jet rychle bo zatáčka za zatáčkou, ale je na co koukat. Kochačka.

Těsně před Děčínem si užijeme pravý skotský „single track“, mezi Rychnovem a Děčínem – Lesnou. I ty vyhýbací „bubliny“ tady mají :-).

V Děčíně se díky mé chvilkové nepozornosti důvěrněji seznámíme s místní vilovou čtvrtí, pak již pár kilometrů náhorní planinou a jsme na místě. Zaparkujeme přímo před hotýlkem, nejprve kultura a poznávání, poté docela fajn oběd, zkonzumovaný mezi převažujícími saskými důchodci. Inu, nafutrovat se za cca 5 Ꞓ se jim rozhodně v rodné Germánii nepovede.

Jsme na odchodu, když tu dorazí opozdilci. Ti samo také chtějí naplnit žaludky, my zase nechceme až tak čekat, takže se rozloučíme s tím, že se halt sejdeme až navečír v Sudoměři.

Jelikož je čas přízniv, padne rozhodnutí projet delší verzi vyjížďky spojenou s výpadem do Saského Švýcarska. Tak jdem na to.

Do Bad Schandau pěkně podél řeky (je zde zajímavý výtah do místní části Ostrau) , zde uděláme vpravo v bok a ponoříme se do klikatého údolí Křinice, kterým kromě říčky a silnice vede i příměstská tramvaj. Zajímavý pocit, když jedete a pěkně proti Vám si to šine historická žlutá tramvaj :-). Dovedu si představit, že se sem vydám v motomimosezóně hezky vlakem a projedu si ji.

Postupně dojedeme až na konec (tedy spíše začátek) údolí, kde uhneme vlevo a vyrazíme do kopců směrem Sebnitz a česká hranice.

Tady padne další rozhodnutí zamířit k Rumburku na vrch Dymník, kde je (podle Honzy) venkovní restauračka, takže odpolední kávička.

Honza tedy převezme velení, já se odsunu na konec a pěkně se nechám vést a počumuju okolo. Kraj je tu zajímavý, je na co koukat, samo provoz je přednější.

Přes Šluknov se dostaneme na kraj Rumburku, promotáme se vilkami a vyjedeme na rozlehlé parkoviště u penzionu Dymník. Odstavíme stroje, zaregistrujeme probíhající svatbu a nakonec s mírnou prodlevou se nám dostane kávy a malého mlsku.

Čas pokročil, takže zrezignujeme na vycházku k rozhledně a kamenného kruhu a vydáme se na cestu zpět. Na ní se ještě zastavíme na chvilku v Pekelných dolech, které někteří z nás ještě nenavštívili. Osobně tohle „kultovní“ místo moc nemusím, nevidím na něm až tak moc zajímavého. Jo, kdyby podzemí bylo ve stavu jak jej opustili Němci z firmy Weser WFG, to by bylo něco jiného, autentického.

Poslední etapa už je skoro celá jen o přesunu. Inu hlavní „38“ moc jezdeckých zážitků neposkytne, alespoň před cílem se trochu ještě sklouzneme. Závěrečný sjezd do údolí Strenického potoka a jsme „doma“.

Oproti včerejšku nás zde zbývá tak půlka. Nevadí, slezeme se ve skladišti, Vláďa dá do placu buřty na pivu (vynikající) a Jirkou dovezené syrečky. Kecáme, dopijeme sud a pokračujeme podkováňskými petkami do doby, kdy se čas (tedy alespoň pro mne) čas naplnil a odkráčel jsem do tmy a do pelechu. Hezký večer to byl.

Nedělní ráno, zataženo, občas na stan zabubnuje přeháňka, lehká, nic vážného. Po osmé se vybatolím a ranní klasika. Příjem, výdej, hygoška :-)

Pozvolna odjíždějí všichni, tedy až na Míru, který si ráno poněkud protahuje. Takže se rozloučím s Vláďou, potvrdíme si termín na příští rok (14. - 16. 8. 2020), zamávám mu a odbručím směr matička stověžatá. Na polovině cesty, kolem Benátek nad Jizerou, se definitivně projasní a u domovních vrat už polední slunce docela peče.

Poděkování všem, kteří neváhali a dorazili. Doufám, že je komorně a prostě laděný víkend v lůně kokořínského údolí uspokojil.